Tato situace ale nakonec vyznívá poněkud zmatečně, protože Agáta v přítomnosti Podkolesina se nezdá být příliš zaujata, nicméně jakmile Podkolesin odejde, tak okamžitě se širokým úsměvem zpívá árii o tom, jak ho miluje. To samozřejmě může být režijní záměr, kde režisérce (Eliška Mervartová) šlo o znázornění člověka, který v myšlenkách sám po vztahu touží, ale v praxi je mu to proti srsti. Pokud ale o záměr nejde, nebyl by to jediný moment kde se projevuje možná nedostatečná práce režisérky s herci. Výkony jednotlivých aktérů nejednou působily tak, jako by sami herci nevěděli, co mají v danou chvíli na jevišti dělat.
Například Kočkarev (František Sliž) se v několika momentech děje neustále pohyboval z místa na místo a nebylo zcela jasné, zda byla jeho akce pevně daná či šlo o improvizaci. Režie sice určila konkrétní činnosti pro ty postavy, které zrovna nejsou ve středu dění, ale bohužel nejednou poutaly větší pozornost, než například Agáta (Karolína Alena Bartoňková). Ačkoliv Bartoňková zpívala výborně, její herectví bylo málo výrazné a v tu chvíli bylo naopak poutavější kupříkladu uklízení Duňašky (Kristína Múdra), což byla nepěvecká role. Že i přesto bylo možné vylíčit náladu z výrazů v obličeji Agáty, lze přičíst komornějšímu charakteru hlediště Divadla na Orlí, kde je z téměř každého místa zajištěn kvalitní (a blízký) výhled na jeviště.
Hudební nastudování (Kento Satsuma) a pěvecké výkony byly samy o sobě velmi dobré, avšak nejednou docházelo ke vzájemnému přehlušování, a to zejména v druhém dějství, v němž orchestr často zněl hlasitěji než pěvci. Všichni pěvci a všechny pěvkyně také skvěle ovládali přestupy z činoherního projevu do pěveckého a naopak. Nicméně nutno podotknout, že zařazení přibližně desetiminutové přestávky po prvních čtyřiceti minutách působilo, s ohledem na výstavbu děje, zbytečně.
Nejpoutavější herectví předvedla mezzosopranistka Karolína Pohanková jako Fjokla Ivanovna, která hravě ztvárnila extrovertní, excentrickou, ale i lehce falešnou povahu dohazovačky. Dále např. tenorista Dominik Urbánek jako Ževakin vystupoval se skvělou řečí těla. Tenorista František Sliž i přes zmíněnou nahodilost pohybu hrál s velkou sebejistotou, která je pro postavu Kočkareva příznačná. Sopranistka Karolína Alena Bartoňková zpívala Agátu perfektně, kde výškové polohy jejího partu působily technicky suverénně a s dojmem lehkosti. Jelikož jde ale o jednu z hlavních postav, možná by si zasloužila větší zvýraznění i po herecké stránce.
Ženitba v Divadle na Orlí je z hlediska hudební a pěvecké techniky zdařilou inscenací. Ovšem jelikož hlavní téma tlaku okolí na jedince je patrné pouze v herectví, může to oslabit celkové vyznění režijní koncepce. Zmíněné téma tlaku na jedince si najít partnera/partnerku se projevilo spíše v dílčích prvcích, což může způsobit jeho stereotypizaci, od které se v úvodní reprodukci režisérka Eliška Mervartová snažila distancovat. Ačkoliv na zhlédnuté repríze bylo hlavní téma herecky čitelné, není to zárukou i v jiném hereckém obsazení a poselství inscenace pak nemusí být sdělné a může vyznít ploše.
Divadlo na Orlí: Bohuslav Martinů – Ženitba. Dramaturgie Isabelle Arce, režie Eliška Mervartová, hudební nastudování Kento Satsuma a další, scénografie Martina Kočová, kostýmy Jitka Pohořálková. Hrají Karolína Alena Bartoňková, Tomáš Chloupek, František Sliž, Karolína Pohanková, Edita Košnárová, Dominik Urbánek, Šimon Beneš, Dušan Varga, Kristína Múdra, Filip Bula a další. Premiéry 21. a 22. března 2026, psáno z reprízy 24. března 2026.