Ibsenův Nepřítel lidu se od roku 1945 inscenoval na českých scénách pouze devětkrát. Přesto například vedle Nory, Hedy Gablerové, Peera Gynta a Divoké kachny patří k těm častěji inscenovaným. Slovácké divadlo od roku 1957 uvedlo čtyři jeho dramata. Právě čtvrtou uvedenou hrou Henrika Ibsena v Uherském Hradišti byl loňský Nepřítel lidu v režii Zdeňka Duška.

V novém světě, Evropě zmrzačené třetí světovou válkou, pozorujeme defilé zdánlivě nesourodých postav. Na pozadí hrůzného konfliktu sledujeme příběhy rozmanitých životních osudů. Setkáváme se s čečenskou uprchlicí, rumunskou hospodyní, dánským právníkem, vdovou po baskickém důstojníkovi, rockerem z Faerských ostrovů či s malým chlapcem zoufale hledajícím svého ztraceného otce. Tematizovaná krize identit, vzájemné neporozumění, neochota sdílet společný životní prostor s lidmi jiné národnosti či všudypřítomné celospolečenské problémy spojené s humanitární krizí po útrapách války. To vše spojuje inscenace Eugenia Barby Věčný život v jeden celistvý útvar s naléhavým a notně znepokojujícím poselstvím.

Druhý festivalový den začal první částí mezinárodní konference Over the Edge věnované participativnímu divadlu a inovativní práci s publikem. Prodiskutovávalo se, co pro každého z nás znamená potýkat se s mantinely, (ne)být za hranou, zažít fiasko a chtít riskovat. O konferenci až příště, nyní jen konstatuji, že následující představení nastolené otázky zhmotnila v praxi.

Název dvacátého prvního ročníku Divadelní Flory pojmenovává leitmotiv dramaturgického konceptu festivalu – má jím být Tekutá Evropa. Termín evokuje neustálou změnu kontinentu způsobenou pohybem zevnitř i tlaky zvenčí, z ostatních částí světa. Co konkrétně v sobě tento široký pojem skrývá, se dozvíme v Olomouci během následujících deseti dnů.

Mayenburgův Mučedník upozorňuje na nebezpečí (především) náboženského extremismu. Pubertální kluk Benjamin propadne, ať už z důvodů chybějící harmonie v rodině či malého sebevědomí, Bibli a víře v Boha, jež se mu stává životním kodexem, jistotou i zbraní. Ovšem nejde ani tak o extremismus, jako o jeho příčiny. 

Budovatelé říše, inscenace Komorní scény Aréna, nejsou jen absurdní hrou o přehlížení palčivých problémů, s nimiž se vyrovnáváme jen planým žvaněním. Režie Vojtěcha Štěpánka klade důraz na přiblížení existenciální nejistoty prostřednictvím symbiózy herecké akce a pečlivě budované atmosféry nepříjemné naléhavosti odnímající divákovi garanci jistoty a bezpečí.

Činohra Národního divadla moravskoslezského představila na letošním výročním festivalu OST-RA-VAR dramatizaci prózy slovenského spisovatele Pavla Vilikovského. Jednalo se o inscenaci s názvem Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka, která dokumentuje několik měsíců v životě čerstvého čtyřicátníka, tuctového a naprosto nezajímavého člověka, jehož životní heslo zní „Proti větru se chcát nedá…". S nezadržitelnou vírou ve vlastní schopnosti se rozhodne, že ještě něčeho dosáhne jak v pracovním, tak v osobním životě. Tímto rozhodnutím spouští, přímo před očima diváků, změť tragikomických událostí.

Předposlední představení letošního festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR patřilo Divadlu Petra Bezruče a jejich nastudování známého titulu Spalovač mrtvol. Stejnojmenná groteskně hororová novela Ladislava Fukse vyšla poprvé v roce 1967. O pouhý rok později vznikl v režii Juraje Herze dnes už legendární stejnojmenný film s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli a výtečnou kamerou Stanislava Miloty. Snímek zaznamenal velké úspěchy na mezinárodním poli, u nás se z něj bohužel na několik let stal film trezorový.

Schillerovo drama Úklady a láska se na dramaturgický plán Divadla Petra Bezruče dostalo jako náhrada za původně plánovanou Ibsenovu Noru. Režisér Mikoláš Tyc zasadil inscenaci do prostředí sportovního stadionu, avšak takováto aktualizace, bohužel, nefungovala s dramatickým textem.

Komorní scéna Aréna v minulé sezoně, na začátku roku 2016, uvedla inscenaci hry Urse Widmera o vrcholových manažerech, jež byli nečekaně vyhozeni z lukrativních pozic ve velkých korporacích. V rámci festivalu OST-RA-VAR byla inscenace z repertoáru Arény vybrána společně s Ibsenovou Divokou Kachnou, Vianovými Budovateli říše a Lidskou tragikomedií Ladislava Klímy.

Inscenovat nedramatický text se prostě někdy nevyplácí. Zvláště, převádí-li se do scénické podoby tak specifické dílo, jako je román Telurie současného ruského autora, Vladimíra Sorokina.

Pro Alfreda Jarryho byl údajným předobrazem ústřední postavy Otce Ubu jeho pedagog, jímž Jarry opovrhoval. Inscenace Jana Friče v Národním divadle moravskoslezském se snaží zobrazit hlavní postavu jako určitý odolný typ přízemního oportunisty zdánlivě odnikud. Otec Ubu se u Friče stává odrazem celé společnosti, potažmo jednotlivců, jež mu svou přezíravostí umetají cestičku k uchopení moci, a z Otce Ubu se zničehonic stává Král Ubu.

Historické drama Williama Shakespeara v Divadle Petra Bezruče nastudovala jeho umělecká šéfka Janka Ryšánek Schmiedtová. Ačkoliv uvádí notně zkrácenou verzi hry, délka náročného představení se i tak blíží třem hodinám.

Druhým titulem na letošním OST-RA-VARu byla inscenace z Divadla Petra Bezruče Fligny, koks a fachmani. Jednalo se o grotesku plnou černého humoru, násilí, svalů a poetiky vulgarismů. Ve sto dvaceti minutách jsme mohli sledovat partu gangsterů na slovo vzatých, kterak se snaží profesionálně, ale také velmi netradičně, vykrást opuštěný zámek. A podařilo se jim to?

Dámy a pánové, přistupte blíže. Stanete se svědky nevídaného. Během dnešního večera se vám představí mnoho umělců, jejichž čísla jsou světově ojedinělá. Dovolte mi, abych vám představila inscenaci Hostinec U kamenného stolu, pro jejíž uvedení se rozhodlo Národní divadlo Moravskoslezké v režii Tomáše Jirmana. Těšit se můžete mimo jiné na divadelní divu Ninču Majšajdrovou, jež vás bude provázet celým večerem, dále zpěvačku Mayen Calhotti a mnoho dalších a to vše za doprovodu kapely Džez Gipsy Boys.