Stereotypizací proti stereotypu

Ne náhodou zvolili tvůrci inscenace jako jednotící formát stand-up. První vystoupení tohoto žánru v anglických varieté na přelomu 18. a 19. století totiž byla založena na reflexi rasismu a xenofobie, problémů zakódovaných do česko-romských vztahů v minulosti i dnes. Prostor sálu Divadla Husa na provázku se tak stává stand-up barem. Pocit barového prostředí navozuje zejména hlediště s pozvolnou elevací a v něm volně rozmístěné židle kolem stolků s nápojovými lístky a zapálenými svíčkami. Naproti stojí malé pódium s místem pro čtyřčlennou kapelu a posezením pro ostatní performery pod světelnou tabulí s nápisem „Comedy Ghetto“.

Každý z herců-performerů, příslušníků tohoto ghetta, se na začátku večera představí skrze sólový stand-up výstup, v němž reflektuje své vlastní pocity a názory v počátcích zkušebního procesu. Dominik Teleky se uvede jako člověk s hluboko zakořeněnými předsudky v důsledku východňárské výchovy. Tereza Volánková coby hrdá pravdoláskařka na první čtené zkoušce hlídá každé své gesto, aby nevyzněla jako rasistka až nakonec z nervozity počmárá celý papír hákovými kříži. A Dušan Hřebíček přichází s romantizovanou představou o romské mystice, čímž pouze přispívá k tvoření zkresleného pohledu na Romy. Pavlína Matiová a David Tišer shodně adresují sklon ke stereotypizaci Romů s nímž se běžně osobně setkávají a chtějí mu v této inscenaci zabránit. Navíc trefně pojmenovávají (ne)rasistické chování ostatních a v případě Tišera přichází také fundovaná odpověď na režisérovo humanistické povzdechnutí „a co s tím?“. Jaksi mimo tyto jasné protipóly stojí Dalibor Buš prožívající krizi uvědomění si své statistické průměrnosti a Kristina Richterová nechápající, čím přesně má do inscenace přispět, když se sama cítí být spíše bílou než hnědou.

Celá úvodní sekvence vyniká výbornou výstavbou jednotlivých čísel i jejich vzájemným provazováním. Určitý bonus zde tvoří jakási divadelní meta-provázkovská komika, k níž směle přispívají především neprovázkovští (například poznámkou o tom, že seschlé oříšky na stole určitě pamatují ještě Scherhaufera). Následuje série výstupů směřující k aktivnímu zapojení publika do dění, vrcholící po přestávce praktickou ukázkou toho, že máme všichni společný „folkoreň“. Od tohoto momentu začínají autorsky laděné výstupy nahrazovat ty, v nichž na sebe herci berou zažité rasistické charaktery: za všechny například „vobyčejná ženská“ prohlašující, že na barvě pleti nezáleží, ale přece její Marušku nebude ve škole brzdit nějaký pomalejší, čirou náhodou romský spolužák. Matiová s Tišerem oproti tomu vystupují jako romská herečka přebírající Oscara (citující v podstatě doslova přeloženou řeč Joaquina Phoenixe z letošního předávání cen BAFTA) a první Rom zvolený prezidentem (s děkovnými slovy variujícími projevy Havla nebo Čaputové). Symbolicky tak dosahují úspěchů působících vedle znázornění typických českých rasistů ještě více nedosažitelně.

Ve výsledku tak přece jen ke stereotypizaci dochází a ačkoli není orientovaná na Romy, neméně přiživuje zažitý narativ o předsudcích a obtížnosti jejich překonání. Živé ztvárnění počítačové hry Matiční ulice s reverzí rolí pak už jen dovádí celou situaci ad absurdum. Jako nejzásadnější se tak jeví sdělení, že jen osobní kontakt může zbořit zažité předsudky – to ostatně zazní přímo z úst romských performerů, když konečně přeruší tok na sebe se vrstvících stereotypů. Coby závěrečná myšlenka dvouhodinového představení ale toto sdělení působí jaksi nedostatečně a alibisticky. Jako by předchozí dění nebylo ničím jiným než lacinou zábavou zakrývající fakt, že inscenace ve výsledku nepřináší mnoho nových poznatků.

Co ale inscenace Jiřího Havelky přináší, je apel překračující rámec představení, komunikovaný jinými prostředky než čistě jevištními. Skrze fakt, že je část programu napsána v romštině (z češtiny do romštiny se v něm přechází v podstatě plynule uprostřed vět) a občerstvení v nápojovém lístku ve dvou cenových kategoriích (dražší pro lidi s brýlemi) se nejen odkazuje na dění na jevišti (Tišer v jednom ze svých výstupů hovoří o obtížích řady Romů s porozuměním češtině a na dvojí ceny upozorní Volánková), ale i vytváří prostor pro okušení pocitu příslušníka diskriminované menšiny. Díky tomu pak mohou vyvstávat další otázky o vlastním podílu na daném problému nebo o jeho neméně závažném přehlížení. Zároveň se po některých reprízách nabízí i možnost onoho osobního kontaktu při koncertu Matiové s kapelou. Záleží pak už na každém jednotlivci, zda této nabídky i dalších podnětů využije a inscenace tak nezůstane jen stereotypní zábavou.

Divadlo Husa na provázku – Jiří Havelka a kolektiv: Gadžové jdou do nebe. Režie Jiří Havelka, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Matěj Sýkora. Hrají Dalibor Buš, Dušan Hřebíček, Pavlína Matiová, Kristina Richterová, Dominik Teleky, David Tišer, Tereza Volánková. Kapela Ján Polyák, David Janík/Ladislav Richter, Roman López, Simon Šváby. Premiéra 29. května 2020. Psáno z reprízy 4. září 2020.