Život je odžit a zůstávají jen vzpomínky. Od určitého věku je to to jediné, co může člověk prožívat, znovu a znovu. Jenže co bychom dělali, kdyby se naše vlastní myšlenky a vzpomínky nedokázaly dohodnout? Jak můžeme usmířit boj, který se odehrává v nás samotných? Čemu můžeme věřit? České a německé verze událostí 20. století nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou totožné. A jak se s tímto sporem vyrovnává žena, která byla přítomna všem středoevropským milníkům zmíněného století?

Inscenace Hana je adaptací stejnojmenného románu Aleny Mornštajnové, který si od vydání v roce 2017 vydobyl mezi čtenáři značnou popularitu. Jedná se o příběh židovské rodiny odehrávající se před, během a po druhé světové válce.

Pierre Nadaud po Mackbethovi (Mackbethovy přízraky, premiéra 7.apríla 2018) spracoval ďalší Shakespeareov „bonbónik“ – Hamleta. Tentokrát však siahol po naratíve hry. Myšlienky nad smrťou nás vedú k životu.

Divadlo Polárka vrhlo statečné Bratry Lví srdce do spárů neúprosných katů, aby pohlédli do obrovských rudých očí jeskynní příšery Katly a postavili se krutosti a nespravedlnosti.

Studio Marta představuje poslední žijící lidi, kteří se ve zchátralém příbytku připomínajícím opuštěný průmyslový objekt vyrovnávají se zánikem světa. Zatímco se z popelnic derou sípající mrtvoly, pán domu propadá zoufalství nad nesprávně umístěným invalidním křeslem.

Příběh dvou znepřátelených rodů a neoblomné lásky – jedno z nejznámějších dramat Williama Shakespeara se na českých divadelních scénách dočkalo již nespočtu interpretací. Ať už se jedná o baletní zpracování s hudbou Sergeje Prokofjeva, muzikálové zpracování či klasickou činohru. Milan Steigerwald s Pavlou Forest rozšířili tuto řadu o svébytné zpracování rockové opery.

Plné kufry, dlouhá cesta přede mnou. Režisér a loutkoherec Víťa Marčík provádí diváka Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Láskou otvírá kufry, jejichž obsahem je pravda o nás samých.

Hráč Michala Háby, druhá letošní premiéra v Divadle Husa na provázku, si jako svůj základní tvůrčí princip stanovuje surrealistické heslo „všechnu moc imaginaci“. Inscenátoři tak probouzí představivost svou i diváckou.

Na javisku Reduty sa postupne otvára svet siedmich členov rozličných subkultúr. Tí z práčky vyťahujú odevy, charakterizujúce kmeň, do ktorého patrili. Heavymetalové pogovanie, sprejovanie divadla i sexuálny grupáč predložil divákom režisér Braňo Holiček vo svojej druhej inscenácii Kmeny z voľnej trilógie, ktorej predchádzala Černá labuť a pokračovala v Roky a kroky.

Lyrickoepická báseň Máj Karla Hynka Máchy patří k nepopiratelným hodnotám české poezie. Jakožto součást povinné školní literatury se snad každý učil k recitaci alespoň pár řádků. Kdo se ale během života k Máji vrátil? Jednu z možností nabízí Nová scéna Národního divadla v Praze a její  inscenace Máj v režii Davida Prachaře a choreografii Václava Kuneše.

V inscenaci Martina Františáka Konec Masopustu v Divadle na Vinohradech se vyjímají především výstupy masopustních maškar pod vedením křiklavě růžového Husara Daniela Bambase. Proč? Z čeho vyvěrá jejich působivost?

Lze věrohodně herecky vyjádřit autorskou výpověď současné muzikantky a literátky Evy Turnové a zároveň si zachovat osobitý umělecký výraz? To na jevišti sklepní scény divadla Husa na provázku dokazuje herečka Růžena Dvořáková s naprostou samozřejmostí.

Název mého krátkého textu odkazuje k dílu divadelní kritičky Evy Uhlířové (výbor Vůle k tvorbě vydaný Divadelním ústavem v roce 2012), která na divadelní tvorbu padesátých, a především potom šedesátých let nahlížela skrze tvůrčí invenci, snahu tvůrců hledat nové interpretace a jevištní ztvárnění. Jak často opakovala, pro divadelníky bylo důležité neupadat do machy jednotvárného znázornění, zasazování do opakovaných scénických tvarů. Toto uvažování a kritické hodnocení jí bylo vlastní v době, která naopak k unifikovanosti, jednotvárnosti vyzývala a v níž vybočení ze zažitého zpodobnění mohlo pro tvůrce znamenat politické potíže. Volná parafráze názvu odkazuje k reakcím, které vyvolala premiéra Shakespearova Hamleta v Městském divadle Zlín (8. prosince 2018) v režii Zdeňka Duška.

Hvězdy mima Jeana-Baptista Deburaua, proslulého postavou Pierota, a herce Frédéricka Lemaîtrea vystoupaly ve Francii první poloviny 19. století také díky oblibě u nejchudších diváků na tzv. bidýlku, francouzským žargonem „paradise“. Odtud pochází i název filmu Marcela Carné z roku 1945 Děti ráje. Ten femme fatale Garance obklopil čtyřmi osudovými muži včetně obou výše zmíněných. Kromě milostného mnohoúhelníku ale dílo vzdává poctu i divadlu a jeho zákulisí se všemi neduhy, jež k němu patří či patřily. Jevištní adaptace Milenci nebes Národního divadla Brno především vyvolává otázku, jestli divadlo umí oslavit velkou lásku, natož samo sebe.