Pojďme se vzít, ať už máme klid

Bohuslav Martinů patří k předním českým skladatelům 20. století, avšak s jeho dílem se na tuzemských jevištích setkáváme zřídka. Jeho v pořadí dvanáctá opera, Ženitba, vznikla během autorova pobytu v USA na zakázku tamní vysílací stanice NBC pro televizní pořad Opera for the Millions, ve kterém měla roku 1953 svoji premiéru. Martinů kromě komponování hudby také sám adaptoval původní stejnojmenný dramatický text Nikolaje Vasiljeviče Gogola v libreto. V Česku byla Ženitba scénicky poprvé uvedena až roku 1960 v Brně a zatím naposledy byla nastudována roku 2011 v Praze.

Brněnské Divadlo na Orlí si pro své uvedení Ženitby zvolilo český překlad Evy Bezděkové a podrobilo jej drobným úpravám. Jednalo se především o náhrady některých slovních spojení, která nejsou nutně archaická, ale již se s nimi nesetkáme v běžné mluvě. Např. místo „Šediny, to je horší než neštovice!“ se zpívá „Šediny, to je horší než kouty!“ a podobně. Partitura je také doplněna o malou performance před předehrou, kdy za reprodukce frází, jako například „Máš už někoho?“, „Kdy nám ho přijdeš ukázat?“ proti sobě prochází Karolína Alena Bartoňková a Tomáš Chloupek (později během děje jako Agáta a Podkolesin) s rozpačitými, ale přesto naděje plnými výrazy ve tvářích. Tato expozice zdůrazňuje hlavní téma inscenace – tlak okolí na jedince uzavřít sňatek. Ovšem s touto reprodukcí a žádnými jinými podobnými principy se ve zbytku inscenace již nijak nezachází a toto zahájení spíše působí jako upozornění pro diváky, čemu mají během představení věnovat pozornost.

Po zmíněné reprodukci již začíná předehra, během které je představena podoba scény, jež zůstává po celou dobu představení neměnná. Výprava je poněkud strohá, skládající se pouze z fixních, vzestupně elevovaných praktikáblů pokrytých zeleným kobercem. Dále se spoléhá na konkrétní kusy nábytku a hereckou akci, kterou je prostor dokreslován. Nicméně s ohledem na stopáž Ženitby (celá opera trvá zhruba 60 minut) je tento skromnější přístup vhodný. Na začátku prvního dějství prostor doplňuje televize se záznamem fotbalového utkání a u ní v teplákách sedí Podkolesin (Tomáš Chloupek) a Štěpán (Filip Bula), obklopeni nepořádkem a odpadky. Děj se poté přesouvá do baru/kavárny, kde se naopak objevují polstrované stoly se stoličkami k sezení a groteskně naddimenzované hrnky. Tato podoba scény přetrvá po zbytek představení a odehrávají se zde jak námluvy Agáty (Karolína Alena Bartoňková) s jejími nápadníky, tak i následná svatba s Podkolesinem.

Kostýmy (Jitka Pohořálková) zjevně zobrazují lidské archetypy. Například Podkolesin v tílku a teplákách je představen jako starý mládenec, jehož protipólem se stává jeho přítel Kočkarev (František Sliž) v uhlazeném károvaném saku se zvonovými kalhotami. Fjokla Ivanovna (Karolína Pohanková) vystupuje v neonově růžovém kostýmku s kabelkou, což dokresluje její postavení dohazovačky, neboť růžová barva může symbolizovat lásku. Zároveň ale její pozici dohazovačky charakterizuje i její zřejmá znalost všech ostatních postav, když se např. s nadšeným „pištěním“ a polibky vítá s Arinou (Edita Košnárová). Typovost postav je vizuálně nejpatrnější u tří Agátiných nápadníků, kde Ivan (Dušan Varga) ve vzorované polokošili se zlatými řetězy a mulletem se prezentuje jako muž přehnaně se snažící zapůsobit. Dále Anučkin (Šimon Beneš) s ulízaným účesem a argylovým svetrem představuje nervózního studenta a Ževakin (Dominik Urbánek) je performativním mužem, „frajírkem“, s upraveným knírem ve tvídovém saku, jenž se chlubí údajnou znalostí francouzštiny. Nicméně dámský podvazek v jeho kapse naznačuje jeho skutečné milostné úmysly.

Vyzdvižené téma tlaku okolí je pravděpodobně nejzřetelnější v herecké složce inscenace, kdy jsou Podkolesin a Agáta Fjoklou a Kočkarevem takřka fyzicky dotlačeni k tomu, aby se seznámili. Jejich small-talk se záměrně nese v duchu trapnosti, kde oba jedinci nervózně střílí pohledem kamkoliv, jen aby nenavázali oční kontakt a zoufale hledají témata ke konverzaci.

Tato situace ale nakonec vyznívá poněkud zmatečně, protože Agáta v přítomnosti Podkolesina se nezdá být příliš zaujata, nicméně jakmile Podkolesin odejde, tak okamžitě se širokým úsměvem zpívá árii o tom, jak ho miluje. To samozřejmě může být režijní záměr, kde režisérce (Eliška Mervartová) šlo o znázornění člověka, který v myšlenkách sám po vztahu touží, ale v praxi je mu to proti srsti. Pokud ale o záměr nejde, nebyl by to jediný moment kde se projevuje možná nedostatečná práce režisérky s herci. Výkony jednotlivých aktérů nejednou působily tak, jako by sami herci nevěděli, co mají v danou chvíli na jevišti dělat.

Například Kočkarev (František Sliž) se v několika momentech děje neustále pohyboval z místa na místo a nebylo zcela jasné, zda byla jeho akce pevně daná či šlo o improvizaci. Režie sice určila konkrétní činnosti pro ty postavy, které zrovna nejsou ve středu dění, ale bohužel nejednou poutaly větší pozornost, než například Agáta (Karolína Alena Bartoňková). Ačkoliv Bartoňková zpívala výborně, její herectví bylo málo výrazné a v tu chvíli bylo naopak poutavější kupříkladu uklízení Duňašky (Kristína Múdra), což byla nepěvecká role. Že i přesto bylo možné vylíčit náladu z výrazů v obličeji Agáty, lze přičíst komornějšímu charakteru hlediště Divadla na Orlí, kde je z téměř každého místa zajištěn kvalitní (a blízký) výhled na jeviště.

Hudební nastudování (Kento Satsuma) a pěvecké výkony byly samy o sobě velmi dobré, avšak nejednou docházelo ke vzájemnému přehlušování, a to zejména v druhém dějství, v němž orchestr často zněl hlasitěji než pěvci. Všichni pěvci a všechny pěvkyně také skvěle ovládali přestupy z činoherního projevu do pěveckého a naopak. Nicméně nutno podotknout, že zařazení přibližně desetiminutové přestávky po prvních čtyřiceti minutách působilo, s ohledem na výstavbu děje, zbytečně.

Nejpoutavější herectví předvedla mezzosopranistka Karolína Pohanková jako Fjokla Ivanovna, která hravě ztvárnila extrovertní, excentrickou, ale i lehce falešnou povahu dohazovačky. Dále např. tenorista Dominik Urbánek jako Ževakin vystupoval se skvělou řečí těla. Tenorista František Sliž i přes zmíněnou nahodilost pohybu hrál s velkou sebejistotou, která je pro postavu Kočkareva příznačná. Sopranistka Karolína Alena Bartoňková zpívala Agátu perfektně, kde výškové polohy jejího partu působily technicky suverénně a s dojmem lehkosti. Jelikož jde ale o jednu z hlavních postav, možná by si zasloužila větší zvýraznění i po herecké stránce.

Ženitba v Divadle na Orlí je z hlediska hudební a pěvecké techniky zdařilou inscenací. Ovšem jelikož hlavní téma tlaku okolí na jedince je patrné pouze v herectví, může to oslabit celkové vyznění režijní koncepce. Zmíněné téma tlaku na jedince si najít partnera/partnerku se projevilo spíše v dílčích prvcích, což může způsobit jeho stereotypizaci, od které se v úvodní reprodukci režisérka Eliška Mervartová snažila distancovat. Ačkoliv na zhlédnuté repríze bylo hlavní téma herecky čitelné, není to zárukou i v jiném hereckém obsazení a poselství inscenace pak nemusí být sdělné a může vyznít ploše.

Divadlo na Orlí: Bohuslav Martinů – Ženitba. Dramaturgie Isabelle Arce, režie Eliška Mervartová, hudební nastudování Kento Satsuma a další, scénografie Martina Kočová, kostýmy Jitka Pohořálková. Hrají Karolína Alena Bartoňková, Tomáš Chloupek, František Sliž, Karolína Pohanková, Edita Košnárová, Dominik Urbánek, Šimon Beneš, Dušan Varga, Kristína Múdra, Filip Bula a další. Premiéry 21. a 22. března 2026, psáno z reprízy 24. března 2026.