I péče má svou cenu… jenže jakou?

Inscenace pojednává o životě a díle architektky Růženy Žertové (Lucie Ingrová), která se proslavila předně jako autorka pardubického Prioru, obchodního domu Labe v Ústí nad Labem či Prioru v Košicích. V brněnských Žabovřeskách pro sebe postavila také svoji vlastní vilu, ve které se značná část děje inscenace odehrává.

Pro site-specific účely tvůrci Mikro-teatra původně zamýšleli Cenu péče inscenovat v prostorech dnešní Fakulty architektury VUT, kde Růžena Žertová studovala. Toto nakonec z organizačních důvodů nebylo možné, a tudíž se tvůrci rozhodli pro výtvarné ateliéry na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Prostor ateliéru v budově C nedisponuje žádnými dekoracemi a ornamenty, což vytváří vhodnou pietu minimalistickému designu Růženy Žertové. Dále je v prázdném prostoru ateliéru umístěno jen pár zahradních židlí a velké vyřezávané logo obchodního domu Prior.

Zmíněné kulisy slouží spíše k dokreslení prostředí a nejsou přímo součástí herecké akce. Logo Prioru symbolicky připomíná Růženinu tvorbu a jinak minimalistická scéna odkazuje k poetice jejího designu. K naznačení míst děje (vila Žertové, sauna či nemocnice) tak nedochází proměnou prostoru, ale hereckým jednáním.

Během inscenace nesledujeme celý architektčin život, ale pouze jeho závěr. Nicméně díky lehce senilnímu vyprávění Růženy a faktografickým údajům historičky architektury Šárky (Kateřina Jebavá) se dozvídáme řadu důležitých informací, např. kde Růžena studovala, kde se její stavby nachází a co se s nimi děje dnes. Proti Růženě a jejím dílem fascinované Šárce stojí mladší architektka Alice (Hana Jagošová), která má Růženě zprvu pouze pomoct schválit návrh budovy sociálního bydlení u brněnského magistrátu. Nicméně po Růženině hospitalizaci se o ni Alice stará i v dalších životních záležitostech.

Ve vztahu Alice a Růženy si všímáme první otázky ceny péče, a to v případě péče o nemohoucí osobu. Alice se de facto stává opatrovnicí Růženy, čímž veřejnosti přestává být známá jako architektka. Tvůrci naznačují, že pečování o nemocného člověka je pro potenciálního opatrovníka prací na plný úvazek, která může přesáhnout i do osobního života. Alici všichni mají pouze za opatrovnici, neboť těsně před smrtí Růženy je celou dobu po jejím boku a také se snaží splnit její poslední přání – zemřít doma v Žabovřeskách – za což je i nařčena z pokusu o únos. Jejich vztah je ale velmi bouřlivý a dojde k nejedné hádce, kde naopak můžeme vidět i téma mezigeneračního střetu či střetu rodiče a potomka (přestože Růžena a Alice nebyly pokrevně spřízněné, jejich vztah může v pracovní rovině připomínat i vztah matky a dcery).

Druhá otázka ceny péče se týká péče o brutalistní architekturu, která má v dnešní době své příznivce, ale i své kritiky. Odpůrci často požadují její demolici, neboť ji spojují s totalitním režimem minulého století. Brutalistní stavby ale mají podobný osud jako nemohoucí lidé – jsou odkázány na péči jiných lidí a bez ní se nemohou obejít. A tyto dva aspekty výstižně ztělesňuje osobnost Růženy Žertové, s jejímiž stavbami se dnes zachází různě (např. se dozvídáme o nekonzultovaném přistavěném přístřešku a velké ceduli Tesco na pardubickém Prioru). Kontroverzní osud brutalismu doplňuje i projekce nad scénou, na které vidíme sestřih různých demolic.

Osud známé architektky a jejích děl se představuje především díky hereckým výkonům všech představitelek. Místy sice bylo herečkám hůř rozumět, ale to bylo nejspíše dáno akustikou ateliéru. Lucie Ingrová v roli Růženy dovedla jednu chvíli sotva chraptit na nemocničním lůžku a poté opět nahlas nadšeně jásat. Předně při autorském zakončení inscenace, ve kterém Šárka a Alice Růženu (tentokrát bez paruky) skutečně unášejí, nasazují jí sluneční brýle a následně á la Thelma a Louise ujíždí pryč. Kateřina Jebavá směle zvládala hlasový přestup ze své role do civilní deklamace kontextových informací k publiku a nazpět. Hana Jagošová nabízela svým herectvím střízlivý a realistický pohled na probíhající situace.

Pokud bychom Cenu péče hodnotili v rovině dokumentárního zpracování, naplňuje svůj zamýšlený záměr. Přesto jako by ještě něco scházelo. Cena péče nám sice nastavuje trefné zrcadlo péče o člověka a o kontroverzní architekturu, ale nenabízí nám řešení těchto témat. Byl to autorský záměr a scénáristky skutečně chtěly především představit, co přináší péče o člověka a o architekturu, a každý divák je tedy povinen si sám nalézt odpovědi na vzešlé otázky?

I přesto je Cena péče poutavým a dle reakcí publika úspěšným dramatickým dílem, které by v kontextu dramatiky o Brně a jeho osobnostech nemělo být opomíjeno.

Mikro-teatro – Sabina Machačová, Veronika Všianská, Gabriela Ženatá: Cena péče. Dramaturgie Sabina Machačová, scénografie Magdaléna Teleky, Montána, režie Gabriela Ženatá. Hrají Lucie Ingrová, Hana Jagošová, Kateřina Jebavá. Psáno z premiéry 2. října 2025.