A život jde dál…

Domníváme se, že herci jsou téměř nadpozemské bytosti. Občas ale stojí za to, zamyslet se, zda jim tuto aureolu neposkytuje pouze ono téměř posvátné prostranství mezi jevištěm a hledištěm. A nemusí to být „klasická“ rampa, ale třeba jen o kousek víc světla nebo skupinové soustředění pozornosti na člověka výrazným gestem vstupujícího před jiné.

Co vše běží v hlavách herců (nejen) během zkoušení nových rolí, zároveň s tím to, že i  ti na piedestalech nejvýše vystavovaní jsou jenom lidi, ale zejména nechuť mlčet, pokud jde o zásadní politické události, byť se schovávající za sebevětší vrstvu marginalizace. To a další předvedla šestice herců Dejvického divadla během představení Vražda krále Gonzaga. Představení je rozděleno na dvě části. V první herci postupně představují sebe a svou cestu do Dejvického divadla. V té druhé, jakoby hamletovští herci pozvaní na Elsinor zkoušejí hru o zavraždění Alexandra Litviněnka, bývalého ruského důstojníka. Poté, co se repliky z první části představení začnou objevovat v minimalisticky, ovšem mimořádně sugestivně předvedených posledních týdnech bývalého agenta KGB a FSB Litviněnka, relativizují se jejich dříve pronesené významy jejich novými konotacemi. Zároveň se ještě více znejišťují pohledy na to, kdo je herec a za jakých podmínek jej může divák vnímat jako přirozenou, nepředstírající entitu. V posledním řádu inscenace vypovídá o důležitosti hereckého cechu, neboť právě oni to jsou, kteří dokáží předávat příběhy a sloužit jako určitá kolektivní paměť. Také mají možnost poutavým způsobem upozorňovat na zlo-činy páchané ve světě. Shodou okolností, ke kterým za příznivých konstelací dochází, dokázal právě propojení divadla s politikou a každodenním životem Martin Myšička. Když po ukončení děkovačky vzkázal publiku, že pokud by část souboru nebyla v úterý 21. května v Olomouci, byla by na Václavském náměstí, neměl ani možnost celé souvětí dokončit, neboť obecenstvo propuklo opět v aplaus. Zavládla, alespoň částečně a na pomíjivý okamžik, ona atmosféra, jež stojí na počátku cesty za změnou.

Univerzální, poněkud sterilní místnost a několik vztahových příběhů Ingmara Bergmana. To bylo představení Persony Divadla Na zábradlí. Několik párů, manželé, rodiče a děti nebo ošetřovatelka se slavnou herečkou, poskládaných z několika Bergmanových filmů (Podzimní sonáta, Hodina vlků nebo Persona, propůjčující inscenaci symbolický název) vytváří mozaiku archetypálních a do určité míry zvrácených postav. Syrovost situacím propůjčují jak expresivní kostýmy, tak expresivní herectví, kdy herci v určitých pár momentech promění civilní výraz na jakýsi škleb a naznačují tak hluboko ukryté pudy svých postav. Ačkoliv Bergmanovy filmy v sobě obsahují téměř nekonečné množství nevědomých či podvědomých odkazů lidské duše, bohužel se mi nezdálo, že by téhož byla schopna také inscenace. Na jevišti byla vidět pozoruhodně vytvořená koláž části Bergmanova díla, ovšem nebyla jsem schopna odpovědět na otázku proč vlastně. Nakonec zvítězil pocit, že inscenace sama o sobě, možná pro svůj „encyklopedický“ charakter, nepřináší nic navíc.

Inscenaci Spářka vytvořili členové projektu Senior v rámci dílny Divadla na cucky. Ve středu, osmý den, předvádělo osm herců na prázdné scéně situace ze svých vlastních životů, vytvořené v rámci úkolů deseti tříhodinových setkání. Jedná se o situace, jaké si dovede představit každý smrtelník – první lásky, odmítnutí lásky či nemoc. Co činilo z tohoto dopoledního kusu něco výjimečného, byl entuziasmus a radost, s jakou neprofesionální herci ke hře přistupovali. Radost z bytí na scéně a ukazování se v neobvyklém světle potvrdili i na následující besedě, jež se probíhala ve velmi pozitivní atmosféře. Poselství Spářky představuje všestranně použitelný obsah – každý z nás prochází v životě lehkými i těžkými momenty a je občas fajn připomenout si, že nejen já stojím v tom s****.

Zdroj fotografií: fotogalerie webové stránky Divadelní Flory

Dejvické divadlo – Jiří Havelka & DD: Vražda krále Gonzaga. Režie Jiří Havelka, spolupráce na scénáři Petr Erbes, dramaturgie Eva Suková, scéna Dáda Němeček, kostýmy Adriana Černá, pohybová spolupráce Tomsa Legierski. Hrají Simona Babčáková, Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková Volencová, Tomáš Jeřábek, Martin Myšička, Ivan Trojan. Premiéra 19. prosince. 2017, psáno z festivalové reprízy 21. května 2019.

Divadlo Na zábradlí – Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin. Hrají Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Petra Bučková, Barbora Bočková, Jakub Žáček, Jiří Vyorálek, Vojtěch Vondráček. Premiéra 6. prosince. 2018, psáno z festivalové reprízy 21. května 2019.

Divadlo a cucky / Dramatický kurz SENior – Veronika Knytlová, Martina Sl’úková: Spářka. Psáno z festivalové reprízy 22. května 2019.