Dramaturgickým „objevem“ pro sezónu 2023/24 byl Shakespearův Hamlet. Na českých jevištích se objevilo šest nových nastudování. K tomuto nárůstu se vyjadřuje režisér brněnské verze, Martin Čičvák: „Když doba nebo společnost potřebuje kultivovanou inteligentní, vtipnou, rafinovanou opozici, tak pak přichází Hamlet.“[1] Avšak k očekávané politicko-společenské aktualizaci této klasiky v Národním divadle nedochází. Místo toho můžeme inscenaci jedním slovem popsat jako nesourodou.
Nedostatek interpretační celistvosti je viditelný ve všech složkách inscenace. Herecké postavy se skládají z jasně ohraničených výstupů, které jsou často na hraně hysterické exaltovanosti. Claudius (Ivan Dejmal) je v průběhu představení diktátorem, trpícím hříšníkem, šovinistou, který používá svou ženu jako doplněk, a nejistým vladařem. Citelně zde chybí kontinuita postavy. Totéž platí i pro Hamleta (Tomáš David) a Laerta (Jakub Svojanovský).
Chybějící vnitřní dramatičnost (mimo společné scény Ofélie a Hamleta) je nahrazována vnější jevištní akcí. Fyzické jednání přispívá k rychlému tempu, ve kterém není prostor pro vyznění podtextu, a také k nesrozumitelné dikci, takže hercům v těchto momentech není rozumět. To, že nešlo o ojedinělý problém, usuzuji na základě zhlédnutí dvou repríz. Herecká interpretace postav se často stává nečitelnou, což může souviset i s volbou překladu Martina Hilského. Jak upozorňuje teatrolog David Drozd[2], Hilského zaměření na literární bohatost textu, jeho poezii a práci se slovem může vést k potlačení situační roviny dialogu a divadelní gestičnosti. Pokud však režijní koncepce a herecká složka nejsou dostatečně silné, aby tuto literární náročnost vyvážily, výsledkem je ještě větší oslabení jasnosti a výrazové sdělnosti inscenace.
Jiným případem je scénografie Hanse Hoffera, která staví na výrazném fyzickém projevu herců a svou strukturou ho plně podporuje. Jevišti dominují dva prvky: tunel ve tvaru lichoběžníku situovaný na točně a propadlo představující prázdný hrob Hamletova otce. Tunel je zevnitř osvětlen a po obou stranách má vybudované troje dveře. Je využíván především jako prostor pro sebe reprezentaci nového vládnoucího páru. Iluze vytvářená Claudiem se zcela zhroutí v okamžiku, kdy skrz dveře vypadne mrtvá Gertruda (mimochodem s absurdně naturalistickým zachroptěním, které působí nechtěně komicky). Hrob můžeme interpretovat jako ananké, vinu či zpřítomnění Hamletova poslání. K nezáměrně grotesknímu vyznění spěje repetitivní padání/skákání Hamleta do hrobu (vezměme v potaz diváky sedící ve vrchní části Mahenova divadla, kteří dohlédnou na dno propadla).
Z této charakteristiky se vymykají společné scény Ofélie (Anna Glässnerová) a Hamleta, které patří k nejintenzivnějším částem představení. Bez prvoplánových a rušivých režijních nápadů vynikne souhra herců. Klidné tempo a koncentrovanost na vnitřní prožitek přispívá k oživení obou postav (totéž platí pro scénu Oféliina šílenství). Dary, které Ofélie vrací Hamletovi, mají podobu gramofonových desek – metafory jejich společné minulosti a sounáležitosti. Tato metafora se rozvíjí v okamžiku, kdy Hamlet gramofonovou desku zničí, čímž symbolizuje destrukci hodnot, které mezi nimi kdysi existovaly. Nakonec vidíme kousek rozbité gramofonové desky v ruce šílící Ofélie ve zkrvavených kalhotách, což může naznačovat potrat nebo znásilnění. Hamlet se nejen k ní, ale i ke své matce chová velmi agresivně. Tyto krátké sekvence, které se vyznačují uceleností a motivovaným jednáním, působí dojmem, jako by do inscenace nepatřily.
Na závěr lze říci, že Hamlet v Mahenově divadle zanechává rozporuplný dojem. Na jedné straně vidíme silné momenty, zejména v hereckém výkonu Anny Glässnerové, na straně druhé však inscenace jako celek trpí nedostatkem koncepční soudržnosti. Místo jasné interpretace či aktualizace klasického textu se ztrácí v nesourodých hereckých polohách, nadbytečné fyzické akci a prvoplánových režijních nápadech, které odvádějí pozornost od hlavní linie dramatu.
Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Hamlet. Režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Nina Stillmark, hudba Jan Kučera, šermy Jaroslav Vaculík. Hrají Tomáš David, Jakub Svojanovský, Jan Grygar, Hana Briešťanská, Martin Veselý, Martin Sláma, Ivan Dejmal, Anna Glässnerová, Roman Blumaier, Petr Jeřábek, Zuzana Černá, David Kaloč. Premiéra 23. 5. 2024. Psáno z reprízy 13. 10. 2024.
[1] Národní divadlo Brno povolalo Hamleta, aby oponoval rozdělené společnosti. Online. In: ČT24. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/narodni-divadlo-brno-povolalo-hamleta-aby-oponoval-rozdelene-spolecnosti-349490. [cit. 2024-10-15].
[2] DROZD, David. William Shakespeare. Dílo. Překlad Martin Hilský : vklady, výklady (a úklady) shakespearovského překladu. Theatralia. 2012, roč. 15, č. 1, s. 188. ISSN 2336-4548. Čtenář může podrobněji prozkoumat toto téma v studii Jitky Sloupové, kde porovnává překlady Hamleta od Jiřího Joska a Martina Hilského. SLOUPOVÁ, Jitka. Enjoying Hamlet. Svět a divadlo. 2000, roč. 11, č. 4, s. 8. ISSN 0862-7258.
Text vznikl v rámci bakalářského kurzu Kritický seminář na Katedře divadelních studií FF MU.
Začiatkom októbra sa vo vonkajších priestoroch brnianskeho kultúrneho centra CO.LABS odohrala česká premiéra inscenácie Divadla Panoptikum s názvom Kozie mlieko alebo Hlavou múr neprerazíš. Tento autorský divadelný počin v réžii Andreja Purkarta pod dramaturgickým vedením Martiny Havierovej a Žofie Kráľovej, je akousi generačnou výpoveďou o stave slovenského národa.
Tak jako se Athéna ve známém mýtu zbavuje Medúzy, i my se mnohdy zbavujeme vlastních vzpomínek a doufáme, že pokud je zatlačíme dost hluboko, konečně na ně zapomeneme. Ale na Medúzu se přece také nezapomnělo...
