OST-RA-VAR 2024: Hororová Médea?

Médein (Petra Kocmanová) o několik let mladší manžel Iáson (Robert Finta) se rozhodl matku svých dvou synů (v reprízách se alternují Roman Patrik Baroš, Mateo Fajgl, Jan Pražák a Filip Škandera) opustit a přiženit se do tamní korintské královské rodiny. Chce tak učinit nejen kvůli domnělému zabezpečení budoucnosti jejich potomků, ale taky aby si získal srdce někoho jemu věkově bližšího. Je patrné, že se jedná o Iásonův sobecký krok. Médea už pro něho není zkrátka tolik fyzicky přitažlivá, na rozdíl od mladé princezny Glauké (Julie Svitičová), dcery vládce Kreona (František Strnad). Glauké se během představení objeví jen párkrát, vždy s příznačnou tajemností a nedostupností, takže její charakter zůstává neodhalen. Je oblečena v honosných kostýmech, což zdůrazňuje její vnější krásu. Tedy něco, do čeho se Iason zamiloval a čemu dal přednost před dominancí své zákonné manželky. Médea Petry Kocmanové je cílevědomá, nezávislá a silná žena, která se nebojí si se vztyčenou hlavou ušpinit ruce, aby dosáhla svého. Kocmanová podává výrazný a silný herecký výkon, který výrazně převyšuje ostatní herecká ztvárnění, snad kromě výkonu Roberta Finty v roli Iásona. Tento mytologický hrdina a vůdce Argonautů je v případě ostravské inscenace ukázkovým příkladem rozmazleného a rozjíveného fracka, který kope kolem sebe, když se události nevyvíjejí dle jeho přání. Médea jako by v jeho osobě měla k jejich společným dětem ještě jedno další – svého muže.

Šílený rodič schopný vražedného činu na svém vlastním dítěti je pojítkem antického námětu s filmem Osvícením režiséra Stanleyho Kubricka z roku 1980. Divadelní Médeu tvůrci zasadili do napodobeniny kulis odkazujících k tomuto legendárnímu filmu. Podobně jako je přechodný Médein pobyt v řeckém městském státě Korint, i pobyt v hotelovém pokoji bývá jen dočasný. Scénografie Petra Vítka je postavena na základech iluze perspektivy hotelové chodby. Zasmušilé tapety, krvavě rudá křesílka nebo odhalené trubky v důsledku rekonstrukce střechy zpodobňují hororový nádech filmu, který přenáší na ostravské jeviště. Za součást výpravy by se dala považovat i šestice zaměstnankyň hotelu, které svou přítomností dodávají patřičnou děsivou atmosféru a mimo jiné zdůrazňují Médein vnitřní přerod ze starostlivé matky v masochistickou bestii.

Sbor korintských žen (Ivana Ambrúsová, Veronika Andrašková, Marcela Gurbaľová, Lucie Hubená, Marie Logojdová a Sabina Muchová), jež Médeu většinu děje podporují a odvracejí se od ní kvůli jejím plánům na zabití synů, zpodobňuje tajuplné pokojské v černých šatech s bílými límečky a zástěrami. Jejich vystupování napříč celým představením působí zcela klidně, lehce děsivě, nadpřirozeně a po celou dobu si drží kamenné výrazy. Mimo scénu odhazují bílé zástěry a v závěru představení mají na hlavách zlaté a honosné masky, jako by se staly nějakými mytologickými kněžkami podporující Médeiny kroky. Působí dojmem nadpřirozených entit – dalo by se uvažovat o Erinyích, antických bytostech spojovaných s pomstou – obývajících prostory hotelu a jen tak zpovzdálí pozorujících probíhající tragické události. V Euripidově předloze má sbor mnoho dlouhých promluv, nicméně inscenační tým se rozhodl velkou část replik škrtnout a zhudebnit, což může připomínat inscenaci Bakchantek z pražského Národního divadla v režii Jana Friče (prem. 2023). V obou případech tvůrci vycházeli z nejnovějších překladů dvojice Matyáše Havrdy a Petra Borkovce. Texty písní, na nichž se podílel skladatel David Hlaváč, zaznívají zpočátku v českém jazyce, později se zpívají v angličtině, pak v řečtině a několik hudebních čísel je performováno v Médeině rodném „barbarském“ jazyce. Tato jazyková proměnlivost může souviset s Médeiným postupným návratem do světa její rodné země, s čímž se pojí zmíněná kostýmní proměna chóru pokojských.

Diváci neznalí filmu se nemusejí obávat, že by se v ději inscenace ztráceli, poněvadž tvůrčí tým z filmu přejímá především vizuální stránku a zasazení děje do hotelového prostředí. Naopak ti, kteří se s dílem alespoň jednou setkali, nebo se pohybují v pop-kulturní oblasti, mohou být potěšeni, na kolik odkazů během představení narazí. Jedním z nich je přítomnost dvou tříkolek, které Iáson daruje svým synům. Tříkolka konotuje Dannyho, syna ústřední postavy Jacka Torrance, který po skoro prázdných chodbách hotelu projíždí na stejném dopravním prostředku. O několik výstupů později tito dva potomci přichází na scénu v dětských bělomodrých námořnických kostýmech, čímž se divákům může vybavit část z filmu, kdy se Dannymu v útrobách hotelu zjeví dívčí dvojčata v bělomodrých šatičkách. Poté, co Médea zabije své syny, se z vrchní části začne spouštět několik rudých a průhledných plastových závěsů, připomínajících ikonický moment z filmu, během něhož se z dveří výtahu do hotelu vylije desítek hektolitrů krve. Posledním zajímavým detailem je samotné číslo pokoje, v němž byla Médea ubytována. Jedná se o místnost s označením 431, tedy stejné číslo jako rok – jen před narozením Ježíše Krista –, v němž byla poprvé na Velkých Dionýsiích uvedena tato tragédie.

Adaptace Médeina příběhu s pomocí několika prvků vycházejících z hollywoodského filmu je pozoruhodným nápadem. Jedná se o koncepční krok, jak vytvořit pomyslný most mezi současností a obdobím antického Řecka. Prostřednictvím tohoto propojení mohou inscenátoři poukázat na univerzálnost některých společenských témat a situací, s nimiž se lidé potýkají už od nepaměti. Zároveň teze, že dnešní hororová díla nemají daleko k tehdejším tragédiím, stojí za další hlubší probádání inscenováním podobného dramatického textu ze stejné epochy, jako byla Médea.

Národní divadlo moravskoslezské – Euripides: Médea. Režie Jakub Šmíd, překlad Matyáš Havrda a Petr Borkovec, dramaturgie Norbert Závodský, scéna Petr Vítek, kostýmy Martin Chocholoušek, hudba David Hlaváč. Hrají Petra Kocmanová, Alena Sasínová-Polarczyk, Ivana Ambrúsová, Veronika Andrašková, Marcela Gurbaľová, Lucie Hubená, Marie Logojdová, Sabina Muchová, František Strnad, Robert Finta, David Viktor, Julie Svitičová, Roman Patrik Baroš, Mateo Fajgl, Jan Pražák, Filip Škandera. Premiéra 27. dubna 2024. Psáno z reprízy v rámci festivalu OST-RA-VAR 29. listopadu 2024.