Včerejší představení Vykouření a následná beseda otevřely otázku etiky v umění a trochu mimoděk obnažily fakt, že tvůrci ji nejenže nemají vždy promyšlenou, ale nemusí si ji být nutně ani vědomi. Celý problém Vykouření začíná u jeho základního tématu, a sice že je v něm vzývána bezmezná umělecká svoboda. Dosahuje se toho zejména prostřednictvím argumentu, že vše, co se odehraje na jevišti, je pouze znakem, který vždy reprezentuje jistou skutečnost. Z toho vyplývá, že vše, co jako publikum na jevišti vidíme, se děje „jenom jako“. Inscenace tak umění redukuje na abstraktní říší znaků plujících v jakémsi vzduchoprázdnu a ignoruje sílu a význam reprezentace. Jako kdyby tak tvrdila, že vše, co vidíme, vnímáme, zakoušíme (ať už v divadle, nebo mimo něj), neovlivňuje to, jak přemýšlíme, jak se chováme a jak jednáme. Ovšem reprezentace, které nás obklopují, utvářejí to, co považujeme za normální, utvářejí společenskou normu.
