Podivný výlet pana Broučka do šedesátých let

Pan Brouček (Nicky Spence) se na své dva výlety vydává z pražské hospody na Vikárce, která je i stěžejním prvkem scénografie rumunského scénografa Radu Boruzescua. Inscenaci otevírá pohledem na detailně vystavěnou hospodu se stoly, pultem s pípou, televizorem a v neposlední řadě výčepními tanky na pivo, z nichž jeden se stává i raketou, ve které opilý pan Brouček pomyslně cestuje na Měsíc. Při proměně prostor je pak přestavěn nábytek na jevišti, ale základní kulisy hospody stále zůstávají a upomínají tak na rámec příběhu, v němž pan Brouček, zatímco na jevišti cestuje mezi realitami, ve skutečnosti pouze omámený svým milovaným pivem spí u stolu v hospodě a nechává se unášet svými sny.

Mezi jednotlivými jednáními opery je na jeviště spouštěna kulisa představující televizi, na niž jsou promítány záběry související s místy a obdobími, ve kterých se pan Brouček pohybuje. Záběry přistání na Měsíci, Woodstocku, Palachova pohřbu nebo srpnové okupace Československa se přitom prolínají se záběry piva, poukazujícími na Broučkovo čecháčkovství, lásku, kterou český národ k pivu cítí a koneckonců i na původce Broučkova spánku a snění. V některých scénách přitom na záběry na kulisové televizi navazují záběry, které na jevišti sledují v televizi štamgasti v hospodě na Vikárce, což se stává jedním ze způsobů časového ukotvení inscenace opery.

V první části inscenace je hlavní zprávou, kterou místní v hospodě sledují, přistání Apolla 11 na Měsíci. Lze z toho odvodit, že Broučkovou současností není v Carsenově inscenaci 19. století jako v libretu opery, ale rok 1969, kdy lidé poprvé na Měsíci přistáli. Zároveň ale na konci inscenace na kulisové televizi vidíme záběry ze srpna 1968 z Československa a celá inscenace vzápětí končí tím, že do hospody, tedy Broučkovy současnosti, přijíždí tank, který nelze interpretovat jinak než právě jako symbol počínající okupace. Broučkovou současností tak jako by najednou byl srpen 1968. Nelze tedy jednoznačně říct, z jakého roku se Brouček na své výlety vydává, takže není jasné ani to, v jakém vztahu jsou k jeho současnosti.

Broučkova cesta na Měsíc se díky zobrazení Moonstocku 1968, který je zřetelným odkazem na Woodstock 1969, stává jakýmsi obrazem konce 60. let na západ od komunistického Československa. V druhé polovině inscenace je pak zobrazeno stejné období v Československu, kontrastující s míruplným Woodstockem. Na rok 1969, do kterého se pan Brouček vydává při svém druhém snovém výletu, je upomenuto záběry pohřbu Jana Palacha, slábnoucího Dubčeka, a nakonec i vítězstvím nad Sověty na mistrovství světa v hokeji. Poměrně zvláštní se zde stává paralela roku 1420, o němž slyšíme z textu, a roku 1969, jejž vidíme na scéně. Namísto husitských bojovníků jsou zde Pražané, chystající si plány a zbraně na poražení okupantů, jejichž zobrazení jako téměř až partyzánů ale neodpovídá reálnému obrazu roku 1969 a nenachází smysl ani uvnitř Carsenovy inscenační koncepce. Stejně podivná je i paralela vítězství nad Zikmundem a vítězství nad Sověty v hokeji, které zde díky libretu vyznívá jako vítězství nad samotnou okupací. Srovnání husitů v roce 1420 s Čechoslováky v roce 1969 přitom není v inscenaci nijak opodstatněné a stává se až nesmyslným. Závěr inscenace díky tomu není dost silný na to, aby dokázal kritizovat čecháčkovskou zbabělost pana Broučka i celého národa, o což se tvůrci posunem děje do 60. let 20. století zřejmě snaží.

Výrazným a mnohdy i působivým prvkem inscenace je sbor spolu s tanečníky a komparsem, kteří představují obyvatelé míst a dob, do nichž pan Brouček cestuje, a kteří se proti němu několikrát obrací. V mnoha scénách se stávají téměř až jednolitým davem, který i díky choreografii Rebeccy Howell vytváří efektní kontrast oproti jednotlivosti pana Broučka, jenž je v působivém podání skotského tenoristy Nickyho Carsena vláčen svými sny a dějinami, zatímco sám zůstává maloměšťácky věrný pouze své sklenici s pivem. Tímto kontrastem zdůrazněn fakt, že Brouček je na svých výletech pouze návštěvníkem, střetávajícím se s cizinci. Síla davu se však projevuje jen v některých scénách, a hlavně ke konci inscenace už se spíše snižuje, což je zřetelné zejména ve scéně, kdy sbor s hokejkami téměř až lynčuje Broučka, předstírajícího, že se účastnil bojů proti okupantům.

Ačkoliv aktualizace Výletů páně Broučkových do 60. let nabízí nové paralely mezi různými událostmi v českých i světových dějinách, které by mohly vytvářet poutavý pohled na českou historii, zůstává rámec Carsenovy inscenace fragmentární a významově neukotvený. Primární příčinou toho přitom není rozkol mezi děním na jevišti a textem libreta, ale přímo zobrazení jednotlivých časových rovin na jevišti, jež je samo o sobě mnohdy nejednoznačné a bez opory v textu není schopno aktualizaci podržet.

Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy. Režie Robert Carsen, hudební nastudování Marko Ivanović, scénografie Radu Boruzescu, kostýmy Annemarie Woods, světelný design Peter van Praet, choreografie Rebecca Howell, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Martin Buchta, videoart Dominik Žižka, hrají Nicky Spence, Daniel Matoušek, David Szendiuch, Doubravka Novotná, Jan Šťáva, Andrea Široká, Jana Horáková Levicová, Václava Krejčí Housková, Daniel Kfelíř, Tadeáš Hoza, Vít Nosek, Ondřej Koplík, Petr Karas, Pavel Valenta. Premiéra 1. listopadu. Psáno z reprízy 3. prosince 2024.