Festival Radosti 2025: Ze světla puklinami vystupuje stín

Untold využívá principů stínového divadla, které se stává prostředkem zobrazení i samotnou podstatou metafory, na níž je inscenace vystavěna. Tři performerky (Valeria Bianchi, Aurora Buzzetti, Giulia De Canio), na začátku představení vystupující na jevišti z kvádrových konstrukcí potažených igelitem, který představuje první materiál zprostředkovávající stínohru, postupně vnášejí na jeviště předměty, které díky stínohře získávají nových významů, stejně jako je získávají i těla samotných performerek. Jedna z konstrukcí se následně zároveň stává prostorem prvního zobrazení figurek, které v inscenaci nabývají charakteru anonymních postav, reprezentovaných stíny drobných figurek i stíny performerek, jež na projekci splývají v jeden. Performerky do sítě, vytvořené mezi příčkami konstrukce, postupně vkládají jednotlivé figurky – v tuto chvíli jsou tak od nich ještě jasně odděleny, jsou jejich loutkovodičkami. Později však samy zaujímají pozice loutky, stávají se subjekty i objekty zobrazení zároveň. Jejich tělesnost splývá s tělesností loutek a zdůrazňuje tak neurčitost stínu, který, i když zůstává stejným, může být pouhou iluzí mnoha různých, živých i neživých těl. Teprve na konci inscenace performerky ze stínohry zcela vystupují a jejich těla se opět stávají pouze jejich.

Mezi předměty, které jsou ke stínohře využívány, jsou i tři drátěné modely pokojů – kuchyně, koupelny a ložnice – jejichž obyvatelé jsou zobrazováni nejprve figurkami a pak i samotnými performerkami. Zatímco tak v kuchyni promítané stínohrou na plátno sledujeme stínový pohyb figurky, když po chvíli vidíme tu stejnou osobu umývat nádobí, je už zobrazovaná skrze stín těla performerky. K podobné proměně loutky dochází i u zobrazení jiných činností – koupání ve vaně nebo průchodu knihovnou a dalšími prostory, ve které se na plátně proměňuje zobrazovaná ložnice. Prostor se zde společně se zvukem, který je další z hlavních složek inscenace, stává jakousi manifestací pocitů úzkosti a strachu, jež zobrazované osoby prožívají, a nabývá spolu s nimi na intenzitě. V inscenaci se tak opakovaně objevují momenty zahlcení obrazem, zvukem nebo oběma složkami zároveň, což představuje vrchol gradace zobrazovaných pocitů. Ty však zůstávají nevyřčeny a nepojmenovány, a je tak pouze na diváctvu, jakým způsobem je bude interpretovat a v čem bude vnímat jejich původce.

Zvuk, ať už reprodukovaný nebo přímo na jevišti vytvářený prostřednictvím skutečných předmětů, pomáhá zrodit jakýsi antiiluzivní svět iluze, ve kterém sice můžeme vidět a slyšet, jaké objekty stíny na plátně zastupují – nelze ale s jistotou říct, že víme, co nebo koho přesně zobrazují. Kromě hudby tak slyšíme i zvuky tekoucí nebo kapající vody, pískání konvice nebo různé zvuky města. V inscenaci, která po většinu času probíhá beze slov, se také objevují nahrávky dvou italských textů, doprovázející svým obsahem dění na jevišti.

Inscenace se díky stínohře, které je vlastní jistá neurčitost a anonymita, stává univerzální. Zobrazované situace a pocity nenabývají konkrétních rysů a mohly by tak patřit komukoli – performerkám, diváctvu i někomu úplně jinému. To ale spolu s antiiluzivností vede k vytvoření odstupu, jenž inscenaci izoluje a zobrazované tak zůstává uzavřeno pouze někde mezi stínem a světlem. Reprezentované pocity jsou zde natolik obecné a neurčité, že se stávají nečitelnými – jsou skutečně nevyřčenými, což se ale v tomto případě stává překážkou jejich porozumění. Zároveň ale navzdory využitým inscenačním postupům a principům zahlcení ať už obrazem, nebo zvukem, nejsou dostatečně zintenzivněné a nedokáží tak pomyslnou bariéru, kterou stínohra vytváří, překročit.

I navzdory tomu, že inscenace zůstává po své obsahové stránce někdy až příliš introspektivní a nedoslovená, představuje po formální stránce působivé ovládnutí stínohry a pochopení jejích technických možností i nalezení jejího metaforického významu, v čemž se odráží hloubka, s jakou se autorský kolektiv fungováním stínohry zabýval. Přesnost, s jakou performerky na jevišti nakládají s předměty i vlastními těly, umožňuje dokonalé zachycení jakési stínové skutečnosti, ve které lze, pokud člověk hledá, nalézt zárodky pocitů a situací, která sám zná.

Unterwasser – Untold. Koncept, realizace a performance Valeria Bianchi, Aurora Buzzetti, Giulia De Canio, hudba Posho, světelný design Matteo Rubagotti, zvukový design Posho, Valeria Bianchi, Emanuela Belmonte, Jacopo dell’Abate. Premiéra 2020, psáno z uvedení v rámci Festivalu Radosti 20. října 2025.