Poslední inscenace 26. ročníku festivalu OST-RA-VAR, Den zúčtování polského režiséra Piotra Ratajczaka, by možná na první pohled mohla být „bláznivou černou komedií o palčivých problémech dnešního světa“, jak je Národním divadlem moravskoslezským nazvána ve své anotaci. Inscenace ale namísto humoru přináší dehumanizující obrazy společnosti a urážky, které útočí na samotné lidství (nejen) queer osob.
Inscenace vychází z dramatického textu Tomáše Dianišky, napsaného přímo pro soubor Národního divadla moravskoslezského. Příběh je rámován opakováním jednoho dne, který vždy končí výbuchem ostravské haldy Ema. Hlavní postavy Kamil (Vít Roleček) a Eva (Aneta Kaluža Klimešová) v něm hledají způsob, jak časovou smyčku přerušit a zachránit tak Ostravu před katastrofou. Princip opakování je zdůrazněn i scénografií Marcina Chlandy, jíž vévodí obrovská bílá krychle umístěná na točně. Její téměř nepřetržité otáčení inscenaci dynamizuje a podtrhuje její zběsilou ztřeštěnost, ještě zdůrazněnou působivým pohybem herců, kteří, aby unikli otáčení krychle a zůstali pro diváctvo viditelní, jsou nuceni k běhu po jejích vysunutých bočních hranách. Nikdy nekončící točení a princip opakování se však po určité době stávají repetitivními a zdlouhavými. Způsob, jakým inscenace, stejně jako už Dianiškův text nakládá se zobrazovanými společenskými tématy i s některými postavami, pak činí inscenaci jako celek neudržitelnou a stává se problémem, který dalece převyšuje jakékoliv dílčí inscenační postupy.
Inscenaci hned od počátku provází neopodstatněná sexualizace ženských postav, které jsou zde často redukovány pouze na svá těla a stávají se jen kulisou, dokreslující svými pohyby příběh, který s jejich těly vůbec nesouvisí. Naprosto neakceptovatelným prvkem inscenace jsou pak homofobní a transfobní výroky, které ji, stejně jako velmi stereotypní a ponižující zobrazení transgender postavy provázejí. Jejich hlavním terčem se stává Kamilův strýc Alois (Tomáš Jirman), o němž se v průběhu inscenace dozvídáme, že je transgender ženou (což ale výroky ostatních příbuzných v podstatě ignorují a přímé urážky směřují zejména na adresu gay mužů). Jeho opakované pokusy o sebevraždu se stávají zdrojem komických scén, což se (nejen) v kontextu nadprůměrného počtu sebevražd u transgender osob stává krajně nevhodným.
Homofobní a transfobní výroky, které zaznívají zejména z úst Kamilových příbuzných, zůstávají v inscenaci nereflektovány a jsou zobrazeny pouze jako fakt, způsob, jakým se Kamilova rodina chová. Navíc samotný konec inscenace problematičnost těchto výroků zcela opomíjí a dochází ke smíření postav, které ale není vnitřně motivované. To, že jejich chování změní jeden Kamilův proslov, působí téměř až jako výsměch všem, kdo o jakékoliv společenské změny usilují. Zároveň takovým zobrazením homofobie a transfobie a jejich „řešení“ inscenace umenšuje závažnost diskriminace, s níž se queer lidé setkávají, a sama může takové nenávistné chování jeho neodsouzením nepřímo podněcovat.
Když na konci všechny postavy po ukončení časové smyčky a přežití výbuchu haldy Ema na jevišti společně zpívají píseň Always Look on the Bright Side of Life, vyznívá to na první pohled jako pobídka k pospolitosti a lásce bez ohledu na to, co nás rozděluje. Zároveň se jedná o píseň, kterou si ve filmu Life of Brian zpívá hlavní postava během svého ukřižování, díky čemuž by scéna mohla působit jako ironický komentář situace. Ten však není zdaleka dost silný na to, aby situaci, jíž inscenace končí, dokázal z patetického happyendu přetvořit v kritiku společnosti, kterou by mohla být. Inscenace kvůli absenci reflexivního rámce nechává to, jak se k zobrazovanému problematickému chování postavit, na diváctvu. Otázkou pak zůstává, pro koho je inscenace vůbec určena a jaké je její zamýšlené vyznění. Jedná se o nepovedenou kritiku tohoto chování, nebo otevřeně homofobní a transfobní inscenaci, u níž se má diváctvo prostě jen zasmát?
Rámec opakování situací z průběhu jednoho dne nabízí prostor k reflexi chování jednotlivce i reakcí společnosti na varování před blížící se katastrofou, a zejména k proměně pochroumaného vztahu mezi Kamilem a jeho rodinou, které se Kamil snaží za každou cenu zavděčit. K ničemu z toho ale v inscenaci nedochází a už tak nemotivovaná změna v chování Kamilovy rodiny je mezi ostatním děním na jevišti nevýrazná a nelze ji považovat za schopnou jejich chování skutečně odsoudit. Ratajczakova inscenační koncepce tak zůstává uzavřena sama do sebe a nedokáže fungovat ve společenském kontextu, v němž vznikla, což se v tomto případě vzhledem k urážkám, které na jevišti v průběhu inscenace zaznívají, stává neakceptovatelným.
Národní divadlo moravskoslezské – Tomáš Dianiška: Den zúčtování. Režie Piotr Ratajczak, asistentka režie Markéta Bocková, dramaturgie Pavel Gejguš, scéna Marcin Chlanda, kostýmy Paula Grocholska, pohybová spolupráce Aneta Jankowska a Szymon Dobosik, hudba Maciej Zakrzewski, hrají Vít Roleček, Aneta Kaluža Klimešová, Petr Houska, Tomáš Jirman, Marcela Čapková, Miroslava Georgievová, Vlastimil Burda, Andrea Zatloukalová, Kamila Janovičová, Sára Erlebachová, Petr Panzenberger, Martin Dědoch, Vojtěch Johaník. Premiéra 4. 5. 2024. Psáno z reprízy 30. 11. 2024 na festivalu OST-RA-VAR.
V rámci festivalu OST-RA-VAR Divadlo Petra Bezruče odohralo tri inscenácie. V každej z nich bola predstavená silná ženská hrdinka. Střípky ženy, Slepá skvrna a napokon aj Marie Stuartovna v sebe mali väčší či menší emancipačný akcent.
Můžeme se jen domnívat, jak moc byla filmová adaptace knihy Osvícení pro tvůrčí tým režiséra Jakuba Šmída a dramaturga Norberta Závodského inspirací k vytvoření koncepce jejich inscenace Médea uvedené v činohře Národního divadla moravskoslezského.
