Konec civilizace i individua

Studio Marta představuje poslední žijící lidi, kteří se ve zchátralém příbytku připomínajícím opuštěný průmyslový objekt vyrovnávají se zánikem světa. Zatímco se z popelnic derou sípající mrtvoly, pán domu propadá zoufalství nad nesprávně umístěným invalidním křeslem.

Ve Steinbauerově inscenaci Beckettova Konce hry se prohlubuje zejména téma rutiny, která se odráží v obou hlavních postavách. Clov, kterého Ondřej Kolín stylizuje do temného klauna podobného rolím Johnnyho Deppa ve filmech Tima Burtona, používá k uděleným příkazům rozkládací schůdky. Předtím, než schůdky postaví, pokaždé jimi rituálně bouchne dvakrát o zem. Neoblomné trvání na návyku interpretuje herec taképůsobem chůze své postavy. Clov chodí zásadně v pravých v úhlech.

Ulpívání na zvycích demonstruje rovněž scéna, v níž musí být kolečkové křeslo slepého Hamma (Vít Malecha) po krátké projížďce vždy umístěno přesně doprostřed místnosti. Když má Hamm pocit, že se ocitá příliš vlevo nebo vpravo, projevuje jeho představitel úzkost své postavy hysterií. Samoúčelné rituály tak tvůrci interpretují jako zcela potřebné pro lidskou psychiku. V neutěšených situacích, jakou představuje například Beckettova postapokalyptická vize, se rutina stává jedinou jistotou.

Další z témat hry, které v inscenaci vystupuje do popředí, je neúcta ke stáří. Invalidní požitkář a samozvaný vizionář Hamm, jenž si buduje sebevědomí vyprávěním šílených autorských příběhů, trestá rodiče za křivdy, kterých se na něm dopustili v dětství. Rodiče Hamma, Nell a Nagg v podání Simony Rejdové a Davida Boshe, pobývajících v popelnicích tvůrci stylizují do velmi trpitelského projevu, který herci zpodobňují ustavičným třesem, sípáním a kňouráním. Expresivní vyjádření bolesti Nell a Nagga způsobené především Hammovým bezohledným zacházením zvýrazňuje černé líčení kolem očí, které podporuje jejich mrtvolný vzhled.

Beckettem navrhovanou scénografii interiéru bez zařízení stylizuje Magdaléna Paráčková do špinavě působících prostor pocákaných bílou barvou. Zadní část jeviště pokrývá stojící kus vlnitého plechu, běžně používaný především na střechy průmyslových objektů. Strohost prostředí doplňuje bílošedá barva omšelého oblečení Clova, Nell a Nagga, výjimku tvoří pouze Hamm, pán domu, oblečený do fialového županu a zelených kalhot.

Odosobněná výtvarná stránka inscenace podtrhuje bezútěšnost z postapokalyptického světa, ve kterém se postavy nacházejí. Vyčerpání Clova, jenž se nemůže posadit, prozrazují červené kruhy kolem jeho očí. Také studené světlo vycházející z několika zářivek, které při rozsvícení pokaždé několikrát nepříjemně zablikají, tematizuje neřešitelnou úzkost z lidského bytí a z jeho konce.

Steinbauerova interpretace Konce hry konkretizuje pocity duševně vyprahlého člověka, který trestá své blízké i sám sebe, ale přes veškerou beznadějnost pustého okolí nepřestává lpět na vlastní integritě. Lidé, jež vypadají, jako by se už začínali rozkládat, se marně ptají po smyslu života na planetě, která již zemřela.

Studio Marta - Samuel Beckett: Konec hry. Režie Adam Steinbauer, dramaturgie Tereza Agelová, překlad Josef Kaušitz, scéna a kostýmy Magdaléna Paráčková, pohybová spolupráce Tereza Petrová, sound design David Baránek, světla Jakub Julínek, produkce Kateřina Černá. Hrají Simona Rejdová, David Bosh, Ondřej Kolín, Vít Malecha, foto Aneta Jindrova, archiv studia Marta.