Slovenskou činoherní scénu na 25. Divadelní Floře v Olomouci zastupovalo Slovenské komorné divadlo Martin. 12. května odehrálo na scéně Moravského divadla představení Čechovovy hry Tři sestry v režii Mariána Amslera.

Markéta Vacovská se ve své taneční performanci Odloučení vypovídává ze ztráty dvou synů – dvojčat, kteří zemřeli krátce po porodu vlivem genetické poruchy. Hlavní linkou performance je metaforické ztvárnění života synů od samotného porodu do jejich smrti. Vacovská zároveň reflektuje i své období prázdna a nechtěné rady známých, kterými byla přehlcována. To bude už brzy dobrý… Už brzy to bude…lepší… Na diskuzi po představení Vacovská uvedla, že prostřednictvím performance se pokouší šířit osvětu tohoto stále tabuizovaného tématu a podpořit rodiče, kteří si podobnými situacemi prochází. Nabízí se ale také otázka, zda v performanci nemůžeme hledat i terapeutický účinek.

25. ročník Divadelní Flory se kromě domácích projektů prezentoval německojazyčnou linkou programu. Pro slavnostní zahájení bylo zvoleno monodrama Stefka Hanushevského s motivy Chaplinova Diktátora a neustále chybějícího vyrovnání se s nacistickou etapou moderních dějin.

Taneční linka Divadelní Flory, koncipovaná dramaturgyní Jitkou Pavlišovou, nabídla i letos jedny z nejpozoruhodnějších bodů festivalového programu. V prvním týdnu olomouckého festivalu se nadšených ohlasů dostalo Long time no see!, maďarsko-finskému propojení tanečnic Beatrix Simkó a Jenny Jalonen, nebo sólové performanci Precarious Moves vídeňského choreografa, performera a teoretika Michaela Turinského. Také druhá polovina Flory přinesla projekty svědčící o velké kvalitě její taneční dramaturgie.

Norma, festival autorského divadla a současného umění, se po čtyřech ročnících pořádaných v Ostravě letos přesunul do Prahy. Jeho podtitul tentokrát zněl „Autonomní zóna“. Oproti minulým ročníkům došlo k jeho zkrácení pouze na jeden den, jeho pořadatel, Studio hrdinů, však zůstal stejný. Vzhledem ke zkrácenému rozsahu festivalu se nakonec jednalo o pásmo performancí, promítání, instalace a koncertu. V tomto textu reflektuji všechny tři uvedené performance.

Tenečně pohybový žánr sa stal jednou z vedľajších tematických línií 10. ročníka festivalu Divadelní svět Brno. V rámci nej vystúpili zoskupenia so svojimi inscenáciami využívajúc rozmanité prvky a formy interpretácie skrz pohyb. Zatiaľ čo Cirl La Putyka autenticky predstavuje poruchu nazývanú ADHD tučnou šou akrobacie doplnenú o spev, street art a tanec, pri sledovaní Sons of Sissy som bola presýtená možnými cestami, až som napokon stratila cieľ choreografie. Vďaka aspoň za Eun-Me Ahn.

Festivalový čas se nachýlil a v tuto dobu je již minulostí. Interní a poněkud uzavřený motiv Šepotů a výkřiků přinesl většinou ztišení a chvilkový odpočinek od zásadních a akutních celospolečenských témat. Ovšem toto ztišení otevřelo jiné okénko, a to dovnitř nás lidí a našich vztahů a komunikací. Neznamená to ale, že byl festival politických témat prost, důkazem toho budiž tato zpráva o sobotním představení. Musím také dodat, že hvězdou festivalu se pro mě, přes veškerá kvalitní představení, stala Liv Ullmann.

Dva dny a konec. Meleme z posledního, ale meleme. Omíláme vzorec film-debata-špíl-debata-špíl-koncert.

Poslední inscenací 23. festivalu Divadelní Flora se stal Plechový bubínek Berliener Ensemble. I když se jedná o dvouhodinovou jízdu bez pauzy, ve které působí jediný herec, dokázala si získat bouřlivý potlesk a nadšení publika. V čem spočívá kouzlo této inscenace?

Festival se pomalu, ale jistě blíží ke konci a já nevím, jestli už jsem všeho překoukaná a postihla mě momentální divadelní krize anebo se vyskytla chyba u tvůrčích týmů dnešních inscenací, ale nemám ani ponětí, o čem se dnes hrálo.

Zmínil již někdo, že jsou to tu samé šepoty a výkřiky? Křičí vždy ten, který by měl být slyšen, nebo jsou velké myšlenky odsouzeny k šeptavé existenci? Nad tím občas přemýšlím. Ale hlavně doufám, že jste byli volit.

Osmý den se překlenul v devátý, jakoby vůbec nepadla a tma a nesvítalo, jakoby nepřišla hodina vlků.

Domníváme se, že herci jsou téměř nadpozemské bytosti. Občas ale stojí za to, zamyslet se, zda jim tuto aureolu neposkytuje pouze ono téměř posvátné prostranství mezi jevištěm a hledištěm. A nemusí to být „klasická“ rampa, ale třeba jen o kousek víc světla nebo skupinové soustředění pozornosti na člověka výrazným gestem vstupujícího před jiné.

Letošní Divadelní Flora je spojená s divadelní a filmovou osobností Ingmara Bergmana. Kromě toho, že festival nese název Šepoty a výkřiky, se na programu objevují mnohé jeho filmové tituly. Jak se bergmanovské téma promítá to inscenací, které se letos v Olomouci prezentují?

Během dvanáctidenního intenzivního divadelního programu samozřejmě dochází k energickým poklesům, společenským ponorkám a nedostatku denního světla. Pokud proto nastane sedmý den odpočinku, není možné nic nedělat. Zavřeme se do jiné místnosti a budeme o divadle alespoň mluvit! Nakonec to večer stejně nevydržíme a znovu usedneme na rozvrzané židle, abychom měli dnes o čem psát, zítra o čem mluvit, a pozítří si ani nevzpomenout.