Německo-české dějiny nenajdou smír ani v Divadle Feste

Život je odžit a zůstávají jen vzpomínky. Od určitého věku je to to jediné, co může člověk prožívat, znovu a znovu. Jenže co bychom dělali, kdyby se naše vlastní myšlenky a vzpomínky nedokázaly dohodnout? Jak můžeme usmířit boj, který se odehrává v nás samotných? Čemu můžeme věřit? České a německé verze událostí 20. století nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou totožné. A jak se s tímto sporem vyrovnává žena, která byla přítomna všem středoevropským milníkům zmíněného století?

Široká bílá stěna posetá dětskými hvězdičkami svíticími ve tmě. Země pokrytá obdélníky z papírového kartonu posypanými bílým prachem. Jedno křesílko, komínek talířů, dřevěné laťky, dvě černé urny a dvě krabice. Dvě herečky, jež znázorňují jednu ženu. Kristina Günther a Lucie Ingrová na jevišti hledají svou vnitřní pravdu.

Inscenace sleduje osmdesáti devíti letou ženu, která se narodila na jižní Moravě u rakouských hranic. Za svůj dlouhý život prožila všechny zásadní okamžiky 20. století a snaží se přijít na to, zda se mohla v průběhu svého života beztrestně cítit jako Češka, Němka nebo Rakušanka. Rakouský dramatik Johannes Hoffmann napsal drama Hals zu kurz po několikatýdenním pobytu v Brně, v průběhu kterého vyzpovídal mnohé místní seniory o jejich rodinné historii. Název Hals zu kurz je možné překládat jako „příliš krátký krk“, který režisér Jiří Honzírek v inscenaci vykládá jako shrbená záda, jež jsou následkem neustálého pocitu ochrany sebe sama a neustávajícího strachu. Tak interpretuje režisér pocit hlavní hrdinky v průběhu celého představení a na vnitřním sporu jediné osoby metaforicky znázorňuje situaci odehrávající se v současné Evropě.

Nejvýraznějším prvkem inscenace je její dvojjazyčnost. Střídání českých a německých replik není jednoznačně strukturováno. Po většinu času mluví Ingrová česky a Günther německy. Překlady do druhého jazyka se promítají na zadní stěnu nebo se o překlad postarají samy herečky, které po sobě opakují stejný text pouze v jiných jazycích. Místy si i Ingrová a Günther své rodné jazyky prohodí. Právě na práci s jazykem je nejlépe znázorněn ženin vnitřní spor nad příslušností ke konkrétnímu národu.

Prostor kulturního areálu Industra a malé hlediště, přibližně čtyřicet až šedesát diváků ve třech řadách, nahrávají tvůrcům v případě interakce s publikem, která je během inscenace častá. Ženy ukazují divákům velmi z blízka své stařecké skvrny, předávají jim rodinné fotografie, servírují dezert a následně sklízejí talíře. Osobní výpověď stařenky tak velmi připomíná návštěvu babičky, která se se svými vnoučaty chce podělit o historky ze svého mládí.

Režisér v inscenaci sází na mnohé metafory. Ať už mluvíme o základní myšlence, která demonstruje nejednotnost současné Evropy, nebo o samotné jevištní akci, kterou herečky prohlubují poselství inscenace. Např. horečnaté zametání prachu pod kartonové pláty a vytváření čisté půdy pro další události. Neodkazuje tímto Honzírek na všudypřítomné ukrývání chyb panujícího politického systému (a nejen jeho) a prezentování se zářivou a nereálnou „skutečností“?

Sprcha fotografií, která herečky zasype v první polovině představení evokuje roztříštěnost okamžiků, které hrdinka a celá Evropa v posledních osmdesáti letech prožily. Mnohé příběhy se spojují ve výpovědi jedné stařeny, která předává své vědomosti a vzpomínky publiku. Herečky představují jednu ženu, ale zároveň také kolektivní vědomí Evropy. Jsou ztělesněnou metaforou pro pocity, samotu, kulturu, vzpomínání, celou generaci i řadu postav s rozlišnými osudy.

Scéna je velmi jednoduchá a téměř prázdná, ale rekvizity, se kterými herečky pracují, jsou hyperrealistické a vždy znázorňují svoji skutečnou podstatu – divákům nabízená roláda, rámečky s rodinnými fotografiemi či šálky na kávu.  Velkou zásluhu na scénografickém pojetí má v inscenaci světelný design. Práce s reflektory, které sledují pohyb hereček, dotváří nejen pocit toho, co je na scéně zrovna důležité, ale následně vytváří na zadním prospektu efekt dvou měsíců plujících po noční obloze, jenž může zrcadlit jak dvojici ženských postav, tak tradiční ženský princip.

Kostýmy jsou taktéž velmi realistické. Obě ženy na sobě mají typické oblečení dnešních důchodkyň – Ingrová béžové široké kalhoty, květovanou halenku, krémový propínací svetřík, zatímco Günther dlouhou šedou sukni, tmavou halenku, tmavý svetřík a šátek kolem krku. Tvoří tak protipóly jedné osoby. Světlá a tmavá, části mysli, které se na výkladu dějin pravděpodobně nikdy neshodnou. První polovinu odehrají pouze v důchodcovských ponožkách. Vše doplňují identické šedé paruky. Před koncem se obě převlečou do černého oblečení, které značí jejich blízkou smrt. V tuto chvíli obouvají černé společenské boty. Vše je již připraveno.

Atmosféra celé inscenace se nese v duchu zmatenosti a rozervanosti lidské duše, která je ztracena sama v sobě a za celý svůj dlouhý život nebyla schopná se rozhodnout, zda má cítit sounáležitost s některým z uvedených národů. O stěny se odrážející prolínání češtiny s němčinou v minimalistickém, ale rozlehlém prostoru Industry podporuje tuto vnitřní rozervanost a posouvá ji na úroveň každého z nás. Tvůrcům se povedlo vyzdvihnout současný problém dnešní Evropy, kdy se sami sebe ptáme, na kolik máme zůstávat nacionalisty, a na kolik být otevřeni globalizaci.

Divadlo Feste – Johannes Hoffmann: Hals zu kurz. Režie Jiří Honzírek, hudba Matěj Kotouček, hrají Kristina Günther, Lucie Ingrová. Premiéra 31. března 2019. Psáno z reprízy 21. října 2019.