Nad otázkou, co dělá z divadelního řemesla umění, by se daly vést dlouhé, možná nesmyslné, debaty. Pokud je však divadlo neprodejné a nechává otevřené dveře dokořán každému i bez vstupenky, vidím v tom ambici upřímné a čisté tvorby z popudu vnitřních motivací, které zastřely vidinu peněžního výdělku.

Starou Ľubovňu většina lidí vnímá jako periferii Slovenska. Pro Rusíny je důležitým centrem, srdcem kultury, místem, odkud pocházejí jejich kořeny. Jejich předkové kdysi osídlili hřebeny Karpat, zvelebovali si je, přežívali v těžkých přírodních podmínkách a učili se žít s každodenními těžkostmi, které přináší pastevecký život. Stali se proto hluboce věřícím národem s velkou duší a širokou škálou lidových zvyklostí. Ovšem doba se změnila a rusínské obyvatele Ľubovni a přilehlého regionu dnes víc než těžký vysokohorský život a boj o přežití trápí otázka pokračování tradic rusínského národa a jeho identity jako takové.

Ačkoliv byla únava po dlouhé cestě do země Jánošíka silným soupeřem, užili jsme si havaj. Inscenace Havaj jediného rusínského profesionálního divadla Divadla Alexandra Duchnoviča navázala na debatu o vztahu Rusínů a divadla, potažmo jiného umění, a jelikož jazyk obou událostí byla rusínština, brněnská děvčata napínala uši, aby zachytila každé slovo a porozuměla co nejlépe.

Přes všechny mírně děsivé psychoanalytické výklady v zásadě nemám nic proti klasickým pohádkám. Zároveň jsem ale více než nakloněna jejich smysluplné a hravé reinterpretaci v duchu současných myšlenkových trendů. Novocirkusové seskupení Collectif Malunés přineslo právě takový příjemně anti happyendový začarovaný les plný skoků, kotoulů a přemetů.

Festivalové dny sice ubývají a Divadelní Flora už se pomalu blíží ke svému konci, nicméně program zůstává stále nabitý. Konkrétně ten páteční nabídl divákům Pěnu dní Divadla Tramtárie, openair představení Divadla na cucky Tučňáci na arše a jeden z highlightů letošní olomoucké přehlídky – Pařízkovu Kauzu Schwejk.

Předposlední den Divadelní Flory nabídl divákům diskusi se Studiem Hrdinů, domácí představení Moravského divadla Olomouc a večerní performance dvou chillských umělců nazvanou Prins of Ne†works.

Jmenuje se Fred. Rád by žil normální život jako všichni ostatní, našel si dobrou práci, milou dívku a splnil si své sny. Má to však háček. Fred je loutka a ke svému životu potřebuje tři loutkáře. Jak se s tímto svým handicapem vypořádá a co na to okolní svět? Právě tomu se věnuje jedinečná inscenace Seznamte se, Fred britského souboru Hijinx, jenž se představil poslední den festivalu v komorním prostoru Divadla U stolu.

Redaktorky Kritického theatra Barča Havlová a Kačka Málková se sedmý den potkaly na Divadelní Floře. A protože víc hlav víc ví, rozhodly se, že o čtvrtečních inscenacích budou rokovat společně. Nyní tedy můžete nahlédnout do hovorů vedených po těch představeních, jež společně viděly. Konkrétně o Díle Elfriede Jelinek, které inscenoval Miroslav Bambušek ve Studiu Hrdinů a o pohybové inscenaci Spoiler trojice norských choreografek BERSTAD/HELGEBOSTAD/WIGDEL.

Nejasnou zprávu o stavu naší domoviny přinesl den šestý. Forma je samozřejmě převzatá ze středečního posledního představení, ale obsah je reálný. Pro ty, kdo D3US/X\M4CHIN4 viděli již včera, zůstaly na hlavním programu dva tituly.

Festivalové pondělí v Olomouci znamenaly dvě inscenace. První byla jemná skica inspirovaná životem a deníky malíře Paula Klee, druhou charakterizovala ambice silného poslání, které předává divákům Národního divadla v Bratislavě.

Hlodání na duši a zamyšlení nad hodnotovým žebříčkem musel úterní program vzbudit u nejednoho diváka. Témata bohatá na skepsi a bezvýchodnost byla působivá rovněž díky hereckým výkonům, které je třeba vyzdvihnout hned zpočátku.

Theater Bremen přivezlo na brněnský festival hned dvě inscenace, jež nesou velmi podobné téma. Pondělní Dobrý člověk ze Sečuanu i cross-žánrový projekt Zlaté srdce se věnují otázkám života člověka pro druhé, jeho obětavosti, dobroty a nezištnosti. Zabývají se příběhy obyčejné a soucitné lásky k bližnímu a problémy, které z ní vyvstávají. Není tedy překvapením, že obě inscenace vznikly pod vedením režisérky Alize Zandwijk.

Anna Saavedra napsala hru, jejíž titul sice zní Olga, ale ani v tomto dramatu se hrdince nevyhnou muži, jež se jí místy snaží zastínit a kteří její mimořádnost zakrývali i během reálného života. Výjimečnost nejen inscenace, ale především postavy a jejího předobrazu podtrhuje lehkost a samozřejmost jejího bytí, na němž ale nic samozřejmého nebylo a není. Stejně rázně a přesto jemně dokázala sbírat a chystat houby na Hrádečku i existovat jako první dáma, kterou být nikdy nechtěla.

Pokud má svět přežít, musí v něm žít dobří lidé. Podobně jako starozákonní Hospodin hledal spravedlivé v hříšné Sodomě, přicházejí ve hře Dobrý člověk ze Sečuanu na svět tři bohové, aby objevili alespoň jedinou dobrou duši. Je ale vůbec možné žít v tomto světě a zůstat dobrým? Jak žít pro druhé, a přitom nezapřít sebe sama? A není přeci jen pro život jednodušší stát se člověkem chladným a sebestředným?

Absurdita a paradox se zdály být neplánovaným motivem třetího dne Flory. Vinul se v různých odstínech jako červená nit od začátku druhé části konference skrze všechny viděná představení až k vrcholu dne, představení Maxim Gorki Theater.