Představy, jež utěšují duši

Rakouský dramatik Werner Schwab tvořil na konci dvacátého století. Ve svých dramatech na světlo vytahoval společností záměrně přehlížená témata, ať už se jednalo o rakouskou nacistickou minulost, nebo katolické pokrytectví. Čtenáře do děje zatahoval drsným a nekompromisním jazykem, který přes veškerou explicitnost a vulgárnost zůstával velmi humorný.

Na jevišti sledujeme tři ženy, postarší Ernu s Grétou a o málo mladší Marjánku, konverzující o svém pochmurném životě na kraji společnosti. Kolem nich se na scéně ochomýtá Ernin syn Heřman. Každá z žen se snaží urvat si kousek soucitu, pozornosti či pochopení od zbylých dvou. Jejich žití je zcela nenaplňuje, proto se rozhodnou si uspořádat slavnost a pomocí epického vyprávění zhmotní ideální životní iluzi. Nejedná se o představy nerealisticky dokonalých životů, Gréta s Ernou si jsou naopak plně vědomy úplného potenciálu svého bytí. Naopak Marjánka se nechává unést do fantazijního světa. Obě ženy s tímto přístupem nesouhlasí, a když se Marjánka do představ zcela pohltí, Erna s Grétou najednou ztrácí kontrolu. Při vyřknutí svých ideálů zároveň rozehrávají menší etudy, kterými dotvářejí příběh. Inscenací se proplétají křesťanské motivy, od úvodní scény, kdy se z televize, přivlečené na jeviště Heřmanem, dozvídáme o příjezdu papeže Benedikta XVI. (děj se tudíž odehrává na podzim roku 2009), přes Marjánčina průběžná kázání až po závěrečnou scénu, připomínající posednutí ďáblem. Nebo je to pouhé vyjevení skrývaného? Hlavními postavami Prezidentek jsou slova, dialog a jazyk. Prostor jim poskytuje minimalistická scéna Antonína Šilara, skládající se převážně ze starého harampádí. A stejně jak Schwab ze zapomenutých slovních tvarů a spojení vytvoří básnický jazyk, i zde se s rekvizitami zachází totožně, z nevýznamných věcí se stane výtvarná koláž. Na intenzitě nabývá také světlo, jako první vidíme pouze paprsek z Heřmanovy čelovky, poté prostor osvětlí obrazovka televize, při němž ze tmy vystupují i tři ženy. Jak představení postupuje, přibývá objektů i záře a vyvrcholení naskýtá pohled na obrazově úchvatnou show. Ať se jedná o light design, kostýmy či hudbu, spojením vzniká nezapomenutelný hudebně-vizuální artefakt, jenž může přetrvávat v myslích diváctva.

Werner Schwab svými postavami pohrdá, nenávidí je a ponižuje je, přesto společenské prostředí na okraji, v němž se pohybují, sám dobře zná z období svého raného života. Erna, kterou ztvárňuje Marie Ludvíková, vyhlíží jako uplá, věřící, starší dáma, postupně se ale vyjevuje jako pokrytecká duše, omlouvající své chování náboženstvím. I když vypadá jako silná a samostatná osobnost, ve svém jádru ukrývá nešťastné a křehké individuum. Tohle tajemství skrývá i Greta (Monika Eichmeier), jako by se jejich podstaty i přes odlišné vzezření přitahovaly. Greta oproti Erně vyvolává dojem lehkovážné ženy, jež hledá rozptýlení u všeho a všech. Marjánka v podání Kamily Valůškové se jeví jako křehká, nevinná a jednodušší bytost, často se pro svou prostoduchost stává terčem nejapných a sexualizovaných vtipů. Marjánka žije podle křesťanské etiky, její lpění na dodržování dogmat mnohdy působí až diktátorsky. Ostatní ženy jí trochu pohrdají, využívají ji, ale zároveň jim v některých momentech nahání strach a budí respekt. Do dramat Schwab vpisoval také své alterego, Heřmana (Radim Chyba), ten se pohybuje na pomezí dvou rolí – syna Erny a demiurga samotné inscenace. Sleduje dění na jevišti, připravuje rekvizity, nezasahuje do děje, pouze když se na něj obrátí pozornost Erny a Gréty, tehdy ho pozvou do hry a on se zachová podle očekávání obou žen, ihned odejde. Zvláštní vztah má s Marjánkou, ta si uvědomuje obě jeho roviny, syna i režiséra, vyvíjí se mezi nimi jemný a náznakový vztah, který vyplňuje tichá místa či podkresluje a kontrastuje s pronesenými slovy. Vzniklá náklonnost postavy spojuje a chrání je před urážkami Gréty a Erny. Občasně se dynamika dvojice prohodí a Marjánka režíruje Heřmana, pohledy mu říká, jak se má zachovat. Jako by tvůrci chtěli samotného autora zapojit do hry. Konkrétně v poslední scéně se režisérkou stává Marjánka, převezme představy všech žen do svých rukou, roztrhá je na kousíčky a vyslouží si nanebevzetí. Zde může nastat jisté nedorozumění, jelikož Marjánka přednáší závěr druhého dějství dramatu (několik replik včetně jména postavy, jimž text náleží), a tak nemusí být úplně zřetelné, jak celá inscenace končí.

Tvůrci drama zařadili do sezony s označením Práce, kde mimo jiné upozorňují na stárnoucí populaci, její pracovní podmínky a příležitosti, a tematizují, jak starší generace nakládá s penězi a volný časem. Na první pohled tato témata z inscenace (ani z dramatického textu) nemusí vyplynout, a tak anotace může nabízet nový pohled na divadelní provedení i na samotné drama. Inscenace do své sezony a do mnoha dalších přispívá především svým humorem, parodií a nadhledem. Na mé repríze se z publika ozýval smích, jenž občas ubíral na herecké koncentraci. I po pěti letech však inscenace nachází své vděčné publikum, což svědčí o aktuálnosti tématu a dobré režijně-dramaturgické koncepci představující veřejnosti méně známého dramatika.

HaDivadlo – Werner Schwab: Prezidentky. Režie Kamila Polívková, překlad Josef Balvín, dramaturgie Viktorie Knotková, hudba Ivan Acher, scénografie Antonín Šilar, kostýmy Anna Chrtková, hrají Marie Ludvíková, Monika Eichmeier, Kamila Valůšková, Radim Chyba. Premiéra 6. září 2019. Psáno z reprízy 19. listopadu 2024.