23. DF No. 9: Navrstvená darkness

Osmý den se překlenul v devátý, jakoby vůbec nepadla a tma a nesvítalo, jakoby nepřišla hodina vlků.

Maloměšťácké rozhovory včerejšího večera se dnes přesunuly na besedu do šapitó. Pokladačem otázek na zastřešující tým inscenace Maloměšťáci se stal Macho – divadelní kritik, dramatik, režisér a cokoliv dalšího Martin Macháček. HaDivadlo se na besedě ukázalo ve složení obsahující škálu umělecký šéf – rekvizitářka, jakoby se snažilo demonstrovat svoji souborovou rovnost. Slovo však nakonec připadlo pouze ? uměleckému šéfovi a režisérovi inscenace Ivanu Burajovi, dramaturgovi Matěji Nytrovi a herci Jiřímu Svobodovi. Skloňována byla vizuální návaznost scénografie inscenace na Bergmanův film Šepoty a výkřiky, o které Buraj tvrdí, že se promítá i do tematické roviny. Nečinnost, prázdnotu a malichernost jistě lze z Maloměšťáků číst, ale ne výhradně proto, že by se inscenace konkrétně vztahovala k bergmanovu filmu i jinde než na poli scénografickém. Zdrojem takové tématiky může být původní text Maxima Gorkého nebo jakýkoliv jiný film nebo umělecké dílo. Jinou než scénografickou spojitost mezi Maloměšťáky a Šepoty a výkřiky nenacházím. Buraj se vyjádřil také své prvotní obavy při přenesení scénografie „jako vystřižené z Mahenky“ do Moravského divadla, které neguje vyseknutí maloměšťáckého interiéru a pohlcuje ho do svých červenozlatých tónů.  Odpověď na záludnou Machovu otázku „Jak se hraje prázdnota?“ dokázal verbalizovat pouze na debatu koncentrovaný Jiří Svoboda, který se prázdnotu nesnaží hrát, ale konfrontovat se s ní přímo na scéně. Během promluv svých kolegů při představení se zamýšlí nad tím, vůči čemu je ve svém reálném životě prázdný. Debata obsáhla i společensko-ekologická témata, ke kterým se HaDivadlo hlásí. Buraj k nim vztáhl inscenaci Maloměšťáci, ve které se snaží dosáhnout primárního zjištění, že si všichni v sobě nosíme tu „stejnou darkness“, a tím apelovat na uvědomění si společenského MY a na náš společný zájem participovat na řešení ekologické krize. Fázi uvědomění si faktu, že všichni máme své rutinní miniproblémy, skrze neztotožňování se s maloměšťáky bych ještě byla schopná pocítit, ale k odhalení návaznosti na ekologickou krizi skrytou v několika posledních větách promítaných na zeď maloměšťáckého pokoje mi nejspíš nestačí síly již značně poučeného diváka. Zároveň se Buraj vymezil k uměleckým tvůrcům, kteří svá díla realizují příliš explicitním divadelním jazykem, a k recipientům, kteří již dnes nedokáží v umění hledat skrytější roviny. Pokládám si ale otázku, není právě teď ta chvíle vyjadřovat se explicitně, aby divadlo, které má stále tak malou tu svoji velkou moc ovlivňovat společenské mínění, když nám zbývá oněch pouhých 12 let na nápravu ekologických podmínek? Není právě nyní čas slevit ze svých, ach tak uměleckých, zásad a promlouvat k co nejširší společnosti?

Beseda organizátory festivalu natolik zaujala, že byli ochotní posunout následující promítání Šepotů a výkřiků o celých 15 minut. To se ale nepovedlo, protože někteří filmoví diváci hned po jeho skončení spěchali na poslední uvedení inscenace Persony.

Zatímco se v Moravském divadle rozezněla tříhodinová opera Cosi van tutte, na malé scéně Divadla hudby se vykřičela tvář festivalu. Podle Bergmanova filmového scénáře Soukromé rozhovory vytvořil Divadelní spolek Jedl stejnojmennou inscenaci. Dramaturgyně a představitelka hlavní role Lucie Trmíková na jeviště přenesla Bergmanův příběh inspirovaný vlastními rodinnými vztahy bez jakékoliv tematické nástavby. Ve střídmé výpravě na intimním jevišti Divadla hudby hráli herci exponovaně, jakoby se nacházeli na prknech Národního. Výraznou hereckou mluvu občas vystřídaly civilní šepoty nebo gagy charakteru konverzační komedie. Kostýmy, které během necelých dvou hodin Trmíková vystřídala, vyvolávaly bohužel větší sugesci než herecké výkony. Inscenovat téma manželské nevěry bez dalších akcentovaných vrstev přirozeně inklinuje k lacinosti televizních seriálů. Rolovat koberce na scéně pro odkrytí dalšího koberce nestačí.

Po setmění nás čekalo vysvobození z divadelní skepse pořádnou dávkou hudební darkness. V šapitó zahrála kapela WWW Neurobeat, mnohým z nás přinesla fyzické uvolnění, a dovolila nám zaplesat nad hlubokými významy textů svých písní, jejichž autorem je výtvarník Lubomír Typl. 
„Má tvář má tisíc očí, ale jen jedna ústa, a ta mlčí.“ zní mi v hlavě, když jdu ráno do koupelny.

Zdroj fotografií: fotogalerie webové stránky Divadelní Flory

Divadelní spolek Jedl: Soukromé rozhovory. Autoři I. Bergman, L. Trmíková, J. Nebeský, režie a scéna J. Nebeský, dramaturgie L. Trmíková, kostýmy P. Vlachynská Hrají L. Trmíková, M. Pechlát, A. Švehlík. Premiéra 28. 11. 2018. Psáno z reprízy v rámci Divadelní Flory 23. 5. 2019.

WWW Neurobeat: zpěv a elektronika Ondřej Anděra, zpěv Milesa Anděra Zrnić, texty Lubomír Typl.