Najít pod nánosy prachu minulost

Anna cítí, že kvůli zhoršujícímu se psychickému stavu už nemůže dále utíkat před svou minulostí. V průběhu let ji zahalila vrstvami lží ve snaze distancovat se od svých vzpomínek. Její příběh ožívá v inscenaci Lapači prachu nezávislého uměleckého uskupení bazmek entertainment jako silná výpověď o nesnadnosti vyrovnání se s psychickým traumatem.

Stejnojmenný románový debut Lucie Faulerové, nominovaný v roce 2018 na cenu Magnesia litera, přímo vyzývá k divadelní adaptaci. Autorka ve svém dynamickém obrazivém jazyku často uplatňuje přirovnání z divadelního či filmového prostředí, jimiž hrdinka komentuje okamžiky svého života. Ještě podstatnější je ale dialogické napětí mezi Annou a vypravěčem jejího příběhu. Napříč celou knihou se přetahují o hlavní slovo v naraci, která tak v rychlých střizích střídá první a třetí osobu. Už na některých místech románu nabývá vypravěč přímo fyzických obrysů (Anna ho vidí krčit se v rohu místnosti či opírat se o kapotu auta) nebo otevřeně sděluje svůj úhel pohledu, jako by byl další postavou příběhu. V divadelní adaptaci Evy Lietavové je tento motiv rozvinut a Vypravěč (Pavel Šupina) se stává rovnocenným protějškem hlavní hrdinky (Štěpánka Romová). Šupina ztvárňuje také ostatní mužské postavy příběhu (Vypravěč tak na sebe v podstatě bere podobu mediátora a bývalého psychologa Viktora Kaviho, Annina expřítele Jakuba a bezejmenného Fracka z baru) a starší sestru Anny Danu.

Když byly sestry v pubertě, šla jejich matka na dvanáct let do vězení za vraždu otce, který rodinu týral. Zatímco Dana ji v průběhu výkonu trestu navštěvovala a udržuje s ní vztah i v přítomnosti, Anna matku zcela vymazala ze svého života a s nelibostí sleduje, jak se Dana také upoutala k násilnickému manželovi. Trauma, které si Anna z dětství nese, ji vede k neustálému lhaní sobě i ostatním, jak se snaží na svou minulost zapomenout. Zároveň je v jejích vztahových vzorcích jasná určitá snaha se za něco potrestat. Dříve nebo později od sebe kohokoli blízkého odežene (v románu i v inscenaci jsou dvěma reprezentativními příklady Jakub a Annina bývalá kamarádka Mercedes). Do jejího příběhu vstupujeme v momentu, kdy se propadá do těžké deprese a nemá už prakticky nikoho jiného než sestru, s níž se pravidelně schází každé pondělí. Díky sestře se pak do jejího života dostane Viktor Kavi. Anna zpočátku neví, že nějakou dobu pracoval jako psycholog ve věznici její matky. Když si však tuto informaci dohledá a Kaviho s ní konfrontuje, jistým způsobem v něm najde oporu pro uvědomění si pravdy o své minulosti. Byla to totiž ona, kdo otci jako první zabodl do břicha nůžky, matka pak pouze vraždu dovedla do konce a převzala za ni před světem odpovědnost. V románu i v inscenaci však po tomto katarzním rozuzlení opět převezme slovo Vypravěč a vše znovu zpochybní. 

Ačkoli má sál Dělnického domu v brněnských Židenicích, kde se premiéra inscenace odehrála, jeviště s portálem, v Lapačích prachu se téměř nevyužije. Opona zůstává po celou dobu představení zatažená, na pravou stranu forbíny je umístěn pracovní stůl pro lightdesignérku Bohdanu Sýkorovou a zvukaře Zdeňka Foukala. Zhruba v polovině sálu stojí dvě řady židlí pro diváky, hlavní hrací prostor je mezi nimi a jevištěm. Jeho středu dominuje záchodová mísa, na které už při příchodu publika do sálu sedí Šupina coby Vypravěč, jednu nohu ležérně přehozenou přes druhou. Vzadu po jeho pravé ruce se nachází štendr s kostýmy vedlejších postav a přímo pod techniky vzpřímeně stojí Romová s velkými sluchátky na hlavě (Anna pracuje v informačním call centru). Nalevo od záchodu je naznačen zbytek bytu hlavní hrdinky: na zemi matrace a rozházené oblečení, v pozadí štafle s policemi, na nichž se skví nejrůznější (podle pozdějších slov hrdinky většinou kradené) „lapače prachu“ od sněžítka a dózy z broušeného skla až po kýčovitého porcelánového koně a plastovou figurku Dartha Vadera. V menším prostředí by podobná sbírka jistě vyvolala pocit přeplácanosti, ve velkém, téměř prázdném sále však působí stejně ztraceně, jako je ztracena Anna sama v sobě. Připadá si naprosto zbytečná a v předmětech, které ve svém bytě hromadí, utváří odraz této zbytečnosti. Dokresluje to i vtip citovaný ke konci představení: „Přišla jsem do pokoje a všude ležel prach. Tak jsem si taky lehla.“

Akustika v sále podporuje vyznění několika monologů Romové, zaznívajících v představení ze záznamu. Prostor je výhodný také pro stínohru, kterou během prvního z těchto předem nahraných monologů utváří Šupina pomocí baterky na stropu a stěnách. Nejdůslednější a také nejvýraznější využití potenciálu sálu Dělnického domu však nastává v krátkém obrazu, kdy Anna zavede Viktora Kaviho do klubu, kde vystupuje její bývalá kamarádka Mercedes. Rozezní se píseň My Way a na prostřední části forbíny zazáří kruh bodového reflektoru. Zvukař Foukal, od začátku představení oblečený do dámských šatů, v lodičkách, blonďaté paruce a výrazném líčení, s úsměvem vstane od pultu a ladně přeběhne do světla. Za zvuku Sinatrova zpěvu se pomalu odličuje a svléká, až nadále není Mercedes, ale Ondřejem, Anniným transgender spolužákem ze základní školy, který… Která v dospělosti začala vystupovat v travesti show. Stejně jako v románu ani v inscenaci není specifikován konkrétní důvod, proč už Mercedes a Anna nejsou kamarádkami. Přesto se obraz vymykající se ostatním a emoce s ním spojené pevně zarývají do paměti.

Výrazná jsou také loutkově ztvárněná setkání Anny se sestrou. Romová a Šupina v kleče na zavřeném záchodu animují stojánek na šperky s gumovými pásky namísto rukou (Anna) a mlýnek na kafe s pohyblivýma nalepovacíma očima (Dana). Zde Romová lehce zrychluje tempo Annina projevu a Šupina mění pro postavu Dany tón hlasu na ženštější, nedochází ale k parodii. Cílem je komediální zcizení těchto obrazů, které provedení loutek podporuje: natahování gumových rukou vyjadřuje Anninu nespokojenost a větší pasivitu v průběhu konverzace; šuplík kafemlýnku se během Daniny řeči freneticky otevírá a Šupina čas od času při odmlčení s povzdechem zatočí kličkou.

V průběhu představení Romová rozehrává Annu zpočátku jako čistě cynickou a na celý svět (sebe nevyjímaje) naštvanou mladou ženu, Šupina vytváří Vypravěče jako její obdobně cynický, zcizující odraz. Repliky Anny buď vševědoucně předjímá, nebo zpětně paroduje a dává na sobě znát, že s jejím vystupováním nesouhlasí. Otráveně sleduje Annin ranní rituál čištění zubů na záchodě, který hrdinka následně splachuje povolením ventilu, protože není schopná zařídit jeho opravu. Vypravěč neschvaluje ani Annin způsob komunikace s ostatními, což se promítá do nevole, s jakou si na svůj neutrální černý kostým obléká kousky dalších postav. Avšak ve chvíli, kdy už je má na sobě, se plně stane danou osobou. Jako Viktor Kavi si nervózně upravuje rukávy svetru a posouvá na nose brýle, když po něm hlavní hrdinka požaduje předpis antidepresiv. Jako Jakub se smutným úsměvem beze slov poslouchá, jak Anna fabuluje různé verze jejich seznámení a rozchodu. Jako Fracek v kšiltovce a vzorované košili je energický a k Anně sebevědomě hrubý – setkání s ním rozpoutá rapidní zhoršování jejího stavu. Od tohoto momentu má Romová možnost činit hlavní hrdinku s každým dalším obrazem plastičtější, jak se postupně dostává do stále prudčeji se točící spirály střídajících se emocí. Nakonec zbývá jen zoufalá touha odstranit ze svých vzpomínek nánosy lží a dobrat se tak pravdy o prvopočátku svých problémů. Herečka tuto proměnu ztvárňuje s obrovským nasazením a viditelným porozuměním osudu postavy Anny.

V Lapačích prachu dochází k poutavému souznění předlohy a inscenace, která má potenciál překvapovat, strhnout a emočně zasáhnout. Bazmek entertainment tak ukazuje sebevědomou nezávislou tvorbu a činí další podstatný krok k upevnění své pozice nejen v brněnském divadelním prostoru.

bazmek entertainment – Lucie Faulerová, Eva Lietavová: Lapači prachu. Autorka předlohy Lucie Faulerová, adaptace a režie Eva Lietavová, dramaturgie Patrik Boušek, hudba Jonáš Svoboda, scénografie Kateřina Höferová, light design Bohdana Sýkorová, produkce a make-up Lucie Ošmerová. Hrají Štěpánka Romová, Pavel Šupina, Zdeněk Foukal. Psáno z premiéry 21. září 2021 v Dělnickém domě Brno-Židenice.