Tři Jany, tři témata… kým, že to ONA byla?

Příběh této legendární ženy v nové formě zpracovává a přibližuje současnému diváctvu inscenace HaDivadla, která v názvu nese jméno Jana z Arku. Ačkoliv je Jana běžně považována za symbol ženské bojovnice, tato inscenace v Janě našla současné téma, kterým je hlavně hledání vlastní genderové identity, vymykající se konvencím. Autorstvo (Jan Doležel, Justina Grecová, Jana Vaverková) tak navazuje na téma, které zpracovávalo ve své absolventské inscenaci O?lando, a stejně jako u O?landa jej aplikuje na již existující příběh. Zatímco u předchozí inscenace bylo téma genderu a pohlaví integrováno již v samotné předloze, u Jany z Arku toto téma vyvstává z novodobých genderových a sociologických studií, jelikož Jana z Arku je nejčastěji chápána jako symbol ženské síly a odvahy.

Postavu Jany z Arku průběžně ztvárňují tři herečky: Janu Pannu hraje Magdalena Kuntová, Janu Válečnici Ema Lovecká a Janu Mučednici Šimona Horynová. Každá nese jinou část příběhu, postupně se vystřídají, ale zbylé Jany jsou vždy po boku té, která zrovna danou část příběhu zpodobňuje. Ty, které zrovna nejsou nositelkami příběhu, se neprojevují svými charakteristikami, ale spíše se stávají jejími vnitřními hlasy, rádkyněmi či kamarádkami.

Každá z Jan nese vlastní téma. Jana Panna je něžná křesťanská dívka, která je pomocí hlasů svatých – konkrétně Michaela (‍Miloš Maršálek), Markéty (Simona Peková) a Kateřiny (Marie Ludvíková) – vmanipulována do pozice, v níž má získat důvěru Karla VII. (Josef Kostka) a stát se tak vůdkyní francouzských vojsk. Její síla je v panenské čistotě, pro kterou musí projít těžkými zkouškami. Po ní přebírá příběh Jana Válečnice, která je téměř opakem Jany Panny. Je výbušná, energetická a není již tolik vedena hlasy, i proto, že je přestává slyšet. Její expresivní chování se nejvíce projevuje ve scéně, kdy se všechny Jany modlí k bohu. Na rozdíl od ostatních není Jana Válečnice schopná klidného modlení, protože si přestává připadat jako symbol panenství. Zápolí s tím, zda je ženou, a možná se pro ni boj stává místem, kde nemusí řešit, zda je ženou, či někým jiným. V boji se z ní stává voják a může zde uvolnit svou frustraci z vnitřního boje. Jana Mučednice je zklidněná a smířená se svým osudem, a proto působí dojmem dospělé ženy. Přestože jí je pouze sedmnáct let, nevypadá již jako nevinná dívenka ani jako rozbouřený teenager. I tak je před tribunálem kněžích najednou brána jako dítě, kterému se nedá věřit, protože je to přece dítě, které nemůže mít pravdu. Autorstvo zde tedy poukazuje – možná i s odkazem na vlastní začínající uměleckou tvorbu – na odvěký stereotyp, že světu rozumějí pouze starší a zkušení.

Inscenace je postavena na antiiluzivních principech zprostředkovaných například pohyblivými kulisami – kvádry potaženými vínovou sametovou látkou, které právě svou abstraktností dokáží vytvořit představu všech míst, v nichž se zrovna příběh odehrává. Jejich součástí jsou i vitráže, připomínající kostel, tedy místo, které je pro Janu stěžejní, protože tam může být blíže bohu a radit se s ním o svých krocích.

V inscenaci se objevují tři písně od současných interpretek spojené každá s jednou z Jan. První píseň od Charlie XCX není v inscenaci oproti zbylým dvěma moc výrazná. Druhá z písní je Summertime Sadness od Lany del Ray, která je použita hned dvakrát a v obou případech s vtipně ironickým podtextem. Když Karel VII. přichází na scénu, tak mu tato píseň hraje ve sluchátkách, jako by ho vládnutí nezajímalo tolik jako jeho vlastní svět. Podruhé je píseň použita, když Jana bojuje společně s vojáky. Je spíše romantickou baladou než vojenskou písní a boj tak ironizuje. Třetí písní je What was I made for? od Billie Eilish, která je naopak naprosto upřímnou zpovědí všech Jan v momentě, kdy mají zemřít.

Podle programu k inscenaci jsou jednotlivé Jany vystavěny pomocí definic tří tarotových karet (Hvězda, Síla a Věž), ale v samotné inscenaci se s tarotem a jeho významem nijak nepracuje, nebo je to velmi skryto. Je ale paradoxem, že je postava silně věřící Jany připodobněna k tarotovým kartám, tedy něčemu, co by církev neuznala. Celkově program obsahuje hodně mini hesel, která dovysvětlují, co se v inscenaci objevuje a jaký to má význam, i když by to mělo být rozpoznatelné ze samotné inscenace. Ta ale pracuje s diváckou znalostí příběhu Jany z Arku, kterou postmoderně ironizuje za pomocí prvků satiry – možná právě proto, aby byla odkryta část příběhu, kterou historie pozměnila, jako je třeba Janin boj s identitou. Ironizací se příběh stává lépe uvěřitelným a lze tak jednodušeji přistoupit na nová témata, která odkrývá.

Růzností témat tak inscenace může oslovit větší množství diváků hlavně mladistvého věku, protože se mohou snadněji vcítit do Jany a pochopit, že nejsou sami, kdo prožívá vnitřní rozkol. Ať už musí obhajovat to, kým jsou, jako Jana Panna, hledat svou identitu jako Jana Válečnice nebo se vypořádávat s nedůvěrou, protože jsou ještě dětmi jako Jana Mučednice.

HaDivadlo – Jana z Arku. Režie, dramaturgie a autorstvo Jana Vaverková, Justina Grecová, Jan Doležel, scéna Lucie Herzogová, kostýmy Barbora Netopilová, hudba Kristína Zubáková, Tomáš Urík. Hrají Magdalena Kuntová, Ema Lovecká, Šimona Horynová, Josef Kostka, Sara Venclovská, Radim Chyba, Jáchym Sůra, Jiří Miroslav Valůšek, Simona Peková, Marie Ludvíková, Miloš Maršálek, Cyril Drozda, Miroslav Ukul Kumhala. Premiéra 21. 11. 2025. Psáno z reprízy 20. 3. 2026.