23. DF No. 11: Jak to říkal Zátopek

Dva dny a konec. Meleme z posledního, ale meleme. Omíláme vzorec film-debata-špíl-debata-špíl-koncert.

Den číslo jedenáct zahájila projekce Bergmanových Scén z manželského života, na kterou tematicky navázala beseda s tvůrci inscenace Soukromé rozhovory. Z Divadelního spolku Jedl se sešlosti v šapitó účastnila herečka a dramaturgyně Lucie Trmíková a výtvarnice Petra Vlachynská. Obě ženy mluvily o intuitivním způsobu tvorby, který se nejviditelněji objevil v momentech inscenace, jež se paradoxně staly materiálem pro festivalovou znělku a její vizuál. Voice over o tužce v manželově břiše je obrazem ze snu Lucie Trmíkové, který Petra Vlachynská doplnila jen tak podle citu o elegantní průhlednou masku s perlami okolo úst evokující prasečí rysy. Podle toho taky vypadá scéna Soukromých rozhovorů, kdy na masku dojde. Výtvarný prvek střelený na scénu bez jakékoliv koncepce překvapí, ale nikdo ho nerozvine. Záchvěv zajímavosti v inscenaci zaniká.

Druhý seminář FloraLab s tématem Šepoty a výkřiky se zaměřoval na festivalové inscenace české produkce. Společná zahajovací debata se zabývala dramaturgií festivalu – tematickou provázaností jednotlivých inscenací a srovnáním letošní dramaturgie s předchozími ročníky festivalu. Diskuze v menších skupinách otvíraly otázku postavení ženy ve společnosti a jeho odraz v divadle, jinakost divadelní tvorby, reflexe rozpolcené společnosti a smyslu inscenování klasických textů v dnešní době. Při závěrečném vyměňování si tezí mne zarazilo tvrzení, že dnes není potřeba připomínat si jinakost. V dnešní společenské diversitě je jinakost přece na každém rohu! Dle mého názoru je důležité si odlišnost připomínat ve spojitosti s tolerancí. Právě nerespektování jiného a strach z neznámého vyvolává elitářství a sklony k nadvládě a manipulaci.          

S-klub ovládla nehynoucí nemožnost amerického prezidenta. Skupina umělců kolem režiséra Manfreda Riedla zpracovala Trumpovu knihu The Art od the Deal. Monologu herce Aurela Mantheia sekundovala herečka Eva-Maria Kapser jako Trumpova manželka Melanie. Na světové premiéře uvedené na festivale doplnil soubor Franz Pätzold, který po jevišti bloudil zahalený v naddimenzované dětské hlavě a svém kostýmu z Schreie und Flüstern, které jsme měli možnost vidět předešlý večer. Inscenace z větší části pracovala se vzorcem nemožnosti, který udává sám Trump a tím se pro mne nestala ani jeho parodií, ani kritickým komentářem, pouze reprodukcí reality. Diskuze se všemi tvůrci se kvůli dlouhým česko-německým blokům rozlišných myšlenek táhla (Hm?). 

Uvolnění se nám dostalo formou elektronických experimentů mnichovského hudebníka Alexandera Maschkeho, který v šapitó dokázal vytvořit až meditativní atmosféru. Do svého setu připravených nahrávek prokládaných syntezátorovou improvizací naloopoval voice over ze znělky festivalu. Dal tak svému koncertu tematickou souvislost s celým festivalem, až jsem zaplesala, že někdo tvoří po významu a atmosféře. Když Maschkeho hudba utichla, vzedmul se dunivý aplaus a hudebník vypadal, že by se nejradši znovu schoval za háv elektronických zvuků.

Předposlední den festivalu bych uzavřela parafrází poznámky Ingmara Bergmana: Pocit, že někam patříme, je jen iluze. Ve své podstatě nepatříme do vzorců festivalových dnů, do vyvolené „odlišné“ většiny, do mustrů chování, ani na pódium, ani pod něj.

Zdroj fotografií: fotogalerie webové stránky Divadelní Flory                                                                                                                                                                                                                                                                            Bersch – U. Demling – N. Mitra – M. Riedel – J.: Donald Trump: The Art of the Deal. Režie Manfred Riedel, dramaturgie Roland Bersch, Ursula Demling, hudba Niel Mitra, video Jaromir Zezula, hrají Aurel Manthei, Eva-Maria Kapser, Franz Pätzold. Psáno z premiéry v rámci Divadelní flory 25. 5. 2019.