Nechat promluvit Medúzu (v nás)

Téma sexualizovaného násilí izraelská dramatička Sivan Ben Yishai ve svém dramatu Like Lovers Do (Paměti Medúzy) propojuje s mýtem o Medúze, skrze nějž pojednává o způsobech, jakými o sexualizovaném násilí, stejně jako o vztazích jako takových uvažujeme. Národní divadlo Brno stejnojmennou inscenaci v režii Aminaty Keita uvádí v době, kdy je stále na programu také Feminista, na kterém se stejně jako na Like Lovers Do (Paměti Medúzy) spolu s Aminatou Keita podílel i dramaturg Jaroslav Jurečka. Divadlo tak pokračuje v otevírání tématu sexualizovaného násilí, ale v případě nejnovější inscenace dochází k zřetelnému posunu jak v jeho zobrazování na jevišti, tak i ve způsobu, jakým je inscenace divadlem komunikována. Jednoznačně dobrým krokem je zařazení diskusí po představení, ve kterých hovoří odbornice a odborníci na problematiku sexualizovaného a domácího násilí, genderové nerovnosti nebo feminismu. Diváctvu je tak umožněno zasadit si tato témata, která se v inscenaci objevují, do širšího společenského kontextu. Výběr inscenovaného textu, představující snahu přiblížit se mladšímu publiku a rozšířit hranice repertoáru, ale stojí ve zvláštním kontrastu s opatrným prezentováním Like Lovers Do (Paměti Medúzy) v doprovodných materiálech k inscenaci i během propagace před premiérou. To působí jako potřeba diváctvo před touto „radikální“ inscenací varovat a vznáší otázku, nakolik si je divadlo svými vlastními kroky jisté.

Chórické výčty případů sexualizovaného a domácího násilí, které se na jevišti divadla Reduta prolínají s hudbou Martina Hůly, jsou navzdory závažnosti tématu podávány jako něco všedního. Herectví, záměrně zbaveno emocí, které se s takovým násilím pojí, je v některých scénách pouze věcnou deklamací textu, spojenou s výrazně stylizovanou choreografií. Oběti vypráví své příběhy, jako by se snažily vytvořit si odstup od svých pocitů a vzpomínek, které jsou příliš bolestivé na to, aby je dokázaly znovu prožívat. Režisérka tak nachází cestu, jak text plný konkrétních zmínek sexualizovaného násilí přenést na jeviště a zároveň učinit množství velmi explicitních obrazů snesitelným.

Text je bez ohledu na gender rozdělen mezi šest hereček a dva herce (Kateřina Liďáková, Isabela Smečka, Tereza Groszmannová, Anna Glässnerová, Anna Čonková, Lýdie Prokopová, Viktor Kuzník, Pavel Čeněk Vaculík), čímž Keita do určité míry narušuje nevyhnutelnou binaritu českého překladu původně německého dramatu. Kde němčina ještě umožňuje genderově neutrální jazyk, v češtině už je v koncovkách indikován jmenný rod a jednotlivé promluvy jsou tak pevně spojeny s daným genderem. Obsazení hereček i herců pomáhá toto specifikum českého překladu překonat a zároveň narušuje stereotypní představu toho, že sexualizované násilí páchají pouze muži na ženách (ačkoliv tomu tak ve většině případů skutečně je).

Popisy sexualizovaného násilí kontrastují s vyprávěním pěti dívek, sedících se zmrzlinou v ruce v cukrárně a snících o vztazích, které budou mít jako dospělé. Dívky jsou postupně zosobňovány všemi herci a herečkami, kteří se pohybují v minimalistické, schodištěm členěné scénografii Jána Tereby a naivní představy vztahů rozvíjejí primárně skrze vyprávěný text. Nevědomky zajaty v patriarchální představě manželství si dívky vyprávějí o svém ideálním muži, který bude jejich společným ochráncem, a samy sebe vykreslují jako dokonalé hráčky ve světě prostoupeném patriarchálním řádem. Jejich idealizované představy naráží na tvrdou realitu v inscenaci popisovaných vztahů, které mají i od jejich vysněného, inherentně sexistického modelu muže jako ochránce daleko. Jejich příběh se nakonec postupně proměňuje v příběh ženy, která na rozdíl od dívek, teprve postupně vcházejících do různých představ vztahů, ze svého vztahu nakonec odchází a pokouší se o nový způsob pohledu na svůj vlastní příběh. Když na konci inscenace Isabela Smečka ulehá do jezírka v přední části jeviště, možná je ona Medúzou, smiřující se se svým vlastním příběhem. Nebo se možná stejně jako Athéna Medúzy, svého zraněného já, zbavuje a snaží se na všechno prostě zapomenout.

Jezírko, jeden z hlavních prvků scénografie, se na první pohled stává připomenutím mýtu o Medúze, která byla znásilněna bohem moře Poseidonem. Jinak ale opakované využívání vody v inscenaci působí nahodile a zůstává odděleno od textu, jehož obsah má doprovázet. Stejně tak kostýmy Lindy Boráros často samy o sobě sice upoutávají na pohled, ale od smyslu sdělení spíše odvádějí pozornost. Vizuální složky se spolu s výrazným zapojením stylizovaného pohybu rozvíjejí pouze paralelně vedle textu a nepodporují jeho význam, kvůli čemuž jsou spíše něčím, co samotný smysl inscenace přehlušuje.

Inscenace tak zůstává pouze výčtem případů sexualizovaného násilí spojeným s nejasným příběhem, který stejně jako jeho smysl zůstává nevýrazným. Navzdory tomu, že je inscenace vhodným uchopením problematiky sexualizovaného násilí, jehož tematizace je na českých jevištích potřebná, nenachází v sobě sílu na to, aby sama o sobě dokázala něco opravdu sdělit. Představuje pohled na osoby poznamenané násilím i patriarchálními vzorci vztahů, ale jejich osudy, mezi nimiž se jako archetypální vzpomínka proplétá osud samotné Medúzy, se přes svou závažnost ztrácejí ve vizuálních prvcích, které je svou paralelní intenzitou umlčují.

Národní divadlo Brno – Sivan Ben Yishai: Like Lovers Do (Paměti Medúzy). Režie Aminata Keita, překlad Barbora Schnelle, dramaturgie Jaroslav Jurečka, hudba Martin Hůla, scénografie Ján Tereba, kostýmy Linda Boráros, světelný design Ondřej Růžička, animace Barbora Bachanová, hrají Kateřina Liďáková, Isabela Smečka, Tereza Groszmannová, Anna Glässnerová, Anna Čonková, Lýdie Prokopová, Viktor Kuzník, Pavel Čeněk Vaculík, Štěpán Krtička. Premiéra 4. října 2024. Psáno z reprízy 29. října 2024.