OST-RA-VAR 2024: Stín nad Gorkým

V rámci divadelního festivalu OST-RA-VAR mohlo diváctvo v Komorní scéně Aréna zhlédnout inscenaci Děti slunce v režii polského režiséra Andrého Hübner-Ochodla. Drama vypráví o profesoru Protasovovi (Marek Cisovský), chytrém jedinci, jenž se kvůli své nízké emoční inteligenci a neustálému bádání těžko vciťuje do pocitů druhých a nedokáže prohlédnout jejich pohnutky. V protikladu k němu stojí jeho sestra Líza (Anna Čonková). Ta je kvůli své psychické labilnosti (pravděpodobně se jedná o post-traumatickou poruchu z krvavých nepokojů) schopná vnímat sebemenší odchylky a výkyvy nálad. Prostřednictvím dvou ústředních postav se odkrývají srdcelomné příběhy dalších jedinců, sledujeme nešťastnou lásku, boj o pozornost Protasova, vyrovnávání se s novými pořádky a mnohé další. Příběh v překladu a úpravě Tomáše Vůjtka se liší od původního dramatu, dramaturg vypustil několik postav, což je vzhledem k rozsáhlému dramatu a méně početnějšímu hereckému souboru pochopitelné. Myšlenky dotýkající se dnešní doby zůstávají, bohužel se v nejednotné koncepci jak časového určení, tak nedostatečně komunikovaných záměrů tvůrčího týmu ztrácejí a nemají možnost vyniknout.

Některé postavy opakovaně přicházejí a odcházejí, jen aby pronesly jednu větu, následně opět odejdou a k odchodu si vyberou mnohem delší cestu, než si realistický styl vyžaduje. Bohužel jako by tvůrcům chybělo jevištní cítění, přehlíželi možnosti prostoru a pohybu v něm. Ať už se jedná o příchody a odchody, práci s rekvizitou (zde mám na mysli často převržené židle, které na zemi leží několik dalších výstupů, než je některá postava vezme na vědomí, zvedne je a při dialogu téže postavy židle opět padá na zem), přehnaná gesta či samotné prostorové pohybování, místo dramatičnosti vyvolává spíše komičnost. Inscenační zbanálnění nevyužívá všechen dramatický potenciál Gorkého hry. Témata, která režisér uvádí v rozhovoru s Českou televizí, jako například, že jsme jako lidstvo přežili epidemii, válčíme na různých frontách, bojujeme s inflací, se v inscenaci objeví jen v malých náznacích. Nedostatečná aktualizace děje, postav a primárně celá inscenace diváctvu tato témata prvotně neimplikuje.

Scéna i kostýmy jsou mixem nejrůznějších období a stylů. Hlavní inspiraci měl André Hübner-Ochodlo, jenž kromě režie vytvořil i scénu a kostýmy, v 60. letech minulého století. Realistické jeviště, interiér jídelny či obývacího pokoje, se skládá ze stolu a několika židlí, rudého kanape, postranních dekorací, připomínajících obrazy Jacksona Pollocka, a velkého zrcadla, mířícího do hlediště. To poukazuje na pokřivené vztahy jednajících postav. Mužská část souboru na sobě má oblečení typické pro šedesátá léta, ale ženské postavy jsou oblečené téměř až do moderních kostýmů (značková kabelka, flitrované boty), které do zvoleného období nepatří. Herečky mnohdy mění kostým bezdůvodně, některé převleky mají implikovat časový posun, ne ale vždy. Manželka Protasova Jelena (Renáta Klemensová) v jeden moment na scénu přijde ve večerních šatech, nachází se doma za bílého dne a ostatní postavy na tuto změnu nijak nereagují. Podobně nelogický moment se objevuje u Protasova, kdy během první poloviny z rukou nesundá rukavice, jež ho chrání před chemikáliemi. S nimi si sahá do obličeje, na vyšívaný ubrus, do knih i na ostatní jedince – to jsou pouze dva příklady nedůslednosti práce s kostýmy a rekvizitami. Na druhou stranu oceňuji světelný design, který scénám přidává na dramatičnosti. Přesto scéna, kostýmy i světlo představují mix nejrůznějších stylů a nápadů znesnadňujících interpretace inscenace.

Závěrečná scéna Lízina šílenství připomíná animovaný film Tima Burtona Mrtvá nevěsta. Křečovité oslavování novomanželů, přibližující se zrcadlový panel a chladný klid Lízy s Borisem (Vladislav Burda) připomíná posmrtné řádění zemřelých v pohádce. Pokud by tato dynamika byla inscenačním principem již od začátku, skýtala by pozoruhodné pop kulturní propojení přes sto let starého textu se současností. Samotný závěr k tomu ovšem nestačil.

Dramatický text je založený na osobní tragédii každé z postav, na mikro situacích, jež zvýrazňují truchlivý osud, osvětlují nám jejich chování a pohnutky. Právě proto bývá Gorkého dílo přirovnáváno k Čechovovi a jeho poetice. Necitlivá inscenační práce však tuto poetiku velmi výrazně oslabila a znemožnila její čitelnost. Expresionistický režijní přístup stojí v kontrastu s realisticko-psychologickým dramatem. Vyvolaný střet tak nezvýrazňuje, spíše zesměšňuje důležité interakce mezi postavami, což znemožňuje cítit lítost a soucit s jedinci, natož se do nich vžít a prožívat emoce s nimi. Celá inscenace tak místo katarzního zážitku nabízí převržené židle a patetické jednání, které zastiňuje světlé poslání dramatu.

Komorní scéna Aréna – Maxim Gorkij: Děti slunce. Režie, kostýmy a scéna André Hübner-Ochodlo, dramaturgie, překlad a úprava textu Tomáš Vůjtek, hudba Adam Żuchowski. Hrají Vladislav Georgiev, Marek Cisovský, Anna Čonková, Renáta Klemensová, Vojtěch Lipina, Vladislav Burda, Tereza Cisovská, Josef Kaluža. Premiéra 13. ledna 2024. Psáno z reprízy na festivalu OST-RA-VAR 18. listopadu 2024.