Hledáte spásu? Nabízím!

Město Goraj se snaží posbírat a začít znovu. Lidé se uchylují ke starému řádu, svým známým židovským tradicím a hodnotám hlásaným skrze ústa reba Bejniše Aškenaziho (Dušan Hřebíček). Žijí dál. Začíná v nich však narůstat pohrdání vůči úpěnlivému dodržování zákonů, které jim nepřináší nic víc než nepříjemnosti či další utrpení. K absolutnímu odvrhnutí Aškenaziho a všeho, co zastává, jim chybí pouze jiný názorový vůdce. Najdou ho v příchodu postaršího málo-mluvného reba Iče Matese (Jan Kolařík) v nedbale upraveném oblečení, jenž ovšem přináší mnohem slibnější narativ – zjevení mesiáše.

A když potom společnost pochopí, že nově příchozí také nedokáže naplnit její očekávání, vymění i jeho. Ať už proto, že není fyzicky schopný chůze, nebo proto, že se nedokáže vyspat se svou nevěstou, je lidem pro smích. Připojili se k němu v první řadě na základě vlastní nespokojenosti a touze po zlepšení. Nebylo nutné je opravdu přesvědčit. Kult jeho osobnosti vytvořili zoufalí lidé toužící po změně částečně sami, a tak je po příchodu Gedalji (Milan Holenda) autorita Iče Matese neudržitelná.

Gedalja je naproti tomu vykreslen jako člověk velkého charismatu a přirozeného showmanství. Vstupuje na scénu v blyštivém saku a s mikrofonem v ruce. Před sebou tlačí bednu od zvukařské techniky jako vlastní budoucí piedestal i schránku finančního zisku. Mistr slova pohotově mění narativ, aby se co nejvíce zalíbil. Slibuje zázračnou pomoc a zdánlivě nic za ni nežádá. Nabízí zcela očividně směšné „mýtické“ rady (k vyléčení neduhů přikazuje ostříhat nehty, zadělat do knedlíku a dát sežrat psovi), aniž by se bál zpochybnění své autority. Sliby spásy však mají často krátkou záruční dobu a po zklamání přichází i jeho pád.

Společnost se upne k někomu dalšímu. Tentokrát k zastánci staršího, avšak stabilnějšího a známějšího řádu. Všichni předchozí ztrácejí spolu s výsadní pozicí i prostor se vyjádřit. Bejniše Askenaziho postihne mrtvice, po níž ztrácí schopnost řeči i pohybu, Iče Mates je pod chabou záminkou poslán z města a Gedalja sám po uzavření do zvukařské krabice utíká. Mechanismus střídání názorových vůdců se cyklicky vrací na začátek. Přesto nepůsobí tempo inscenace monotónně. Naopak dobře ilustruje nejrůznější typy vůdců a potřeby společnosti neustále tendovat k nabídce příliš jednoduchého řešení podané různými prostředky a za různých situací. Jedná se navíc o cyklus zcela aktuální a familiární. Ačkoliv nepřipomínají postavy konkrétní osobnosti, typově lze na místo falešných proroků dosadit řadu z dnešních (nejen) politických vůdců.

Patrná tak není snaha inscenátorů se vůči aktuální situaci názorově vyhranit, spíše poukázat na to, že neúměrně věřit na základě prázdných slibů se stále dá jim všem. Stejně tak se dají všichni odhodit jako reb Bejniš Aškenazi, jehož na konci inscenace zasypají zbytky jídla jakožto zbytečným odpadem bez dalšího užitku, kterým se stal i on.

Další, v tomto případě až nedobrovolný hlas v kakofonii narativů představuje Rechele (Zdislava Pechová). Její citlivý, množstvím traumat poznamenaný charakter se vyjevuje skrze naivně křehké repliky, například „bojím se“ a „stále se bojím“. Schopnost vidět za polopropustnými stěnami scény Michala Syrového duchy, kteří setrvávají v jakémsi meziprostoru světů, ji přivede k pozdějšímu spojení s dybbukem (Tereza M. Marečková) – duší zemřelého, jež po smrti neodešla do záhrobí. Ten v inscenaci překračuje hranici stěn do města Goraje, navozuje u Rechele až extatické stavy a živí v ní víru, že mluví s anděli. Proto také hlásá příchod mesiáše. V herecké akci se poté projeví vyšší agresivita, ostré prostřihy hysterického smíchu a gradace směrem k efektně hororovému dvojhlasu Pechové s Marečkovou. Nejvíce tak činí při exorcistické scéně, ve které se první z hereček vytahuje po provaze uprostřed prostoru, zatímco druhá se pohybuje pod její dlouhou svatební sukní, aby evokovaly dojem posednutí.

Nárok, jenž si ostatní činí na Rechelino tělo, je patrný již od prvního momentu, když ji osahává strýc, ale i když ji myje její bába. Herci i herečky vůči ní iniciují familiární, často až vulgárně násilný kontakt a ona se nakonec stává obchodním artiklem města. Je nabízena názorovým vůdcům, přivlastňována Gedaljou pro potvrzení jeho myšlenek nebo využívána k obohacení společnosti skrze mýtus o jejích léčivých účincích. A možná právě především kvůli přivyknutí stálému postupování vlastního těla jiným je Rechele pro dybbuka slabým, snadno ovládnutelným článkem, kterého se může zmocnit.

Dybbuk nejprve patří ke skupině duchů za zadní poloprůhlednou stěnou, která uzavírá židovskou komunitu do tísnivého prostoru jeviště. Jako ostatní se neposedně přesouvá z židle na židli a přes hlavu má plastový pytel. Při vstupu do chudého světa uvnitř tří stěn, kde stojí pouze pár židlí, stůl nebo stará plechová vana, se ze svíravého pytle osvobozuje, jako by potřebou nádechu ztvrzoval svou potřebu živého těla.

Protože vstupuje a opět vystupuje z příběhu města, komentuje a zastavuje akci na scéně, působí právě on jako samotný vypravěč. I on vytváří pro diváka vlastní úhel pohledu, v němž jsou informace opět rámovány jinak. Ačkoliv může být konkrétní mýtus dybbuka divákovi nepřístupný, ztvárnění postavy (její gestika, zvýrazněné oči, zastřený hlas a další) umožňuje zobecnit ji na jakéhokoli jiného představitele zla.      

Stejně jako se mimo prostor příběhu nachází Dybbuk, i hráč na saxofon (Pavel Zlámal) obchází kolem jeviště, aniž by na něj ostatní herci reagovali. Jeho jazzová hudba přispívá k obrazu nestability a improvizované víry bez řádu, která přináší pouze dočasnou extázi. Ve změti střídajících se hlasů vytváří hudebník vrstvu jazyka beze slov a zasahuje do příběhu emocí, umocněním atmosféry a smyslovým působením. Jeho hudba narušuje historickou iluzi Goraje a graduje v poslední scéně až do nepříjemně křičivých zvuků, doprovázených pachem uhlíků a práskáním bičem.

Společnost, jež ve stejné scéně přihlíží bolestivému exorcismu, je vykreslena především jako krutá a neúprosná, a to i sama k sobě. Každý sleduje vlastní zájmy, šíří pomluvy a nebojí se zavrhnout členy rodiny nebo provdat křehkou dívku proti její vůli. Za absence pravidel zabíjí pro zábavu a pohrdá tradicemi. Baldachýn nahradí při svatbě stolem, sklenici místo rozšlápnutí odkopne do rohu scény. Zároveň se však jedná o společnost poznamenanou velkým nedostatkem, četným zklamáním, smrtí a strachem. Stalo se pro ni přirozeným přistupovat k smrti a bolesti necitelně, žít a oslavovat s málem a netrpělivě zavrhovat vlastní kulturu.

Z kolektivu vyvstávají především silné ženské charaktery, ačkoliv jsou občasně znevažovány poněkud lacině erotickou komikou. Herečky zdůrazňují různé polohy emocí a častokrát střídají řadu postav. Jsou matkami provolávajícími ke svým mrtvým dětem i nemilosrdnými manipulátorkami. Ve městě, kde mimo ně zůstali převážně jenom mladíci, si musejí často samy zařídit nejlepší podmínky pro život. Sociální tlak, který vyvíjejí na Rechele i na sebe navzájem, utvrzuje svrhovanou autoritu Recheliných mužských prorockých protějšků, tedy takzvaných názorových vůdců. Přispívá tím k vykreslení nejen cyklické struktury inscenace, ale i opakujících se společenských vzorců.

Není proto snad divu, že právě taková společnost jednoduše akceptuje nejprostší lži, pokud přinesou jakoukoli naději na zlepšení. Že se pokojně zbavuje všeho a všech na cestě od živoření. Že je schopna čekat měsíce na příchod mesiáše a vidět v pouhém mraku svoji spásu, protože zahrnuje opětovné setkání s mrtvými a konečné zproštění viny i strachu. Uhýbajíc prvoplánovému aktualizování tak inscenace zrcadlí některé mechanismy dnešní společnosti. Varuje proto nakonec nejen před velice aktuálním nebezpečím samozvaných vůdců, avšak také před nástrahami populistických taktik ve směřování společnosti, z jejíhož středu ony vše slibující figurky pocházejí.

Divadlo Husa na provázku – Isaac Bashevis Singer: Satan v Goraji. Režie a dramatizace Janusz Klimsza, dramaturgie Veronika Onheiserová, scéna Michal Syrový, kostýmy Marcela Lysáčková, hudba Pavel Zlámal, video Bohdan Chrastil, asistent režie a dramaturgie Milan Hábl. Hrají Dušan Hřebíček, Zdislava Pechová, Milan Holenda, Tereza M. Marečková, Matouš Benda, Markéta Matulová, Tereza Volánková, Vladimír Hauser, Růžena Dvořáková, Jan Kolařík, Goran Maiello, Prokop Košař j. h., Pavel Zlámal, Zbyněk Řehoř, Jakub Ambros, Leoš Hudínek, Ondřej Lukáš, Petra Jiránková, Kristýna Samková. Psáno z premiéry 30. ledna 2026.