Ako možno v našej každodennosti nájsť „škvíry“, ktoré nám umožnia preniknúť k pravej chuti bytia a zahryznúť sa doň ako do šťavnatej višne? Čo nám potichu našepkávajú „drobty existencie“ v zdanlivo banálnych chvíľach, keď niečo jeme, vytierame podlahu, umývame riad alebo šúpeme zemiaky? Práve týmto otázkam sa venuje poľská filozofka Jolanta Brach-Czaina vo svojej zbierke deviatich esejí s názvom Škvíry existence z roku 1992.

Faidra, dcéra Minova, matka Akamásova, manželka Theseova. Žena žijúca vo väzení mužských rozhodnutí, pre ktorú sa mlčanie stalo jediným spoločensky prípustným jazykom. Napriek tomu však zahorí nespútanou vášňou k nevlastnému synovi Hyppolitovi, radikálne presahujúc hranice konvenčne dovoleného, vstupujúc do teritória (ne)ľudských vášní, neochotných podriadiť sa akýmkoľvek  nastaveným pravidlám. Kde však  tkvie jadro jej obsesívnej túžby?

Aká je cena pravdy? Je nevyhnutnou podmienkou šťastia, alebo skôr silou, ktorá ho podkopáva? Tieto otázky, nástojčivo komunikujúce aj so súčasnosťou organicky vyrastajú z textu symbolisticky ladenej hry Divoká kachna od nórskeho dramatika Henrika Ibsena...

Česká premiéra Händelovy Agrippiny se uskutečnila 11. dubna 2026 v Janáčkově divadle v režii Martina Glasera ve spolupráci s pražským barokním orchestrem Collegium 1704 pod vedením dirigenta Václava Lukse. Inscenace představuje další významný příspěvek k zájmu Národního divadla Brno o barokní operu.

Inscenace Vlastenci (Patriots) dramatu britského dramatika Petera Morgana, uvedená v Mahenově divadle 10. ledna 2025 v režii Jakuba Šmída, představuje podnětný historicky edukativní materiál, protože propojuje osobní příběh s dějinami, politický mechanismus s intimní tragédií a konkrétní historické události s obecnější reflexí povahy moci.

„Není si jistá, jestli se to, co vidí, děje, nebo ne. Během horších, silně srpnových dní se Daniela občas pozastaví nad skutečností a nad tím, jestli je prožívané skutečnosti doopravdy součástí.“^[1] Citovaná slova pocházejí z románu Srpny českého spisovatele Jakuba Stanjury (1995), jenž se dočkal své první divadelní adaptace na scéně brněnského Divadla Feste v režii Jiřího Honzírka.

ana z Arku, symbol panenské nevinnosti. Jana z Arku, symbol silné bojovnice. Jana z Arku, symbol čisté víry v boha. Jana z Arku, symbol feminismu.

Inscenace HaDivadla Rozložíš paměť je adaptací stejnojmenného autofikčního románu Marka Torčíka, oceněného Magnesií Literou 2024 za prózu. V režii Ondřeje Štefaňáka ožívá fragmentární svět vzpomínek.

Tři herce a jednu živou rekvizitu ve změti divadelní minulosti i přítomnosti nabízí Divadlo MASO v inscenaci Jak se dělá divadlo, uváděné v pražském NoDu. Režisér Adam Skala, jehož základním inspiračním zdrojem byl stejnojmenný text od Karla Čapka, se v ní humorně satirickým a často až vulgárním způsobem vyrovnává s rozsáhlou historií českého i zahraničního divadla a současnou divadelní praxí.

Je čas se brát, ale není kam spěchat. Musíme se vzít, ale stejně tak nemusíme. Toužíme vůbec po sňatku, nebo si ho místo nás přejí ostatní? A je manželství opravdu nutností, nebo již přežitou institucí? Divadlo na Orlí nově nastudovalo Ženitbu Bohuslava Martinů, jejíž uvedení by do veřejného prostoru mohlo vnést podobné společenské otázky.

Nenásilná kolektivita, bezprostredná vzájomnosť, harmonické spolubytie bez potreby dominancie. Festival BAZAAR, zameraný na súčasný tanec a performanciu, niesol vo svojom dvanástom ročníku podtitul „spoločenstvá ľudské a neľudské“. Veľmi príznačne ho tak otvorilo tanečné dielo od nemeckej choreografky Isabelle Schad...

Autorská inscenace Moje kopyta rozryla už zem, která je založena na dramatickém textu režisérky Elišky Balog, měla premiéru v Divadle Husa na provázku 27. února 2026. Režisérka se ve své první spolupráci s tímto divadlem noří do dvojsečných metafor svazujících systémů našeho světa, aby vyrovnala misky vah společenského vnímání.

Pražské Národní divadlo nastudovalo první díl Wagnerova hudebně-dramatického cyklu Prsten Nibelungův, Zlato Rýna, ve kterém režisérka Sláva Daubnerová divákům nastavuje výpravný obraz začátku konce světového řádu.

Inscenace Satan v Goraji, vycházející ze stejnojmenné novely amerického autora polsko-židovského původu Isaaca Bashevise Singera, měla premiéru 30. ledna 2026 v Divadle Husa na provázku. Dramatizace téměř sto let staré novely klade i dnes stejnou otázku, dožaduje se však nové odpovědi. Kolik dáme za možnost věřit v brzké spasení?

Dido and Aeneas nevypráví pouze příběh o zklamání v lásce, ale i o marnosti snah mu předejít. Právě z napětí mezi touhou a neodvratností osudu, který „nechce to co [my]“, pramení tragický účinek díla, jenž zůstává i pro současného diváka relevantní.