Zmínil již někdo, že jsou to tu samé šepoty a výkřiky? Křičí vždy ten, který by měl být slyšen, nebo jsou velké myšlenky odsouzeny k šeptavé existenci? Nad tím občas přemýšlím. Ale hlavně doufám, že jste byli volit.

Osmý den se překlenul v devátý, jakoby vůbec nepadla a tma a nesvítalo, jakoby nepřišla hodina vlků.

Domníváme se, že herci jsou téměř nadpozemské bytosti. Občas ale stojí za to, zamyslet se, zda jim tuto aureolu neposkytuje pouze ono téměř posvátné prostranství mezi jevištěm a hledištěm. A nemusí to být „klasická“ rampa, ale třeba jen o kousek víc světla nebo skupinové soustředění pozornosti na člověka výrazným gestem vstupujícího před jiné.

Letošní Divadelní Flora je spojená s divadelní a filmovou osobností Ingmara Bergmana. Kromě toho, že festival nese název Šepoty a výkřiky, se na programu objevují mnohé jeho filmové tituly. Jak se bergmanovské téma promítá to inscenací, které se letos v Olomouci prezentují?

Během dvanáctidenního intenzivního divadelního programu samozřejmě dochází k energickým poklesům, společenským ponorkám a nedostatku denního světla. Pokud proto nastane sedmý den odpočinku, není možné nic nedělat. Zavřeme se do jiné místnosti a budeme o divadle alespoň mluvit! Nakonec to večer stejně nevydržíme a znovu usedneme na rozvrzané židle, abychom měli dnes o čem psát, zítra o čem mluvit, a pozítří si ani nevzpomenout.

Síla, národ a vražda – to jsou témata, která se linula dalšími dny festivalu. Zažili jsme klasiku, zažili jsme experiment. Měli jsme možnost pocítit tak silná témata, která v nás vzbudila něco, o čem jsme doposud tak nepřemýšleli. Přesvědčení, že je opravdu na čase udělat změnu.

Malé věci vycházející z osobní potřeby činit jsou mnohdy víc než velké věci učiněné jen pro verš „Na počátku bylo slovo, a to slovo byl čin.“

Připadala jsem si jako v začarovaném kruhu. Šestý festivalový den Divadelní Flory se neustále točil kolem motivů pravdy a lži. Čemu se dá v dnešní době věřit? Divadlu?

Program třetího dne Divadelní Flory reprízuje. Inscenace A Silver Knife, One Night Stand/up! a Opuštěná společnost měli někteří z nás možnost vidět již předešlý den. Otevřel se nám tedy prostor pro odpočinek, zpomalení festivalového tempa a nabití energie ze slunce, které už dosáhlo taky do Olomouce. Zbylé inscenace uvedené dramaturgické sekce FOKUS KOREA Two a Green Eye přinesly festivalovým divákům řádnou dávku tance a velmi abstraktního performativního jazyka.

Čtvrtý den Divadelní Flory se nesl v duchu pohybu a tance. Na letošní festival zavítaly jihokorejské soubory, které kromě energicky nabitých performancí přinesly i dva taneční workshopy. Jakým způsobem probíhaly? Byly schopny předat stejně dynamickou energii, která sršela z korejských inscenací?

Víkend, nesoucí se ve víru tance, zakončila na pohyb neméně bohatá a imaginativní Pustina. Mnozí z nás zažívali tzv. krizový den, který zvládali jen díky pěknému počasí.

Druhý den olomouckého festivalu Divadelní Flora odstartoval debatou nad drážďanským představením 9 dní vzhůru, které zahájilo celý festival. Následně jsme se setkali s inscenacemi zcela odlišného rázu: A Silver Knife korejské skupiny Goblin Party, která nabízí téma feminismu, divadlo Kolonie z.s. představilo One night snad/up! společně s balkánským konfliktem a na závěr jsme měli možnost navštívit inscenaci Opuštěná společnost, kterou zprostředkovalo Divadlo na cucky Olomouc. Nabízejí tyto odlišné inscenace společnou paralelu? V čem je jejich jedinečnost?

„Co je teď? Co bude potom? Dá se život zvládnout? Jak zabránit špatným situacím?“ Takové otázky kladou inscenace prvních dvou dní festivalu. Kam až musí člověk klesnout, aby se poučil?

Každý člověk má svou Christin, která mu šeptá, aby křičel. Pro divadelníky a divadelní příznivce se jí může stát právě olomoucká Divadelní Flora, jejíž dvanáctidenní extáze účastníkům najela uprostřed deštivého května.

Reflexe Kamily Hrnčířové na představení letošního ročníku festivalu Česká taneční platforma. Texty vznikly v rámci workshopu PÍŠ AKO TANCUJÚ II. pořádaném Kultúrnym spolkom MLOKi.