Hamlet v bezčasí

Tragický příběh dánského prince se rozvíjí uprostřed minimalistické scénografie rakouského scénografa Hanse Hoffera, se kterým už Čičvák dříve mnohokrát spolupracoval. Jevišti dominuje otočná konstrukce, vytvářející zužující se chodbu s několikerými dveřmi po stranách, která se stává dějištěm některých scén. Díky využití točny, na níž je umístěna, prostor dynamizuje a proměňuje pohyb herců na jevišti. Konstrukce je, stejně jako scéna kolem ní, z vnější strany černá a často tak splývá s okolním prostorem. S tím kontrastují bílé stěny pomyslné chodby uvnitř konstrukce, která, navíc osvětlená bílým světlem, vystupuje z prostoru jako místo, které by mohlo Hamletovi (Tomáš David) přinést naději. Právě z chodby ale přichází Duch (Jan Grygar), žádající Hamleta o pomstu, i Gertruda (Hana Briešťanská) s mrtvou Ofélií (Anna Glässnerová) v náručí, a Hamlet tam zabíjí jak Polonia (Martin Sláma), tak i Claudia (Ivan Dejmal).

Jakákoliv naděje v dobrý konec, kterou by Hamlet (nebo diváctvo) mohli mít, je obklopena tmou a nemá šanci stát se skutečností. Duch, vybízející Hamleta k činu, je v Čičvákově koncepci fyzickou entitou, již Hamlet objímá a jejíž existenci nezpochybňuje. Pokud Hamlet pochybuje, pochybuje pouze sám o sobě a o své (ne)schopnosti jednat. Ve chvíli, kdy konečně přistupuje k činu a mstí se, zanechává království bez jasné budoucnosti a nepřináší mu naději, v niž možná sám kdysi věřil. Když ve svém závěrečném monologu promlouvá k Horáciovi (Martin Veselý) a k diváctvu a dává mu (a zároveň i nám) do rukou možnost jednat, jde zřejmě o koncepční snahu propojit Hamletovo váhání s pochybami, které v situacích, kdy by měl jednat, může zažívat každý z nás. Tato paralela, která by mohla učinit text aktuálním, ale přichází příliš pozdě a není dostatečně silná na to, aby inscenaci dokázala tematicky zaštítit.

Vražda krále Hamleta a povinnost jeho syna jednat a svého otce pomstít je Hamletovi i diváctvu neustále připomínána hrobem, vytvořeným otevřeným propadlem v přední části jeviště. Ačkoliv je do hrobu během inscenace přímo pohřbívána Ofélie, stává se zejména metaforickým hrobem, ke kterému je Hamlet neustále přitahován. Také je místem, do kterého během každého svého výstupu vchází Duch, který jako by doufal, že mu tam konečně bude umožněno zůstat a on nalezne klid na onom světě. Hamlet, neschopen zapomenout na pomstu, kterou má vykonat, do hrobu také nesčetněkrát vstupuje nebo z něj naopak přichází na scénu, což se ale, i přes metaforickou provázanost s Hamletovými pocity, záhy stává repetitivním.

V práci s prostorem je zřetelná snaha o pomyslné propojení Hofferovy scénografie s myšlenkami, které Shakespearův příběh protkávají, ale témata inscenace zůstávají nedoslovena a jednotlivé prvky tak nejsou v celkové koncepci ukotveny. Hrob, neustále přítomný na jevišti, by mohl být metaforou pro mnohé situace, ve kterých se postavy ocitají, ale tato metafora zůstává v rámci inscenační koncepce nenaplněna. Podobně konstrukce chodby, která, byť v některých jednotlivých scénách nabývá symbolické hodnoty, není po většinu inscenace dostatečně využita. Zůstává pouze tím, čím je na první pohled, a nepřináší do inscenace žádné nové významy.

Minimalistická scénografie, stejně jako kostýmy Niny Stillmark, nenapovídá nic o prostoru nebo době, v níž se příběh odehrává. Rekvizity jako jsou mobily, které se objevují v rukou Hamleta a Ofélie, nebo reproduktor, s nímž vstupují na scénu Rosencrantz (Roman Blumaier) a Guilderstern (Petr Jeřábek), jsou pak zřejmě snahou o propojení inscenace se současností. V jinak dobově poměrně neutrální inscenaci ale využití takových rekvizit působí nahodile a samo o sobě není schopno zabránit tomu, že inscenace zůstává dobově neukotvena a nenachází spojení s naší dnešní realitou, což je také jedním z důvodů, proč samotné téma inscenace není dořečeno a stává se neuchopitelným.

Čičvákova inscenace se rozplývá v neohraničeném bezčasí, které by mohlo podtrhovat univerzalitu témat Shakespearova Hamleta, ale nakonec se spíše stává příčinou nezachytitelnosti myšlenek, s nimiž přichází. Stejně tak Hamletův závěrečný monolog, v němž staví diváctvo před stejné otázky, před jakými stál on sám, nenabývá aktuálnosti a význam otázek, které nám pokládá, zůstává ve vztahu k současnosti nevyřčený. Vyvstává jiná otázka, pokládaná v minulé sezoně nesčetněkrát: proč Hamleta hrát a proč ho hrát právě dnes?

Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský, režie Martin Čičvák, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Hans Hoffer, kostýmy Nina Stillmark, hudba Jan Kučera, hrají Tomáš David, Martin Veselý, Ivan Dejmal, Hana Briešťanská, Martin Sláma, Anna Glässnerová, Jakub Svojanovský, Roman Blumaier, Petr Jeřábek, Zuzana Černá, Jan Grygar, David Kaloč. Premiéra 23. května 2024. Psáno z reprízy 13. října 2024.

Text vznikl v rámci bakalářského kurzu Kritický seminář na Katedře divadelních studií FF MU.