Zběsilá cyklojízda přes vlastní přesvědčení

Modrý v inscenaci zachovává monologičnost a du-formu románu Vyhoření Petra Šestáka, jehož je inscenace adaptací, a zároveň tuto monologičnost poutavě rozvíjí pomocí scénografie a práce s prostorem. Cyklista-poslíček s jídlem (Dominik Teleky) se snaží navázat dialog s ostatními účastníky provozu, kteří jsou představováni jak dalšími herci a herečkami, tak i diváctvem, k němuž se cyklista taktéž obrací. Jeho výkřikům se ale nedostává reakce a navzdory jeho důrazným otázkám a oslovením zůstávají pouhým monologem. Cyklista tak představuje jakéhosi průvodce inscenací i svou vlastní cestou – jak tou, kterou ve svém vyprávění podniká na silnicích města, tak i metaforickou cestou radikalizace, která nakonec podněcuje jeho boj proti motoristům.

Postava cyklisty je po většinu inscenace usazena na kole, umístěném na platformě uprostřed jeviště, odkud pronáší své vyprávění. Cyklista-kolo a kolo-cyklista se tak stává fixním středobodem inscenace, kterému a kolem kterého se dějí jím popisované události. Pohybují se kolem něj ostatní postavy (Matouš Benda, Dalibor Buš, Markéta Matulová, Zdislava Pechová), které svým jednáním doprovázejí jeho vyprávění. Pokud má cyklista na zádech batoh, je to proto, že mu ho jiná postava nasadila. Pokud má láhev, z níž se může napít, je to proto, že mu ji jiná postava přinesla. Ostatní postavy, anonymní, a stejně jako cyklista bezejmenné, jsou tak pouze prvky jeho příběhu, ale zároveň jsou právě ony aktivními činiteli, kteří cyklistovy popisy přetvářejí v realitu. Příležitostně také samy přebírají výpovědi cyklisty, který je sice po většinu inscenace pouze objektem uprostřed svých vlastních popisů, ale jeho úhel pohledu zároveň zůstává jediným, který je v inscenaci zobrazen.

Od svého kola, které jako by bylo prakticky jeho součástí, se cyklista oddělí teprve na cyklovýletu, na který se, neustále pronásledován svou prací, vydává s přáteli. Jeviště se během cyklistova vyprávění zaplňuje kouřem, který ilustruje jeho vyhoření a zároveň spolu se zeleným světlem, které ho prosvěcuje, evokuje popisovaný les, v němž se cyklista nakonec ztrácí stejně jako ve svých vlastních ideálech. Teprve v tuto chvíli cyklista z kola slézá, se slovy „lehám si do mechu“ si zapaluje cigaretu a z okraje jeviště pozoruje platformu s kolem, která je vytažena do vzduchu. Konečně se, byť jen na chvíli, dostává z nekonečného zápřahu své práce a stává se subjektem ve svém vlastním příběhu, který je ale stále nesen primárně jeho monologem a není na jevišti explicitně zobrazen. Na jevišti poprvé zavládá klid a prostor se noří do ticha, narušovaným pouze tlumeným hučením, jakoby předzvěstí toho, co teprve přijde.

Přestože je inscenace po většinu času založená na cyklistově v podstatě nikdy nekončícím monologu a jeho repetitivním šlapání na kole, nestává se monotónní. Důraz textu je naopak pohybem ještě zintenzivněn a zároveň je text dynamizován škálou emocí, s nimiž Teleky cyklistovo vyprávění zprostředkovává. V průběhu inscenace také dochází k postupné gradaci, která doprovází nejprve cyklistův zběsilý návrat k práci a následně i jeho stejně zběsilé střety s motoristy. Když cyklista navzdory svému vyhoření s ještě větší urputností znovu nasedá na kolo, které na něj po celou dobu čekalo nad jevištěm jako připomínka všudypřítomného tlaku kapitalismu, je v jeho očích vidět neustále narůstající stres. Ten je zdůrazněný těkavými pohyby rukou, manickým výrazem ve tváři a téměř nepřetržitým šlapáním na kole. Telekyho působivé herectví Modrý spolu s impozantní hudbou, která je v malém prostoru Husy na provázku o to důraznější, využívá jako hlavního původce gradace. Dopad hudby je navíc ještě silnější díky kontrastu s tichem a zdánlivým klidem, v němž inscenace začínala.

Cyklista, od začátku frustrovaný nikdy nekončícím bojem, který den co den svádí na silnicích s motoristy, od nichž se mu nedostává reakce a dialogu, se v průběhu inscenace setkává s různými formami aktivismu. Ty ho dovádějí k jeho vlastnímu boji proti motoristům, který se ale záhy svou násilností dostává za hranici přípustnosti. Jeho vrchol (nebo spíše dno) je na jevišti doprovázen destrukcí auta, které kolem cyklistova kola z jednotlivých částí postupně staví ostatní herci a herečky. Ti následně představují i aktivisty, kteří spolu s cyklistou auto ničí, a nakonec i zabíjí jeho řidiče. Auto, obklopující cyklistovo kolo, které bylo po většinu inscenace jeho neodmyslitelnou součástí, se zde tak stává symbolem posunu, k němuž v jeho chování dochází.

Zatímco na začátku inscenace je cyklista tím, kdo stojí „na správné straně barikád“, na konci už ho nelze vnímat tak jednoznačně pozitivně. Jeho vlastní jednání přestává být morálně správné a sám se staví do pozice toho, kdo druhým nesmyslně škodí, a páchá násilí, které není možné ospravedlnit. Inscenace je tak sice subjektivní výpovědí jednotlivce a nenabízí pohled druhé strany, ale zároveň nejsou prostředky, které si cyklista pro svůj boj vybírá, zobrazeny jako bezvýhradně správné. Přestože se o cyklistově jednání dozvídáme pouze skrze jeho vlastní vyprávění, doprovázené děním na jevišti, stává se cyklista nakonec z pomyslného „my“, s nímž soucítíme a jehož boj podporujeme, spíše součástí „oni“, těch, proti jejichž chování se stavíme.

Inscenace Jednou nám za to děcka poděkujou tak nezůstává pouze jednostranným zobrazením té strany sporu, k níž se kloní, ale sama její chování problematizuje a skrze poutavé jevištní řešení poukazuje na rozkol, k němuž může docházet mezi ideovou správností našich bojů a prostředky, které pro ně volíme. Stejně jako celá letošní sezona Divadla Husa na provázku také pokládá stále aktuální otázku, kdo ti „oni“, vůči kterým se vymezujeme, vlastně jsou. Nenachází ale (a možná ani nehledá) na tuto otázku odpověď a namísto toho se staví proti samotnému nejasnému rozdělení na „my“ a „oni“. Ačkoliv inscenace ve svém závěru opravdu deklaruje, že nám za to jednou děcka poděkujou, stává se tato deklarace v kontextu cyklistovy radikalizace, kterou Modrý v inscenaci vykresluje, spíše otázkou a vybízí diváctvo, aby se samo rozhodlo, jestli vůbec bude za co děkovat.

Divadlo Husa na provázku – Petr Šesták: Jednou nám za to děcka poděkujou. Režie, jevištní úprava a hudba Martin Modrý, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Adéla Szturcová, hrají Dominik Teleky, Matouš Benda, Dalibor Buš, Markéta Matulová, Zdislava Pechová. Premiéra 25. října 2024. Psáno z premiéry 25. října 2024.

Text vznikl v rámci bakalářského kurzu Kritický seminář na Katedře divadelních studií FF MU.