Groteskní obraz Strindbergova fiktivního pekla

Inscenace Noc tribádek vychází ze stejnojmenného dramatického textu švédského autora Pera Olov Enquista, zobrazujícího fiktivní divadelní zkoušku Strindbergovy hry Ta silnější. Burajem upravený dramatický text je také protkán fragmenty z knihy Klidně jdi, která je záznamem dialogů italské kurátorky, kritičky umění a feministky Carly Lonzi s jejím partnerem, sochařem Pietrem Consagrou, o postavení ženy ve vztahu i v umění. Strindberg (Ivana Uhlířová) se tak na jevišti HaDivadla setkává nejen se svou bývalou ženou Siri von Essen (Magdalena Kuntová), její současnou partnerkou Marií Davidovou (Sara Venclovská) a jejich vztahem, který se vymyká jeho chápání světa, ale i s feminismem 70. let 20. století a s feminismem dnešním. Neustále narušované pokusy o divadelní zkoušku se proměňují v permanentní, místy až groteskní útok raněného Strindberga, a jeho ego, neschopné se vyrovnat se ztrátou Siri, ještě podtrženou přítomností Siriina potenciálního milence Vigga Schiwe (Radim Chyba), se ve snaze udržet si aspoň iluzi kontroly obrací proti ostatním postavám. Do celé inscenační koncepce se propisuje Strindbergova nestabilita i přicházející paranoia, které ve stylizovaném herectví během zkoušek nabývají hororové podoby, přetvářené v mystická zobrazení Strindbergova strachu a jeho pocitu pekla.

Rámec fiktivní divadelní zkoušky Strindbergovy hry, do níž i jako režisér obě ženy obsadil, dává prostor pro konfrontaci fikce, založené na Strindbergově vztahu ke skutečnosti, s realitou postav, které jeho fikci ztvárňují. Tento princip se propisuje i do scénografie Jana Kristeka a Paulíny Závacké. Zobrazovaný interiér kodaňského Divadla Dagmar naplnili nejen nábytkem, který stejně jako kostýmy Kateřiny Kumhalové a Sofie Plaskonisové upomíná na 19. století, ale i krápníky, které jako by byly jeho přirozenou součástí. Přetvářejí prostor v jakousi představu Platónova podobenství o jeskyni, která upomíná na omezení Strindbergova pohledu na svět i primitivnost jeho misogynie. Černá zrcadlová podlaha pak stejně jako Enquistův text, Burajova inscenace i Strindbergovo drama podává nejasný a trochu zkreslený obraz skutečnosti na jevišti.

Enquistova fiktivní podoba Strindberga, založená ovšem na jeho skutečných vztazích a povaze, je tak konfrontována i s vlastním jevištním pojetím inscenace. Strindberg se zde proplétá mezi falickými krápníky, k nimž jsou on i Schiwe jakoby přitahováni, zatímco sám zůstává čistě androgynní postavou, která se v pojetí Ivany Uhlířové dostává mimo normativní vymezení a vnímání genderu. Uhlířová přitom důsledně balancuje nejen na hranici mezi binárními gendery, ale také na hraně soucitu, odsouzení i pobavení, které Strindbergovo mnohdy trapné chování vyvolává. Jeho postava tak navzdory své otevřené misogynii zůstává poutavou a sama se stává komentářem genderových stereotypů.

Strindbergova neschopnost přijmout směr, jakým se jeho život ubírá, ovlivňuje obsah zkoušeného dramatu i náplň konverzace mimo zkoušené scény. Jak Strindberg, tak i ostatní postavy se opakovaně obracejí k minulosti a v jejich vyprávění ožívá jejich vlastní vnímání vztahu Siri s Marií a zániku jejího vztahu se Strindbergem, které se stává prostředkem reflexe společenských rolí žen a mužů. Jednotlivé situace se díky herectví, které osciluje mezi výraznou expresivitou a strojeností, mnohdy dostávají na hranici grotesky, příhodně provázející nemožnost konstruktivního dialogu, která je v jádru mnohých sporů mezi postavami.

Buraj nedává v Noci tribádek Strindbergovi objektivní hlas a nepovyšuje ho nad ženské postavy, ale sám Strindberg se v ní stává předmětem tvůrčího zkoumání. Precizní androgynní podoba Strindberga v podání Uhlířové umožňuje reflexi za hranicí binárních omezení, díky čemuž inscenace nezůstává pouze zobrazením historické osobnosti, ale stává se jejím aktuálním obrazem. Stejně tak celková inscenační koncepce setrvává ve svém jevištním provedení na hraně nepředvídatelnosti, díky čemuž si uchovává vnitřní napětí a fikcí vytváří živé zrcadlo skutečnosti.

HaDivadlo – Per Olov Enquist: Noc tribádek. Režie a úprava Ivan Buraj, překlad František Fröhlich, dramaturgie Milo Juráni, scéna Jan Kristek a Paulína Závacká, hudba Tomáš Urík, kostýmní spolupráce Kateřina Kumhalová a Sofia Plaskonisová, výtvarná spolupráce Erika Velická, hrají Ivana Uhlířová, Magdalena Kuntová, Sara Venclovská, Radim Chyba, Jáchym Sůra. Premiéra 16. prosince 2024. Psáno z reprízy 18. prosince 2024.