Mezilidské vztahy v proměnách času

Lze po letech odloučení znovu navázat vztah se svými blízkými tak intenzivní, jaký byl před odchodem? Je absence citu k vlastním příbuzným odpustitelná? Mimo jiné i tyto otázky klade dramatizace Čapkova románu Hordubal v ostravském Studiu G.

Režisér a zároveň autor dramatizace Pavel Gejguš zůstává zpracované předloze věrný. Z textu nevybírá pouze formu přímé řeči jednotlivých postav, ale v rámci zachování vnitřních souvislostí transponuje do replik i pasáže vypravěče. Ty většinou vkládá do úst Juraji Hordubalovi (Vladislav Georgiev).  Mimo jiné i díky zachování Čapkem naznačeného nářečí vyznívá veškerý slovní projev velmi autenticky a pomáhá podtrhovat realistické pasáže inscenace. Vzniklý text se poměrně úzce drží ústřední dějové linie, od níž nijak neodbočuje a děj tak nabírá příjemně svižného tempa, které udržuje neustálé napětí.

Pavel Gejguš ve své režii střídá prvky realističnosti se znakovostí. Oporu v tomto záměru skýtá i scénografie Ivy Bartošové, která vytváří realistické dekorace, kostýmy a rekvizity, nakládání s nimi je však v mnohých okamžicích silně symbolické. Toto vyznění pak doplňují škrabošky hostů v krčmě či maska hlavy koně. Právě hřebec (Jakub Georgiev) podtrhuje najmě ve scénách Hordubala a Štěpána (Robin Ferro) dramatičnost situací a vypjatost jejich vzájemného vztahu.  Jeho přítomnost na scéně totiž zobrazuje Štěpánovo převzetí Jurajovy role na statku. Zatímco Hordubal se soustředil na zemědělství, Štěpán obchoduje s koňmi. Pro jejich chov zakoupil louky a pastviny a rozprodal pole. Hordubal se tak vrací do naprosto jiného prostředí. Je nahrazen jako hospodář, a jak později zjistí, i jako muž. Mimo jiné právě i přítomnost hřebce je zobrazením pozbytí Hordubalových jistot. Jediné, co v celkovém až mystickém dojmu z postavy ruší, je podoba samotné masky. Vzdor abstraktnímu přístupu a s ním se pojícím znakovým zpracováním role působí maska ledabylým dojmem. Celková forma konstrukce nahrubo potažené černým sametem tak drobně kazí pocit z jinak dobře vytvořené figury. Totéž se naštěstí nedá říct o výše zmiňovaných škraboškách osazenstva hospody. Kromě důvodů praktických (dané postavy ztvárňují herci rolí jiných) je jejich strohost zcela odůvodnitelná absencí jakýchkoli charakterových vlastností a jejich celkovou anonymitou.

Díky velmi detailnímu a zároveň efektivnímu způsobu svícení scény je možné zachytit změny prostředí (odlišné nasvícení prostorů uvnitř stavení a vně něj), času i atmosféry zobrazované situace. Komorní prostředí  umožňuje nanejvýš civilní herectví postavené na skromných gestech, jejichž provedení se díky svícení daří zvýraznit. Za všechny je možné uvést scénu u postele umírajícího Hordubala, kde velmi niterným způsobem za pomoci nenápadných gest zobrazuje Miroslava Georgievová vnitřní rozporuplnost Jurajovy ženy Polany. V předchozí scéně ji Hordubal uchopil za ruku, načež ona se mu vytrhla. V tomto obraze Juraj ruku směrem k Polaně jen napřáhne. Ta jako by ji chtěla uchopit, posléze svou ruku však stáhne a odejde z jeviště. Právě tímto gestem, podpořeným nasvícením jen úzké části jeviště, zobrazuje Georgievová Polaninu různorodost emocí. Jsou jimi jednak uvědomění si zbytku citů ke svému muži, lítost, ale zároveň touha po definitivním vyřešení nastalé situace. I tímto jednáním dokazuje vnitřní Polaninu rozporuplnost – jak rovinu bezcitné, tak zoufalé ženy.

Zatímco Georgievová dvojí rovinu nalézá v rámci role jedné, ostatní podobné bipolarity dosahují zejména prostřednictvím hraní dvou a více postav. Jejich nejvýraznějšího oddělení bezesporu dosahuje Andrea Zatloukalová, která bravurně (zejména v závěrečné scéně u soudu) rozlišuje  jedenáctiletou dceru Hordubala Hafii a četnického aspiranta Biegla. Zatímco Hafii ztvárňuje s dětskou zvídavostí, pravdomluvností, nevědomostí a nedůvěrou k prakticky neznámému člověku (byť se jedná o vlastního otce), aspirant Biegl je v jejím provedení ctižádostivý, cílevědomý, toužící po uznání, úspěchu i dosažení spravedlnosti.

Zejména v druhé polovině se herecky náročnou stává postava Štěpána. Robinu Ferrovi se ale daří zobrazit přerod ze sebevědomého do vlivem okolností zničeného muže.  Tuto změnu je možné nejvýrazněji pozorovat ve scéně, v níž Štěpán Hordubalovi ukazuje zakoupené pozemky. Při jízdě na povozu koně neúměrně situaci žene. Scéna jasně poukazuje na Štěpánovu sebejistotu, touhu dělat si věci „po svém“ a potěšení z nadvlády nad živou bytostí. Když mu však vzápětí Hordubal oznámí, že požaduje jeho odchod ze statku, veškerá dosavadní energie se promění v hněv.

Právě v  titulní roli nalézá její představitel Vladislav Georgiev prostor pro zobrazení zpočátku sentimentálního, později zklamaného člověka. Scéna, v níž představitel Hordubala vbíhá do prostoru hlediště, naléhavým způsobem podtrhuje emoční rovinu postavy i vizuální zpodobnění děje. V daném výstupu se Hordubal dívá na pozemky, které mu před jeho odchodem patřily. Díky arénovitému typu hlediště působí vstoupení do něj a upření pohledu směrem k jevišti, jako by Juraj stál na kopci, z něhož by měl výhled na všechna místa vesnice. Celá scéna zároveň poukazuje na jeho samotu a zklamání ze současného stavu hospodářství. Obsazení Georgieva též do role soudce v závěru hry vytváří dojem, jako by Hordubal soudil zločin spáchaný na sobě samém. Tyto dvě role jsou tak ve vzájemném protikladu. Zatímco Hordubal, leč je ze změn překvapený a z chování své ženy a dcery zklamaný, se stále snaží vybudovat si s oběma opět vztah a jejich projev obhajuje svou dlouhou nepřítomností, soudce Jurajem milovanou Polanu i jeho „konkurenta“ Štěpána odsoudí. Učiní tak to, čeho sám Hordubal nebyl schopen.

Celá inscenace pojednává zejména o mezilidských vztazích. Její tvůrci si nekladnou za cíl zobrazit je pouze jako prostou součást lidského života, ale též jako jeho hybnou sílu a motivaci k nevratným činům. Po technické stránce se daří velmi dobře kombinovat praktickou účelnost s metaforickou obrazovostí celé scény, která tak vytváří kompaktní celek. „Soudržného“ vyznění se daří dosáhnout i díky v úvodu zmiňovanému zaměření se na hlavní dějovou  linii, čímž vyniknou nejpalčivější témata příběhu, jakými jsou mimo jiné vina či dopad odloučení člověka na jeho vztah s blízkými.

Studio G – Karel Čapek, Pavel Gejguš: Hordubal. Režie Pavel Gejguš, výprava Iva Bartošová, hudba Martin Dytko. Hrají Vladislav Georgiev, Miroslava Georgievová, Anna Cónová, Robin Ferro, Andrea Zatloukalová, Jakub Georgiev. Psáno z premiéry 27. září 2020.