Kufry pravdy

Plné kufry, dlouhá cesta přede mnou. Režisér a loutkoherec Víťa Marčík provádí diváka Komenského Labyrintem světa a rájem srdce. Láskou otvírá kufry, jejichž obsahem je pravda o nás samých.

Imaginární cestu, kterou divák spolu s Víťou Marčíkem projde, signalizují již v počátku sbalené kufry stojící uprostřed scény. Poutník (Marčík) se vydává na pouť za poznáním svého povolání. Nezvanými průvodci se mu stávají Všezvěd Všudybud a Mámení, kteří mu hned na začátku nasazují růžové brýle. Obě alegorické postavy jsou předvedené pouze Marčíkovým hlasem. Obroučky okulárů poutníkovi však nedoléhají a tak si zachovává nesvázanou mysl a rozum. Průvodci vedou poutníka ulicemi a místy, uloženými v kufrech. Marčík je postupně otvírá a za pomoci loutek a rekvizit (vytvořených Marčíkem, jeho ženou Evou a Pavlem Krejčím) nás provádí labyrintem.

Poutníkovy kroky směřují do Apateky, kde se hloupost léčí, totiž do domu v ulici učenců. Ti sem míří, aby snědli učení světa. Absurditu metafory podtrhuje protagonista požíváním listů knih v doprovodu výrazné mimiky. Humor a nadsázka se prolínají celým představením, Marčík často vystupuje z role a spolupracuje s diváky, aktivuje je a umožňuje jim být součástí příběhu. Otvírání kufrů herec prokládá melodramatickým vyprávěním. Za vlastního hudebního doprovodu na kytaru vypráví v atmosféře podmanivých melodií další části příběhu, při čemž využívá pestrou škálu svého hlasového rejstříku.

Marčík nás postupně provádí např. ulicemi soudců, kde sleduje hořkost mravních úpadků, ulicí novinářů, kde zjišťuje, že jsou schopni ranit i beze zbraní, či hradem královny štěstí - Fortunou. Když ani toto místo poutníkovi nevyhovuje, vedou ho jeho průvodci do paláce vědění, kterému panuje královna Moudrost, znázorněná velkou zlatou hlavou, jež se v polovině inscenace stává dominantou scény. Marčík se  díky masce mění v královnu Moudrost, která přijímá poutníka, aby s ní v paláci pobyl. Přichází Šalamoun ztěžující si na úpadek morálky královny. Moudrost se ho po jeho odchodu rozhodne zneškodnit a posílá za ním úlisnost a přívětivost, kterým podlehne. Špatný příklad selhání mocného krále se snaží zvrátit proroci vybízející lidi ke správnému životu. Za zvuků kytary a výstřelů Marčík popisuje perzekuční násilný proces, ve kterém jsou všichni proroci Moudrostí vyhlazeni. Poutník si v rozhořčení strhává brýle a nahlíží do svého nitra.

Pojetí poslední části inscenace je typicky marčíkovské. Tvůrce zachoval myšlenku, scénu však pozměnil. Dochází zde k setkání poutníka a Boha v podobě beránka. Poutník tak na konci cesty zjišťuje, že ač Bohu stále nerozumí, je mu schopen naslouchat. Poznává také, že podstata netkví v tom, jaké povolání bude konat. Smysl shledává v radostné službě druhému. Ačkoli je tato myšlenka nedosažitelná a těžko aplikovatelná na dnešního člověka, může se stát naší metou. Přestože je Marčík na jevišti po celou dobu sám, je schopen prostor naplnit horlivostí a upřímnou touhou předat divákovi své vlastní poznání pravdy. Byť je pro něj každý jeden divák anonymní, dokáže s ním navázat vztah a věnovat mu kus svého obrovského srdce.

V závěru samotné inscenace Marčík vypráví vlastní Pohádku o lásce. Netajený vztah k Bohu a téma pohádky se prolínají celou inscenací a pomáhají nám pochopit tvůrcovu interpretaci díla. Všudypřítomnou pravdu alegoricky zaznamenanou Komenským v jeho vrcholném díle Marčík na různých místech představení odhaluje. Nekompromisně vyzývá ke stažení růžových brýlí, které každému z nás mámení také nenápadně nasadilo.

Zdroj fotografií: archiv Divadla Víti Marčíka.

Divadlo Víti Marčíka – Jan Ámos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce. Režie, dramatizace Víťa Marčík, scénografie, loutky, Víťa Marčík, Eva Marčíková, Pavel Krejčí, účinkuje Víťa Marčík, Premiéra 5. února 2012 v klášterním sále na Piaristickém náměstí/ České Budějovice. Psáno z reprízy 15. listopadu 2018, Baptisté Brno.