Festival Radosti 2025: On není náš, někdo ho vyměnil!

Lidové pověry o záměně potomků se v různých obdobách tradovaly a stále tradují v mnohých slovanských kulturách. Základ je vždy stejný; rodič jen na malý okamžik spustí své dítě z očí a v ten moment dítě lesní žena/čarodějka/víla či jiná nadpřirozená bytost, která touží po vlastním dítěti, zamění za jiné. Vyměněné dítě sice vypadá stejně, ale je na něm něco zvláštního. Jak ale tato legenda vznikla? Opravdu po lesích chodily nadpřirozené bytosti toužící po vlastním potomkovi? Nebo jen rodiče nebyli spokojení se svým vlastním dítětem, jen proto, že dítě nesplňovalo jejich představy a požadavky, tak raději tvrdili, že je vyměněné a že není jejich…? Téma osobnosti, jinakosti, odmítnutí, vyloučení i (ne)přijetí zachycuje polský Teatr Wolność v inscenaci Syn. S pomocí loutek tvůrci oživují tuto starou vesnickou legendu a nabízí pohled otvírající i dnešní společenské problémy.

Na scéně se nachází zaprášený, starý a odřený stůl, osvětlený stejně starou lampou potaženou pavučinami a potravinářskou fólií, dodávající celé instalaci nádech starobylosti a opuštěnosti. Vidíme televizi, ve které se začíná promítat příběh o vyměněném chlapci. V hospodě sedí nad pivem loutka a posluchačům (hercům) vypráví zmíněnou legendu. Po dovyprávění pověsti se děj z televizní obrazovky přenáší na jeviště, kde vstupujeme přímo do příběhu. Loutka z televize (a další dvě) zaujímají diváckou pozici – jedna sedí přímo v publiku, další dvě po stranách jeviště – a líčení se ujímají herci (Karol Smaczny, Mateusz Smaczny a Marcin Tomkiel). Sledujeme život rodiny toužící po dítěti. Na scéně je také přítomný klarinetista Michał Górczyński, jehož živá hudba dotváří atmosféru celého díla. Díky tomuto hudebnímu podkresu inscenace připomíná poetiku animovaných filmů. Melodie reaguje na vyprávění, když se jedná o něčem vážném nebo mysteriózním, hudba tuto atmosféru také přebírá a podporuje ji. Stejně jako v legendě i na scéně vidíme, jak se rodičům narodí syn, jenž je ale následně „vyměněn“ lesní ženou. Postupně roste, jeho rodiče se kvůli výměně trápí, a tak tlumí svůj žal v alkoholu a vybíjí si svou zlost agresí zaměřenou na sebe navzájem i na svého syna. Chlapec začíná dospívat, ve škole je šikanován, doma se mu nedostává potřebné lásky, dokonce je mu sděleno, že není synem svých rodičů. Kvůli domněnce, že byl vyměněn, nakonec odchází z rodné vesnice, z místa, odkud byl neustále vytlačován. Když po několika letech do dědiny vkročí neznámý hezký muž, není svými rodiči zprvu poznán. Ti si až záhy uvědomí, že je to jejich syn. Samotný příběh je několikrát přerušen vstupem loutek do děje. Každá z nich je inspirovaná jednou reálnou postavou – režisérem, učitelkou a otcem. Režisér a učitelka přebírají dominantní roli, kdy radí a mnohdy i nakazují, co a jak mají herci hrát. Také jim nadávají a fyzicky je napadají.

Mnohovrstvé vyprávění příběhu působilo trochu zmatečně. Jako první sledujeme příběh v televizi, následně stejné vyprávění znovu na jevišti, do něj pak začnou vstupovat výstupy s loutkami. V ten moment zjišťujeme, že příběh nemá být iluzí (herci předtím sice ze svých rolí vystupovali, ale pouze v rámci příběhu, kdy vodili loutky, připravovali scénu a podobně). Zcizující efekt tedy iluzi rozbíjí, ale přichází náhle, bez předešlého sebemenšího naznačení. To by nemuselo činit dílo méně srozumitelným, kdybychom se jako diváci opět po těchto sekvencích neponořovali do příběhu. Už se nedaří navodit stejnou, trvalou, pohádkovo-magickou atmosféru jako před tímto přerušením. Obdobné narušení nastává na konci celého představení, kdy loutka, po dobu vyprávění sedící mezi diváky v hledišti, vstupuje do děje a začne vyprávět o svém synovi (dozvídáme se tedy, že je postavou otce z vyprávění), o jejich znovushledání, pochopení své chyby a smíření. Časté přecházení mezi jednotlivými liniemi příběhu tak mohlo působit zmatečně a lehce by se v něm dalo ztratit, nebýt skvělé práce herců. Ti pomocí stylizace do postav, vystupování a vstupování do osvětlených prostorů, nebo nonverbální komunikace dokázali odlišovat jednotlivé vrstvy příběhu a umožňovali snazší čtení narativu. Přesto nastalo několik momentů, převážně v přechodech, kdy nebylo zřejmé, kde přesně se v ději nacházíme.

Herci se pohybují na pomezí několika rolí – jsou zároveň vypravěči, herci, loutkovodiči a současně v herecké rovině s loutkou interagují. Také chystají scénu a různé potřebné rekvizity. Přechody mezi jednotlivými rolemi byly vždy srozumitelné a pochopitelné, což je jedna z nejobdivuhodnějších složek celého představení – spolupráce mezi herci, vzájemné vnímání se, jejich propojenost, a také sžití s loutkami. Jednu loutku mnohdy ovládali dva (někdy i tři) herci zároveň, také nastávaly situace, kdy jeden herec vodil loutku, ale zároveň s loutkou jednal a komunikoval i na úrovni postavy.

Právě celkové propojení herců, loutek i výtvarné stránky je úchvatné a mohlo vzniknout díky tomu, že herci Karol Smaczny a Marcin Tomkiel jsou zároveň tvůrci jak loutek, tak i scény. Součástí herecké akce bylo užití materiálů, jako jsou papír, dřevo, potravinářská fólie, izolepa nebo sklo, ty napomáhaly ztvárňovat vyprávěné výjevy. Například početí a těhotenství bylo znázorněno „vařením z mouky“ a nafukováním balónku, který při porodu praská a najednou se na stole objevuje malá loutka syna. Nebo když se postavy baví o lesní čarodějnici, Karol Smaczny nalepí obličej na potravinářskou fólii obmotanou kolem stolu, aby čarodějnici znetvořeným obličejem znázornil a postrašil diváctvo. Zde ale nastává otázka udržitelnosti a plýtvání materiálů, protože potravinářská fólie je v představení převážně trhána a ničena, tudíž slouží pouze na jedno použití. Tato víceúčelovost a znovupoužitelnost je téma, obzvlášť v dnešní době, velmi důležité, nad nímž je třeba uvažovat a snažit se přizpůsobovat se udržitelnosti. Můžu tak jenom doufat, že ji následně upotřebí při jiném výtvarném zpracování nebo aspoň veškerý již nepoužitelný materiál přijde do recyklace.

Velká část představení je osvětlována pouze malými lampičkami, upevněnými na stole. Jednak to příběhu dodává intimní atmosféru, kdy se večer na vesnici vyprávěly pohádky a legendy, jednak tento typ osvětlení hercům umožňuje vytvářet různé světelné efekty a stínohry. Herci pomocí světla z nízko umístěné lavičky plasticky proměňovali výrazy svých tváří a vytvářeli iluzi masky, s níž se přibližovali k loutkám, stávali se hercem-loutkou, hercem-předmětem. Stejný efekt dosahovali použitím potravinářské fólie, obmotání jí kolem hlavy vedlo k „znetvoření“ obličeje, z člověka se tak opět stává napodobenina loutky (zvláště když fólie mimikovala plastičnost loutky a herec i loutka tak vypadali, že jsou vytvořeni ze stejného materiálu). Navíc Mateusz Smaczny, zastávající roli matky, „nasazením masky“ stvořil rodinné pouto se synem, kdy neustále vyzdvihovaná velká synova hlava se najednou objevila i u matky. Tato znakově mnohovrstvá metafora znázorňuje za prvé zmiňovanou pokrevnost, zároveň povrchnost – nasazená fólie vytváří i efekt plastických operací. Matka tedy na synovi kritizuje něco, co nemohl ovlivnit, ale sama si nechává udělat velmi výrazně napíchnuté rty a plno botoxu, tudíž se vzhledově velmi přibližuje svému synovi. Povrchnost tedy není pouze v kritizování vzhledu, kdy ji nezajímá osobnost člověka, ale zároveň v jejím myšlení, kdy kosmetický zákrok je omluvitelný, ale vrozená vada, o které ani nevíme, jestli je skutečná, protože příběh je vyprávěn převážně z pohledu rodičů, už omluvitelná není. Na konci příběhu je syn popisován jako krásný muž, žádná vzhledová „odlišnost“ ho nedefinuje.

Teatr Wolnoścć ve své inscenaci Syn ukazuje moderní čtení staré lidové legendy, kdy jinakost nemusí být „naše“, ale možná je zakotvená v myslích ostatních, v předsudcích, s nimiž se dívají na okolní svět. Naopak by odlišnost měla být vnímána jako dar, jako něco, za co se nemáme stydět. Přitom některé „jinakosti“ by měly být brány jako norma, tyto vlastnosti, vzhled či orientace by neměly být něco, co nás odlišuje, a zároveň jediná věc, co nás definuje. Vystávají i otázky sebepojetí, sebevnímání a sebepřijetí. Přestože samotná legenda se zabývá převážně percepcí rodičů, inscenátoři zobrazují i pohled syna, jeho emoce. Inscenace nabízí až existencionální vyznění, kdy synovi vystávají otázky, zda má jeho bytí smysl, kdo vůbec je a jaký je jeho život. Publikum je tak konfrontováno se svým vlastním životem a jeho podstatou. Najednou legenda nepůsobí tak vzdáleně a neosobně, jak se ze začátku mohl zdát. Tvůrci tematizují i přenášení vlastních psychických problémů rodičů na dítě, aby si dospělí sami sobě odlehčili a pomohli, „shodí“ své trable na bezbranné potomstvo. Inscenátoři toho na jevišti pojmenovávají skutečně mnoho, a tak není divu, že tato inscenace vyhrála hlavní cenu (společně s Válkou světů od Divadla DRAK) Festivalu Radosti. Spojením herecké akce, výtvarného vizuálu a magičnosti loutek je vytvořen jedinečný zážitek, napadající nejen polské vesnické reálie a ukazujíce je v kritickém světle. Zároveň optimistický konec dodává naději, že rodinné vztahy jsou pevnější než veškeré předsudky a i přes některé odlišnosti se vždy najde společná cesta.

Teatr Wolność – Malika Tomkiel: Syn. Režie Karol Smaczny, Mateusz Smaczny, Marcin Tomkiel, scénografie a loutky Karol Smaczny, Marcin Tomkiel, hudba a hudební spolupráce Michał Górczyński. Hrají Karol Smaczny, Mateusz Smaczny, Marcin Tomkiel. Premiéra 19. prosince 2021. Psáno z festivalové reprízy Festival Radosti 21. října 2025.