Mnoho otázek o Marxovi a žádná odpověď

Základní rámec inscenace tvoří otázka, zda si člověk jako Karl Marx vůbec zaslouží vlastní sochu, resp. nějaký památník, který má vzdávat hold jeho osobnosti nebo upomínat na jeho společenský odkaz. Inscenace se kromě Marxových idejí a filozofie – důraz je tvůrčím týmem především kladen na vznik komunistického hnutí a kritiku kapitalismu – také věnuje jeho osobnímu a milostnému životu. Publikum, které by nebylo tolik obeznámeno s osudem a kontextem tohoto reformátora, se dozví několik podstatných faktografických informací, a zároveň prostřednictvím několika audiovizuálních záznamů zjistí, co si aktuálně o Marxovi a jeho díle myslí někteří obyvatelé města Brna.

Jevištní tvar se skládá primárně ze dvou rovin. První zpodobňuje vybrané situace z předlohy, a je v ní uplatňováno psychologické herectví. Druhá se vztahuje k současnosti a zobrazuje aktuální společenské vnímání Marxovy osobnosti a jeho práce. Tato linie se od té první odlišuje stylizovanými výrazovými prostředky a nadsázkou. Markéta Matulová, coby Marxova manželka Jenny, v jeden moment děj přeruší a začne z aktuální perspektivy hovořit o faktu, že za každým úspěšným mužem je nutno hledat ženu. Několik stylizovaných výstupů má i samotný Marx v podání Dalibora Buše, který jako DJ Marx rapuje o tom, jak je komunismus „cool“. Toto jsou dva příklady z mnoha zcizovacích výstupů uplatněných v inscenaci. Tvůrci se prostřednictvím těchto scén, v nichž se zpřítomňují témata blízká mladší generaci, pokoušejí vytvořit odstup od dějové linky a zdynamizovat tempo celku. V případě výstupu Matulové se jedná o velice silný moment, vyjadřující společenskou pozici ženy nejen v tehdejší době, ale i dnešním patriarchálním světě. Je škoda, že toto upozornění na útlak žen je v inscenaci osamocenou scénou. DJ Marx může svými hudebními a tanečními čísly publikum zaujmout a pobavit, avšak nic hlubšího za tím asi hledat nelze.

Inscenační tým se rozhodl kromě Marxe věnovat také okolnostem, které doprovázely Marxovu práci a ovlivňovaly jeho rodinu a bližší okruh přátel. Tvůrci Marxe představují jako tragickou postavu, která svou neschopností a nezodpovědností řešit komplikace znepříjemňuje až devastuje jakékoliv šťastné chvíle rodinného života. Například ve scéně se služkou Lenchen (Gabriela Štefanová), která s Marxem otěhotněla. Je naprosto zdrcena skutečností, že se něco takového mohlo stát a pravděpodobně si vše dává za vinu, poněvadž jí osobně jde především o prosperitu rodiny Marxů, kterou teď výrazně narušila. Skrze narativní vyprávění zjišťujeme, že Lenchen přivede na svět syna Freddyho (Viktor Kuzník), jenž však nikdy nepozná svého biologického tátu. V druhé polovině představení se Freddy vůči Marxovi vymezuje a kritizuje svého otce za několik ohavných činů (např. zavržení a opuštění Freddyho, který byl krátce po narození umístěn do péče rodiny z dělnické třídy, nebo že Marx Lenchen jako své zaměstnankyni nikdy nehradil mzdu atd.). I když se Karl s Freddym nikdy skutečně nesetkali, v inscenaci je syn v několika výstupech vykreslen jako Marxova noční můra, co ho terorizuje a chce ho zničit. Ve Freddyho rodném listu je jako otec uveden Friedrich Engels (Dominik Teleky), protože celému jejich komunistickému snažení by nepomohlo, kdyby se společnost dozvěděla o Marxovu nemanželském synovi. V závěrečné scéně vedle sebe stojí Marx, Jenny, těhotná Lenchen, dcera Jennynchen (Zdislava Pechová) a Engels, aby se společně vyfotili do novin, a zachytili tak úspěšné dokončení Komunistického manifestu. Zatímco jmenovaní pózují, Kuzník vystupuje z role fotografa a směrem k publiku uvádí osud těchto osob a za jakých okolností zemřeli. Na tváři ani jedné z těchto postav nelze nalézt náznak úsměvu nebo radosti, teda snad kromě samotného Marxe. Ten je na sebe pyšný, že se mu konečně podařilo dokončit již dlouho očekávané dílo, a neuvědomuje si, že se ke všem přítomným na fotce zachoval sobecky a využil jejich dobroty k vlastnímu prospěchu.

Nedostatečně se v inscenaci jeví pokus o zachycení aktuálního vnímání Marxovy osoby zpodobněný v otázce: „Jak vnímáme Marxe dnes?“ V průběhu představení je na jednu stěnu scény promítáno několik krátkých videí, v nichž dotazovaní „kolemjdoucí“ mluví o osobnosti Marxe, jeho díle a odpovídají na otázku, zda by si tento člověk zasloužil mít vlastní sochu, nebo jakýkoliv sochařský útvar, ve městě Brně. Celkově zaznívá mnoho protichůdných názorů a pohledů, což má publikum pravděpodobně utvrdit ve skutečnosti, že jsou okolnosti Marxova života a díla stále pokládána za kontroverzní témata, na něž se nedá zkrátka objektivně odpovědět. Každá osoba vnímá Marxe nějakým způsobem, který nemusí korespondovat s názorem někoho druhého. Bohužel se s tímto prvkem nijak zásadně nepracuje, nijak se dál nerozvíjí a jen tak samoúčelně zaznívá.

Ambice tvůrců rozdmýchat diskuzi na téma Marxovy osobnosti zpočátku působí velice slibně, avšak prostředky a způsob zpracování, pro něž se inscenační tým rozhodl, jsou nepostačující. Inscenátoři svou koncepcí vyzdvihnou některá témata a podstatné faktografické informace, avšak nezachází do větší hloubky této problematiky. I když se divák něco nového dozví o Marxově díle nebo jeho životě, není to úplně ten podstatný materiál, který by přispíval k výstavbě vlastního stanoviska a názoru na Marxe a jeho komunistické myšlenky.

Hlavní aspirace celého jevištního tvaru zůstává nenaplněná. Publiku se ani nedostává potřebných nástrojů, jak by se dalo prorazit povrch tohoto ledu, po němž se jen tak klouže. Jakéhokoli náznaku pachuti, který by mohl svou přítomností dráždit diváckou sliznici komplexními společenskými otázkami, se jednoduše nedostává.

Divadlo Husa na provázku – Juan Goytisolo, Jan Mikulášek, Martin Sládeček: Sága rodu Marxů. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Marek Cpin, video Ondřej Kocar. Hrají Dalibor Buš, Dominik Teleky, Markéta Matulová, Zdislava Pechová, Gabriela Štefanová, Vladimír Hauser, Viktor Kuzník, Dušan Hřebíček, Matouš Benda. Premiéra 17. května 2024. Psáno z reprízy 20. listopadu 2024.