Přírodou stvořeni, vlastní chamtivostí zničeni

Richard Wagner své celé opus magnum komponoval mezi lety 1848 a 1874. Téměř třicet let dlouhá práce zahrnovala i tvorbu libret. První dva díly této hudební ságy (Zlato Rýna a Valkýra) byly poprvé uvedeny samostatně v letech 1869 a 1870 v Mnichově. Celý cyklus ale ožil až v roce 1876 ve Wagnerově vlastním divadle v Bayreuthu, kde byly uvedeny i poslední dva díly Siegfried a Soumrak bohů. Legendární příběh souboje bohů, obrů, skřetů i smrtelníků o prsten nepředstavitelné moci je v současných nastudováních předmětem různorodých interpretací, z nichž nejpatrnější je tematizace moci, boje o ni ale i její ztráty.

V inscenaci Slávy Daubnerové tomu není jinak – děj Zlata Rýna je situován do proskleného mrakodrapu, kde sídlí jak bohové Wotan (Adam Plachetka), Donner (Pavol Kubáň), Froh (Josef Moravec), Fricka (Tone Kummervold), Freia (Alžběta Poláčková) v nejvyšších patrech, tak i nibelunští skřeti Alberich (Joachim Goltz) s Mimem (Jaroslav Březina) a celý Nibelheim v jeho suterénu. V patrech mezi těmito dvěma póly sídlí i rýnské vodní žínky Woglinde (Jana Sibera), Wellgunde (Michaela Zajmi) a Floßhilde (Kateřina Jalovcová). Toto rozprostření mrakodrapu symbolizuje hierarchické rozdělení jednotlivých bytostí – na samém vrcholu stojí zdánlivě nedotknutelné božstvo ve Valhale, kdežto na naprostém dnu Nibelungové, jejichž náplní dne je nekonečná těžba v dolech. Zároveň tak ale Nibelheim a jeho obyvatelé tvoří základnu, na níž byla vybudována moc bohů, čímž scénografie mrakodrapu metaforicky zobrazuje pyramidové rozdělení společenských tříd.

Časoprostor díla je v této inscenaci neutrálním. Z podoby proskleného mrakodrapu nelze určit, zda jde o existující budovu, čímž by bylo možné děj inscenace zasadit do konkrétní lokality našeho světa. Kostýmy (Dorota Karolczak a Kateřina Hubená) svým designem také přímo neodkazují k žádné konkrétní zemi či době, ale zdůrazňují hierarchické rozdělení postav – bohové mají oblečení výrazných neonových barev se zlatými šperky, zatímco Nibelungové mají pouze hornické helmy s černo-šedým oblečením nebo nosí jen spodní prádlo a vystupují se zcela odhaleným tělem se znatelnými skvrnami od uhlí.

Nezbytné základy pro zmíněnou stavbu (a zároveň pro postavení bohů) doplňuje i fixní kulisa stromu, jež je součástí funkcionalistické konstrukce ve všech „patrech“, mezi kterými dochází k proměně díky točně a zvedání širší části zmíněné stavby. Jediný rozdíl je v zobrazení Nibelheimu, kde ze stromu vidíme pouze kořeny.

Onen strom je nositelem důležité symboliky vykořisťování přírody: bez něj by se celá konstrukce rozpadla (podobně jako bez „nibelheimovské“ základny). Na začátku děje jej rýnské žínky postřikují pesticidy a skřet Alberich (Joachim Goltz) rýnské zlato neuloupí ze dna řeky Rýn, ale z kmene téhož stromu. Inscenačně nejkomplexnější je zobrazení Nibelheimu. Dominantou scény jsou v tu chvíli velké monitory zobrazující záznamy z bezpečnostních kamer, které jsou rozmístěné po jevišti a přímo zachycují dění na něm. Tuto výpravu doplňuje choreografie (Ermanno Sbezzo) nibelunských skřetů, kteří si například po Alberichově partu Slyšíte ho, jak se blíží, Nibelungů pán! mechanicky poklekávají ze strany na stranu do rytmu následné instrumentální hudby. Jednak tím projevují respekt Alberichovi, jednak nemožnost úniku před jeho neustálým dohledem ve formě kamer. Nibelungové se stali oběťmi svého vlastního druha, jenž se stal opilým mocí a z Nibelheimu učinil vězení.

Inscenace Slávy Daubnerové nabízí také interpretace překračující obvyklé výklady postav, což je nejzřetelnější u zobrazení Logeho (Štefan Margita) který je polobůh, s ostatními bohy si není nijak příbuzný a do děje přichází na pomoc Wotanovi (Adam Plachetka) de facto jako „outsider“. Jeho postavení mimo dějový rámec z něj v této interpretaci činí vypravěče. Loge je od ostatních bohů odlišný i svým zjevem. Na rozdíl od bohů oblečených do přepychových oděvů Loge přichází v černo-bílém plášti a s bledým make-upem. Mimo jiné na zádech nosí velkou svítilnu, kterou jako by divákům „posvítil“ na probíhající události a mnoho svých partů promlouvá přímo k publiku, s úsměvem od ucha k uchu, čímž je v podstatě provází celým dějem.

Zvlášť tajemný a téměř děsivý je konec posledního obrazu, kdy mají bohové za instrumentální hudby vcházet do dokončené Valhaly, avšak zde celé božstvo pouze strnule stojí uvnitř konstrukce, která v tu chvíli může připomínat žalář. Pouze Wotan (Adam Plachetka) svým výrazem projevuje nejistotu nad proběhlými událostmi a možná si uvědomuje jejich nevyhnutelný konec, který přinese boj o prsten.

Hudební nastudování Roberta Jindry je vysoké úrovně a jím vedený orchestr, s ohledem na Wagnerovu údernou a dynamickou hudbu, hlasitostí nepřehlušuje úctyhodné výkony jednotlivých pěvců. Poutavé herecké výstupy předvádí tenorista Štefan Margita v roli poloboha Logeho, který jakožto vypravěč divákům tlumočí děj až s chladným klidem a širokým úsměvem na tváři. Jako by už všechno dávno prožil a nyní publiku prezentoval počátek skonu elity. Dále například barytonista Joachim Goltz jako Alberich skvěle ztvárňuje archetyp muže malého vzrůstem i vlivem, který zatouží být velkým ve všech ohledech. Albericha zobrazuje jako ryzího padoucha, a tím jeho pád přináší větší pocit zadostiučinění.

Inscenace Zlato Rýna v Národním divadle v Praze je úspěšným návratem Wagnerovy tvorby do našeho hlavního města. U mnoha zobrazených témat si lze všímat přesahů do našeho světa a naší společnosti, což bylo již patrné za života Richarda Wagnera, který chtěl celou tetralogií apelovat na povinnost Němců zavrhnout staré nefunkční zvyklosti (v podobě pádu božstva v posledním díle cyklu). Avšak Sláva Daubnerová již v prvním díle této ságy neapeluje, ale varuje diváky před tím, co může konci řádu předcházet – ať už se nabízí paralela k otroctví, ničení přírody a popírání klimatických změn či k neochotě vlivných a bohatých jedinců pomoci řešit světové problémy. Ve světě bohů, skřetů a obrů byl „rozbuškou“ řádu mocný prsten. Co bude tím mocným prstenem v našem světě?

Národní divadlo – Richard Wagner: Zlato Rýna. Dramaturgie Sebastian Huber a Jitka Slavíková, hudební nastudování Robert Jindra, režie Sláva Daubnerová, scénografie Boris Kudlička a Kateřina Hubená, kostýmy Dorota Karolczak a Kateřina Hubená, choreografie Ermanno Sbezzo. Hrají Štefan Margita, Adam Plachetka, Joachim Goltz, Tone Kummervold, Jana Sibera, Michaela Zajmi, Kateřina Jalovcová, Jaroslav Březina, Alžběta Poláčková, Josef Moravec, Pavol Kubáň a další. Premiéry 12. a 15. února 2026 v Národním divadle. Psáno z reprízy 21. února 2026.