Hana Sedmibolestná

Inscenace Hana je adaptací stejnojmenného románu Aleny Mornštajnové, který si od vydání v roce 2017 vydobyl mezi čtenáři značnou popularitu. Jedná se o příběh židovské rodiny odehrávající se před, během a po druhé světové válce.

Samotný výběr tématu je určitou zárukou úspěchu, jelikož zpracování tragédie války jsou obecně velmi oblíbená. Vzhledem k počtu děl, které o takovém tématu pojednávají, je na místě u každého dalšího uvažovat, zda autoři chtějí uvést problematiku v novém světle, či sahají po jistotě. V případu inscenace Hana v Mahenově divadle se zřejmě jedná o druhou možnost.

Román Mornštajnové pojednává o lidech, jejichž životy byly semlety vlivem krutých dějinných událostí. Příběh začíná v roce 1954 ve Valašském Meziříčí, kde propuká tyfová epidemie. Devítiletá Mira přichází o celou rodinu, zůstává jí pouze teta Hana. Ta si nese obrovské trauma z války, které ji vyřazuje z běžného života i společnosti. Z pohledu Miry se divák postupně dozvídá o židovském původu její rodiny a o událostech, které předcházely jejímu narození – ty jsou poté dovyprávěny v druhé polovině skrze tragickou životní cestu samotné Hany.

Románová forma poskytuje dost prostoru pro rodinný příběh, kde každý hrdina může mít svůj charakter, minulost a motivace, dle kterých jedná. V rámci divadelní inscenace samozřejmě nelze odvyprávět román v celé jeho šíři. Autoři Hany se ale pokusili převést román na divadlo s co nejmenšími zásahy do struktury původního textu.

Adaptace je vystavěna stejně jako románová předloha – je rozdělena do dvou částí, z nichž každá nastiňuje příběh z pohledu jiné osoby. První je vyprávěna Mirou (Elena Trčková), neteří Hany (Eva Novotná), jejíž rovina příběhu se odehrává v části druhé. Autoři adaptace kopírují způsob vyprávění a chronologii událostí přesně a tím pádem bez tvůrčí invence. Nepřinášejí do příběhu další rozměr, který by román nenabízel – kromě vizuálního.

Ve výtvarném řešení scény, jehož autorem je Pavel Borák, je dominantní pohyblivá konstrukce v jednoduchém tvaru domu. Dům funguje jako symbol místa, kde se nachází domov, rodina, útočiště – všeho, co postavy v Haně neustále ztrácejí. Scénografie je minimalistická, tvořená pouze konstrukcí domu a světelným designem Martina Špetlíka. V kombinaci s pohybem herců po jevišti ale působí nekoncepčně. Herci se ve velkém počtu naráz pohybují po scéně, a to téměř po celou dobu představení. Výjimkou je až závěr soustředěný na hlavní hrdinku a události v koncentračním táboře. Pro diváka může být těžké se v hereckých akcích orientovat, jelikož se navzájem ruší. Velkou smůlu pak mají diváci sedící po stranách na balkóně, ze kterého není vidět na nejzazší okraje jeviště, kde se odehrává několik minut první poloviny představení, kdy se po smrti rodičů Miry ujímají sousedi.

Ačkoli románová předloha obsahuje poměrně bohatý materiál nejrůznějších vztahových peripetií, inscenace Martina Glasera, který je i autorem dramatizace, s nimi ale pracuje stroze a schematicky. Nové postavy se objevují neustále, ovšem jejich přemíra nedává prostor pro plastičtější vyjádření charakterů. Osoby zahrnuté do příběhu Hany působí pouze jako náčrty a nedochází k většímu rozehrání jejich emocí ani vztahů. Schematické je i herectví všech účinkujících, které svým afektem vytváří z dramatických postav spíše karikatury kladných a záporných hrdinů. Celou inscenací prostupuje patos, připomínající spíše styl nekonečného televizního seriálu – příběh se stále točí kolem milostných pletek, podvodů a nečekaných těhotenství, ale zobrazuje je, aniž by se autoři snažili o psychologizaci postav.

Přestože se veškerý děj upíná na osobu Hany, ani u hlavní protagonistky nelze pozorovat jakýkoliv osobnostní vývoj. Z Hany se stává troska toužící po úlevné smrti lusknutím prstu po jediné scéně znásilnění v Terezínském ghettu. Zlom v jejím vnímání se tak odehraje nepřirozeně náhle – do oné chvíle je naivní důvěřivou dívkou načež stačí pár vteřin, aby ztratila veškerou naději. Ke konci se strhává smršť všech Haniných bolestí, které se vrší jedna na druhou – přicházejí za ní přízraky jejích rodičů a dalších, jejichž smrt si dává za vinu. Její zoufalství roste a téměř se mění v šílenství, zatímco se Eva Novotná agonicky svíjí na jevišti.

Režie nabízí divákovi poměrně zjednodušené a ploché vyprávění o hrůzách druhé světové války. Ke vzbuzení emocí používá primitivní prostředky a veškeré tragédie Hanina života bohužel vyznívají uměle a vykonstruovaně. Závěr je pak vyvrcholením celkového patosu inscenace. Scéna, kdy Hana dává díky své neteři Miře životu druhou šanci, je urputnou snahou diváka za každou cenu zasáhnout.

Pokud autoři cíleně divadelní dílo tvořili tak, aby zaujalo co nejširší veřejnost a zajistili si tak snadno vysokou návštěvnost, může být Hana považována za veliký úspěch. Pro čtenáře oblíbeného románu ale nepřinese nic nového, kromě zopakování jeho děje.

Mahenovo divadlo - Alena Morštajnová: Hana. Adaptace a režie Martin Glaser, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík. Hrají Eva Novotná, Elena Trčková, Tereza Groszmannová, Tereza Richtrová, Drahomíra Hofmanová j. h., Jana Štvrtecká, Hana Tomáš Briešťanská, Klára Apolenářová, Marie Durnová, Monika Maláčová, Martin Sláma, Tomáš David, Matej Marušin j. h., Jan Grygar, Bedřich Výtisk, Martin Veselý, Roman Blumaier, David Kaloč, Pavel Doucek. Premiéra 7. června 2019. Psáno z reprízy 16. října 2019.