23. DF No. 12: Šepoty a výkřiky utichnou, zvuk bubínku v nás bude doznívat dlouho…

Poslední inscenací 23. festivalu Divadelní Flora se stal Plechový bubínek Berliener Ensemble. I když se jedná o dvouhodinovou jízdu bez pauzy, ve které působí jediný herec, dokázala si získat bouřlivý potlesk a nadšení publika. V čem spočívá kouzlo této inscenace?

Ovšem ještě předtím, než úplně utichnou poslední divadelní šepoty a výkřiky, jsme dnes měli možnost zhlédnout závěrečný dokument Hledání Ingmanra Bergmana, který příjemně zakončil jeho týdenní filmový maraton. Pak jsme si u kávičky popovídali o dramaturgii německé linky Divadelní Flory a nakonec jsme vyrazili na závěrečný epilog festivalu: Plechový bubínek.

Přestože už na mě viditelně padala „divadelní únava“, vyrazila jsem do Moravského divadla na poslední špíl. A po chvíli se ukázalo, že to byla správná volba. Na scénu, disponující pouze velkou židlí s bubínkem a hrnečkem, přichází nejistým, stydlivým krokem Oskar Matzerath (Nico Holonics) oblečený do vtipně krátkých kalhot s kšandami a vysokých ponožkem. Zastaví se uprostřed jeviště, pokryté hlínou a jedním dechem začne vyprávět svůj příběh. Vidina Oskárka, hrající si celý život s bílo-červeným plechovým bubínkem se dítěti zamlouvala daleko víc, než možnost, že zdědí po rodičích obchodní nadání a konzum, ve kterém bude muset celý život pracovat. Z jeho slov mrazí. V jeden okamžik mu v hlavě proběhne myšlenka, že nechce dospět. V druhý okamžik se vyplní. Oskar zůstává dítětem s 95 centimetry a se svým plechovým bubínkem, až do svých 21 let, kdy se po smrti celé své rodiny bubínku vzdává a začne „zázračně“ růst. Jeho příběh je zasazen do období druhé světové války, které ho znepokojí jen ve chvíli, kdy je zlikvidován židovský prodavač hraček, který ho běžně zásobuje novými bubínky. Politicko-společenský kontext je patrný, ale Oskar od něj z větší míry upouští a divákovu pozornost se snaží zaměřit především na zážitky z osobního života.

Příběh je prezentován formou monodramatu. Nico Holonics ho předává s takovou lehkostí, že jsem vydržela sedět dvě hodiny (bez přestávky!) V naprostém transu jsem čekala na každou další vzpomínku, kterou „mi“ Oskar prozradí. I když hlediště Moravského divadla bylo plné k prasknutí, měla jsem pocit intimity a soukromí – jako by byl příběh předáván každému z nás individuálně.

Inscenace pracuje s předlohou, která otevírá možnost pracovat s textem velmi intimně a napojit se tak na divákovo prožitkové cítění. Jednotlivé vzpomínky a zážitky jsou převyprávěny velice obrazotvorně.  Obsahují např. erotické scény, které Oskar detailně popisuje.

Během celého festivalu byly divákům představeny celkem čtyři německé produkce. Dvě z nich měly formu jakéhosi work in progress a byly hutně prostoupeny improvizací (Šepoty a výkřiky a Donald Trump: The Art of The Deal). Plechový bubínek Berliener Ensemble byl svou formoou čitelnější a ucelenější, podobne jako zahajovací inscenace 9 dní vzhůru drážďanského Staatsschauspiel Dresden. Přestože festival končí, si myslím, že o právě Plechovém bubínku se bude šeptat ještě dlouho.

Zdroj fotografií: fotogalerie webové stránky Divadelní Flory

Berliner Ensemble – Günter Grass: DIE BLECHTROMMEL | PLECHOVÝ BUBÍNEK Berliner Ensemble. Režie Oliver Reese, dramaturgie Sibylle Baschung, výprava Daniel Wollenzin, hudba Jörg Gollasch, hrají Nico Holonics. Premiéra 30. září 2017. Psáno z reprízy 26. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.