Ačkoli je prvotina Ödöna von Horvátha Nikdo (Niemand) už téměř sto let stará, od svého napsání v roce 1924 byla dlouhá desetiletí považována za ztracenou. V roce 2015 byl strojopis hry objeven ve Vídni a o rok později se v Theater in der Josefstadt uskutečnila její světová premiéra v režii Herberta Föttingera. V březnu 2017 se pak na komorní scéně berlínského Deutsches Theater konala německá premiéra režírovaná Dušanem Davidem Pařízkem. Inscenace Národního divadla Brno, uvedená v září 2021 v nastudování režisérky Aminaty Keita v divadle Reduta, je premiérou českou. Umělecký šéf Činohry NdB a dramaturg inscenace Milan Šotek tak titul v úvodním textu programu označuje za „horkou novinku“, jakými bývají nové hry významných současných dramatiků.

Dítě se schová do sáčku s kukuřicí, protože má strach. A pak usne. A pak přijde babička a nasype kukuřici do horké vody, aby dítěti uvařila kaši.  A než se dítě probudí, je uvařené. Zpracování románu Proč se dítě vaří v kaši rumunsko-maďarské spisovatelky Aglaji Veteranyi v Divadle Husa na provázku se stala první brněnskou režii Ondreje Spišáka, který stojí za řadou činoherních a loutkových inscenací na Slovensku, v Česku a Polsku, a hlavně za slovenským souborem Teatro Tatro. Momentální etapu jejich tvorby tvoří adaptace literárních předloh věnujících se otázkám o konceptu víry a možných existencí Boha, nebe a pekla. V jeho provedení vypráví desetiletá Aglaja své životní peripetie v sérii chronologicky na sebe navazujících příběhů podle toho, jak si je pamatuje, nebo co jí připadá důležité. Prokládá je ale i drobnými příběhy fiktivními, které si dětská hrdinka a členové její rodiny vymýšlí. Zároveň se objevují ještě varianty příběhu „Proč se dítě vaří v kaši“, které se různí podle toho, kdo je vypráví.

Princezna Ateh oděná do karmínově rudých třpytivých balonových šatů balancuje na dřevěném úchytu uprostřed červené stěny. Zatímco žal přítomný v jejím hlase podkresluje výpověď o tom, že si nepamatuje své vlastní jméno, jména svých blízkých ani žádná slova ze své původní řeči, se na stěnu promítají záběry brutálního ničení starověkých blízkovýchodních památek. Vytváří se jasné pojítko: paměť je základem pro utváření identity nejen v případě jedinců, ale i celých kolektivů a civilizací. Ztrátou mentálních i hmotných vzpomínek na minulost zároveň přicházíme o možnost znovuobnovovat a zpětně rekonstruovat identitu.

Inscenace Vnímání v režii Ivana Buraje premiérovaná v HaDivadle 4. října 2020 vypadá na první pohled jako „dítě pandemie“ – silně aktuální výpověď o změněném stavu lidského vnímání čelícího novým podmínkám způsobeným izolací a pocitovým zpomalením času („všechno se zastavilo“). Sama jsem ale přesvědčena o tom, že není nutné zůstávat v mezích této interpretace a omezovat se tím pouze na čtení touto cestou.

Dluhy, závislost, touha po svobodě, naivní plány, podivná otcovská péče. Šest postav s různými stereotypními vzorci chování. To vše pojí jeden balíček karet, který zdánlivě ovlivňuje velkou část dění na jevišti. Za tónů slavného hitu 60. let California Dreamin’ se odehrává mozaikovitý příběh londýnské šedi.

Anna cítí, že kvůli zhoršujícímu se psychickému stavu už nemůže dále utíkat před svou minulostí. V průběhu let ji zahalila vrstvami lží ve snaze distancovat se od svých vzpomínek. Její příběh ožívá v inscenaci Lapači prachu nezávislého uměleckého uskupení bazmek entertainment jako silná výpověď o nesnadnosti vyrovnání se s psychickým traumatem.

Lze po letech odloučení znovu navázat vztah se svými blízkými tak intenzivní, jaký byl před odchodem? Je absence citu k vlastním příbuzným odpustitelná? Mimo jiné i tyto otázky klade dramatizace Čapkova románu Hordubal v ostravském Studiu G.

Na stále palčivé téma česko-romského soužití se v autorské inscenaci Gadžové jdou do nebe nahlíží z obou perspektiv. Provázkovské herce totiž doplňují romští performeři, kteří svým úhlem pohledu přispívají k vyvažování zaužívané představy o Romech. Ze stereotypizujících se zde ve výsledku stávají stereotypizovaní.

Dvouhodinová pouť šumavskou divočinou ve Studiu Marta odkrývá všechny podivnosti lidské existence až na kost. Je život člověka a jeho šílenství pravdivější v úplné samotě?

Kdo byl Mejerchold? Jak přišel ke svému jménu? Jaký měl vztah se Stanislavským? Jak vypadá biomechanika?  Na tyto otázky se snaží odpovědět biografická inscenace ve Studiu Marta.

Život je odžit a zůstávají jen vzpomínky. Od určitého věku je to to jediné, co může člověk prožívat, znovu a znovu. Jenže co bychom dělali, kdyby se naše vlastní myšlenky a vzpomínky nedokázaly dohodnout? Jak můžeme usmířit boj, který se odehrává v nás samotných? Čemu můžeme věřit? České a německé verze událostí 20. století nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou totožné. A jak se s tímto sporem vyrovnává žena, která byla přítomna všem středoevropským milníkům zmíněného století?

Inscenace Hana je adaptací stejnojmenného románu Aleny Mornštajnové, který si od vydání v roce 2017 vydobyl mezi čtenáři značnou popularitu. Jedná se o příběh židovské rodiny odehrávající se před, během a po druhé světové válce.

Pierre Nadaud po Mackbethovi (Mackbethovy přízraky, premiéra 7.apríla 2018) spracoval ďalší Shakespeareov „bonbónik“ – Hamleta. Tentokrát však siahol po naratíve hry. Myšlienky nad smrťou nás vedú k životu.

Divadlo Polárka vrhlo statečné Bratry Lví srdce do spárů neúprosných katů, aby pohlédli do obrovských rudých očí jeskynní příšery Katly a postavili se krutosti a nespravedlnosti.

Studio Marta představuje poslední žijící lidi, kteří se ve zchátralém příbytku připomínajícím opuštěný průmyslový objekt vyrovnávají se zánikem světa. Zatímco se z popelnic derou sípající mrtvoly, pán domu propadá zoufalství nad nesprávně umístěným invalidním křeslem.