„V čem je lepší zešílet tady, než ve městě?“

Dvouhodinová pouť šumavskou divočinou ve Studiu Marta odkrývá všechny podivnosti lidské existence až na kost. Je život člověka a jeho šílenství pravdivější v úplné samotě?

Inscenace Raději zešílet v divočině je adaptací stejnojmenné knihy Aleše Palána, sestavené z rozhovorů, které autor vedl s lidmi žijícími na šumavské samotě, v izolaci od civilizace. Tuto strukturu inscenace následuje skrze postavu autora (Radek Melša), který provází od jednoho lidského osudu k druhému. Na jevišti se postupně spřádá mozaika samotářských duší obklopených přírodou a její často nevlídnou, krutou tváří.
Kdokoli blíže neseznámený s předlohou by snad z kraje představení mohl očekávat vývoj děje podobný thrilleru s kriminální zápletkou, jelikož úvod i nálada na jevišti tomu odpovídá – spisovatel přijíždí do divoké přírody vyhledávat poustevníky, ztrácí se na cestě lesem a potkává jednu podivnou existenci za druhou. Inscenace ovšem nestojí na dějových zvratech, ale na atmosféře. A jedná se o atmosféru velice intenzivní a zdařilou, jelikož během dvouhodinového představení postupně dozrává.

Jednoduchými scénickými prostředky (v zadní části jeviště je postaven panel, na který jsou promítány siluety stromů) se prostředí mění plynule, nenásilně. Pomocí hudby a světelného designu (např. promítané obrazy na panelu mění barvu) se z minimalisticky zařízené scény v mžiku stává hluboký, temný les, pak zase okolí hospodářského stavení. Většinu představení vytvářejí místo děje především účinkující hereckou akcí. Les a jeho obyvatele nebo náladu divoké krajiny zprostředkovávají ve skupinkách, strnule stojící, křečovitě opakující jeden pohyb stále dokola. V dalších scénách herci představují dokonce i hospodářská zvířata – a to nerealisticky a komediálně. Z jejich expresivních pohybů (pohyby končetin jsou dohnané ad absurdum) je jasné, že jsou v ten moment zvířaty, ale každý z herců vytváří svou zvířecí podobu individuálně a soustředí se více na vyjádření jakési animální povahy, než konkrétního živočicha.

Průvodní postava spisovatele je svým představitelem Radkem Melšou ztvárněna jakoby naivně – spisovatel vstupuje do světa, kterým je zcela nedotčen, a postupně je „poskvrněn“ podivnou tragičností lidských příběhů, které sbírá pro svou knihu. Není zcela jasné, s jakým očekáváním se na tuto cestu vydává, ale proměna jeho charakteru je během představení velmi výrazná. Od nadšení se přes šok dopracovává k přijetí zvláštní reality.
U všech účinkujících lze hovořit o velmi vyrovnaných, vyzrálých hereckých výkonech. Postavy poustevníků svou zemitostí skvěle kontrastují s jemnější povahou spisovatele. Zvláště Štěpánka Romová, v roli ženy žijící na samotě pouze se svými zvířaty, výborně balancuje mezi do vtipu eskalovaným klišé, jak lidé z vesnice (či v tomto případě ze samoty) pohlížejí na „rozmazlené“ obyvatele měst, a tím, co je v jejím charakteru „schováno pod pokličkou“ – totiž hořkost, která zřejmě provází její rozhodnutí žít sama jen se stádečkem koz. 
Inscenátoři se nesoustředí na analýzu toho, proč žijí šumavští samotáři tak, jak žijí. V příbězích poustevníků předávají pravdy o životě, o samotě, o lidskosti – pravdy těžké jako kámen, jelikož vychází z toho, co člověk může spatřit pouze v naprostém odloučení, tváří tvář sobě samému.

Hlavním zahušťovadlem atmosféry a výsledného dojmu je v inscenaci ve Studiu Marta fakt, že nedochází k žádnému závěru. Autoři nesdělují svůj pohled na jeden či druhý z předkládaných životních stylů, pouze zdůrazňují závažnost určitých sdělení šumavských samotářů. A je to na místě, jelikož se jedná o výroky skutečných lidí, převedených do jevištní podoby.
Není zde naservírováno vyústění se sdělením, zda je lidská existence pravdivější a skutečnější, když se odehrává v boji s přírodními živly a odříznuta od všech „rušivých“ výdobytků moderní civilizace. Jde spíše o túru lidskou duší – co všechno může jednoho člověka, muže či ženu, dovést k životu v ústraní? Je to šílenství, nebo je to jediná skutečná cesta k nalezení smyslu života? Je to neschopnost přizpůsobit se jiným lidským bytostem?

Tíživým aspektem inscenace je často opakovaná otázka – „V čem je lepší zešílet tady, než ve městě?“ Na jevišti se prostřídá skupinka povahově odlišných samotářů a jsou odvyprávěny jejich různé příběhy, které mají stejný závěr – život v odloučení. Touto skupinkou ale prochází postava spisovatele, která nezůstává jen chladným pozorovatelem. I on ví něco o tomhle šílenství, ale kam ho povede? Jaký bude závěr jeho tápání? Psychologizace postavy spisovatele pak může být ve výsledku tím, co se člověka sedícího v hledišti nejvíce dotkne. Protože je přece jako on, městský člověk, co před tímhle šílenstvím může utéct do hlučných ulic, kde nikdy nebude sám. Raději zešílet v divočině ale sděluje, že se nakonec před šílenstvím nedá schovat.  
Autoři nenabízí jasnou odpověď vlastně na žádné zmiňované motivy a otázky z nich plynoucí. Ale konstatují. Konstatují, že život se prostě děje – život, co může být pro člověka vězením a s tíhou tohoto faktu se každý musí popasovat sám. Nelze před ním utéct. Ani do divočiny.

Studio Marta – Aleš Palán: Raději zešílet v divočině. Režie a úprava Olívia Fantúrová, dramaturgie a úprava Jakub Molnár, textová spolupráce Pavel Zarodňanský, scénografie Karolína Srpková, hudba Hana Foss, světelný design Jan Tranta. Hrají Matěj Beneš, Šimon Bilina, Eliška Brumovská, Klára Bulantová, Hana Drozdová, Jaromír Chmelař, Filip Ježowicz, Adam Mašura j. h., Radek Melša, Štěpánka Romová, Eliška Vocelová, Jakub Molnár.
Premiéra 13.9.2020. Psáno z derniéry 15.9.2020.