„Tak to asi žijeme v blahobytu. Nebo ne?“

Na mostě, vystavěném na jevišti Divadla na cucky, se setkávají Majka (Táňa Malíková), Pavel (Matěj Šumbera) a Róza (Andrea Uhlík Berecková) a jejich do té doby oddělené příběhy se zde protínají. Na most, který se pro ně stává jakýmsi rozcestím, přicházejí možná náhodou a možná cíleně pod vlivem interakcí, jež jejich setkání předcházely. Jednoduchá dřevěná konstrukce mostu setrvává na jevišti po celou dobu inscenace a upomíná tak na výchozí situaci, z níž se o jednotlivých postavách dozvídáme. Minimalistická, ale často proměnlivá a postupně se rozvíjející scénografie Eriky Majdišové se zde sama přitom stává nápaditým vyjádřením pocitů, které postavy zažívají.

Jádro inscenace leží v zobrazovaných příbězích tří postav, které představují jakési modelové příklady situací, jež můžeme sami ze svého života dobře znát. Majka hledá pocit jistoty ve své kariéře a v domnělé kontrole, kterou se nad svým životem snaží mít. Ten se jí ale rozpadá pod rukama ve chvíli, kdy v den svých narozenin dostává výpověď – a to navzdory své výkonnosti a oddanosti korporátu. Vytváří na jevišti další dřevěnou konstrukci, jejíž stavbu jí před očima jí samé i diváků její kolegyně (Andrea Uhlík Berecková) sabotuje podobně jako její pozici v pracovním kolektivu. Práce se scénografií se zde stává ilustrací šikany kolegyň, kterou Majka zakouší stejně jako nespravedlivé chování ze strany svého nadřízeného (Matěj Šumbera). Navzdory tomu hledá Majka problém pouze v sobě a řešení vidí v neustálém, často až toxickém zlepšování sebe sama – v neustálém růstu, po kterém korporáty i kapitalismus obecně tak touží a na kterém se baží.

Pavla na jevišti vidíme uprostřed Majkou vystavěné konstrukce se sítí, která se v jeho příběhu stává postelí, z níž promlouvá ke své přítelkyni, představované současně Malíkovou a Uhlík Bereckovou. Pavel se přitom ale obrací primárně k diváctvu, které se stává jeho posluchačem mnohem víc než jeho partnerka, čímž je dále zdůrazněna propast, jež v jejich vztahu vězí. Neporozumění, které mezi nimi je, nabírá místy až absurdních rozměrů, a zatímco si Pavel obléká bundu s vypracovanými břišními svaly, ukazuje se nedůvěra, kterou má sám v sebe. Vidí příčinu neúspěchu jejich vztahu ve své nedostatečnosti a v tom, že je „moc hodný“ a „málo muž“, zaplétá se do spirály toxické maskulinity a sám na sebe klade požadavek jakési pokroucené mužnosti, jeho partnerkou přitom nevyžadovanou. Nakonec odchází a v pytli si nese lososa, který měl být romantickou večeří, ale namísto toho se stává komickou upomínkou notorické (a možná už i stereotypní) potřeby mužů chlubit se na seznamkách svými rybími úlovky, které se stávají jakousi trofejí, kompenzující nejistoty, pociťované díky absurdnímu tlaku na maskulinitu, u Pavla chybně manifestovanou v zoufalém důrazu na vzhled a sílu a v potlačovaných emocích.

Poslední z trojice mikrosond patří Róze, sedící na setmělém jevišti pouze s peřinou, dýchacím přístrojem a teráriem plným zelených rostlin – předměty tvořícími svou zvláštní kombinací jakousi metaforu jejích pocitů osamělosti a paralyzujícího strachu z budoucnosti. Ztrácí samu sebe v úzkostech, ještě podněcovaných negativními zprávami, které se na ni ze všech stran valí, a zatímco se téměř nedokáže sama o sebe postarat, bez škobrtnutí recituje fakta o zničené planetě a uvrhuje tak samu sebe ještě hlouběji do spirály nejistoty a strachu. Ze své tmavé ložnice vychází na zahradu, na jevišti ilustrovanou promítanými větvemi jabloně, a ptá se, proč mají všichni v životě nějaký cíl. Odpověď ani svou ztracenou motivaci ale nenachází. Destrukce přírody se v jejích očích stává její vlastní chybou a tlak na dokonalou udržitelnost, který na sebe ve snaze zachránit planetu vyvíjí, se pro ni stává neúnosným. Staví samu sebe do pozice spasitele, jímž ale jednotlivec nikdy být nemůže, a ovlivněná vlastní úzkostí není schopna spatřit širší rámec příčin klimatické krize, které vězí ve fungování kapitalistické společnosti a jejím požadavku neustálého (a tedy neudržitelného) růstu.

V závěru inscenace se opět ocitáme na mostě, na němž se postavy prve setkaly a kde reflektují uplynulý den a za zvuku deště hledají odpovědi na své otázky a řešení nejistoty, která je svazuje. Zhoršující se politická situace, hrozba války nebo klimatické změny přitom k optimismu moc nevybízejí. My ještě žijeme (v jakémsi objektivním slova smyslu) v blahobytu – ale budou v něm žít i naše děti? A co je vůbec blahobyt? Ačkoliv na tyto otázky postavy jasné odpovědi nenacházejí, možná, že se řešení jejich situací nebo aspoň částečná úleva nacházejí právě v jejich setkání – ve sdílení pocitů a uvědomění, že v tom, i když se nám to tak může zdát, nejsme sami. Rámec, který setkání na mostě představuje, načrtává spojení, jež mezi jednotlivými mikrosondami můžeme nalézt. Představuje snahu o ukotvení modelových příběhů jednotlivců ve světě, který je zdrojem jejich pocitu nejistoty a izolace, a poměrně úspěšně tak poskytuje příběhům jednotlivých postav tematické propojení.

Co inscenační koncepci bohužel schází, je společenské ukotvení problémů, s nimiž se postavy potýkají. Setrvává primárně v rovině jejich zobrazování, ale nepojmenovává společnou systémovou příčinu, čímž zůstává spíše povrchovou a postrádá soudržnost, kterou by jí mohlo poskytnout posílení propojení příběhů nad rámec jejich společného narativního východiska. Inscenace nabízí jakýsi náznak naděje, která může být nalezena v soudržnosti a ve sdílení, ale tato idea zůstává spíše naivní a poskytuje pouze falešný optimismus. Řešení mnoha problémů, s nimiž se jako společnost potýkáme, zcela jistě můžeme najít právě díky překročení prahu izolace, k níž dnes jako jednotlivci mnohdy směřujeme. Takové zobrazení je ale zároveň silně zjednodušující a nebere v potaz komplexnost tematizovaných problémů, kvůli čemuž zůstává inscenace silně fragmentární.

BLAHObytí představuje poměrně přesné, i když místy pouze povrchové zachycení situací, v nichž se jako jednotlivci ocitáme, a díky své modelovosti nám nastavuje zrcadlo, ve kterém se lze lehce spatřit. Ať už jde o kapitalistický tlak na výkonnost a nerovné zacházení v práci, nejistoty plynoucí ze zkreslené podoby sebe sama, ovlivněné společenskými stereotypy, nebo strach z budoucnosti, umocněný klimatickou krizí, mnoho z nás nejspíš zažívá pocity podobné těm, které na jevišti zažívají Majka, Pavel a Róza. Díky tomu – stejně tak ale i kvůli absenci hlubší reflexe – se lze v inscenaci, stejně jako v řece, nad níž se postavy ocitají, tak trochu utopit – najít v zobrazovaných postavách sebe sama natolik, že se se z nich jen těžko vystupuje. Bez doslovení příčiny ale zůstává vina na jedinci a nedochází tak k reflexi způsobů, jakými se na nejistotě, s níž žijeme, podílí fungování kapitalistického systému, který stojí v jádru zobrazovaných interakcí.

Divadlo na cucky – Tomáš Loužný a kol.: BLAHObytí. Režie Tomáš Loužný, dramaturgie Lenka Dombrovská, výprava Erika Majdišová, hudba Matěj Šumbera, hrají Andrea Uhlík Berecková, Matěj Šumbera, Táňa Malíková. Premiéra 14. a 15. března 2025. Psáno z premiéry 15. března 2025.