Divadelní svět Brno 2017 - Den první - Věčný život

V novém světě, Evropě zmrzačené třetí světovou válkou, pozorujeme defilé zdánlivě nesourodých postav. Na pozadí hrůzného konfliktu sledujeme příběhy rozmanitých životních osudů. Setkáváme se s čečenskou uprchlicí, rumunskou hospodyní, dánským právníkem, vdovou po baskickém důstojníkovi, rockerem z Faerských ostrovů či s malým chlapcem zoufale hledajícím svého ztraceného otce. Tematizovaná krize identit, vzájemné neporozumění, neochota sdílet společný životní prostor s lidmi jiné národnosti či všudypřítomné celospolečenské problémy spojené s humanitární krizí po útrapách války. To vše spojuje inscenace Eugenia Barby Věčný život v jeden celistvý útvar s naléhavým a notně znepokojujícím poselstvím.

Z úvodních obrazů odtušíme, že se děj odehrává takřka simultánně v různých evropských zemích. Nacházíme se ve zdevastovaném světě roku 2031. V nevlídném prostředí, kde lidé ztrácejí základní jistoty a marně hledají cestu z hluboké krize. Veškeré jevištní dění se odehrává na pódiu složeném z robustních prken. Jevištní akcí nabývá tento prostor metaforického významu – ocitáme se na evropské pevnině. Vše je navíc situováno doprostřed mezi diváky sedící na vyvýšených lavicích naproti sobě, což umožňuje jejich intenzivní vtažení do hry. Takto uzpůsobenému hracímu prostoru dominuje záhadný katafalk, z prken zbitá konstrukce a v ní rozmístěné rozmanité háky a pružiny, na něž jsou v průběhu představení zavěšovány různé rekvizity přes hudební nástroje až po figurínu muže.

V tomto prostředí se postupně setkávají lidé s odlišným společenským zázemím. Jednotlivci, ale i skupiny se neustále střetávají a čelí výzvám v podobě osobní konfrontace. Takřka vykořeněné charaktery zbídačené masovým zabíjením a existenciální krizí v jakési strnulé náměsíčnosti postupně odhalují své životy.

Čečenská uprchlice na jeviště příznačně vylézá zpod černého závěsu. Oblečena v barevné sukni a přehršli pestrobarevných šátků vzpomíná na svou rodinu, na manžela a syny, jež jí vyrval válečný střet. Její pocit prožitých hrůz zesiluje příchod dvou vojáků v černých kuklách. Bezmocná žena, zlomená nepřítomností své rodiny, se marně snaží dostat do Evropy, vstoupit na prkna v touze po lepším životě. Mezitím malý chlapec pátrá po svém zmizelém otci. Zběsile obíhá jeviště a v každém rohu se zastaví. V záři tlumeného červeného světla vidíme jeho utrápený a vyděšený obličej. Všichni lidé, na něž narazí, jej vytrvale zrazují od jeho počínání. Cynicky opakují, přestaň hledat svého otce, zatímco on neúnavně hledá klíč k těm správným dveřím. Postava dánského právníka zobrazuje narůstající xenofobii, neochotu obyvatel Evropy sdílet své životy s lidmi odjinud, z odlišných zemí odkud je vyhnala válka.

Eugenio Barba vyjadřuje kosmopolitnost světa tím, že vedle sebe staví zcela odlišné charaktery různých ras s odlišným společenským statusem, jež však mají jedno společné. Stále i přes všechny útrapy to jsou lidé. Jiné kulturní zázemí je v inscenaci zdůrazněno použitím hudby. Mísí se v ní prvky lidových, téměř rituálních zpěvů s melodiemi nové Evropy, v nichž rozeznáváme například novodobou evropskou hymnu – ódu na radost. Mnohost kultur a neochota ke společnému dialogu je zvýrazněna použitím různých jazyků. Postupně zaznívá baskičtina, angličtina, španělština latina či rumunština. Prostřednictvím jednotlivých postav se odhalují také palčivá současná témata. Uprchlice se podivuje nad zvyky Evropanů. Proč jedí, když nemají hlad? Proč pijí, když nemají žízeň? Hrůzy války mrazivě evokuje zmrzačený beznohý voják na invalidním vozíku. Tematizovaná je také chudoba, po jevišti jsou nestále rozhazovány drobné mince. Vrtkavost osudu představuje rovněž hra s kartami. Všechny postavy s nimi přijdou do styku, různě si je prohlížejí, rozhazují je, jakoby tím chtěli vyjádřit vzdor osudu, předem rozdaným kartám. Ustavičná neochota lidí a neustálé přehlížení problémů druhých je navozena oslepením aktérů. Tím se zvýrazňuje také jejich větší závislost na druhých. Najednou mátožně a opatrně bloudí po jevišti a musejí se spoléhat na pomoc ostatních.

Pojítko všech těchto témat představuje odlišný rytmus postav. Každá z nich má svůj popěvek, krátký taneční výstup či hraje na různé nástroje. Postupně zaznívají triumfální trubky, drnčivý zvuk kytar nebo podmanivé tóny houslí. Barba tímto jemně rozlišuje jednotlivé charaktery, dává jim nadosobní rozměr, typizuje je a prostřednictvím jejich osudů odhaluje tíživé problémy naší generace. Právě proto najde chlapec klíč k těm správným dveřím.

Závěr je poněkud nečekaný. Všechny postavy se nacházejí v zoufalé situaci, ale přesto míří k prozření. Život jedné jediné oběti je cennější než cokoli jiného. Toto poselství se daří inscenátorům poodkrývat postupně, každý z diváků je s ním neustále konfrontován, jím provokován k větší aktivitě, smířlivosti k ostatním lidem a k respektování jejich kulturních zvyklostí. Příznačný je samotný závěr. Chlapec našel klíč ke dveřím a vede k nim slepou houslistku, jež nepřetržitě hraje na housle, společně, bok po boku odcházejí, jeviště potemní.

Nyní se vracíme zpět na začátek. K samotnému názvu inscenace – Věčný život. Ona věčnost spočívá v inscenaci Eugenia Barby v lidech, leží na jejich bedrech, což se ukazuje v závěrečném souznění mladého chlapce pomáhajícího slepé houslistce. Lidé mají možnost žít věčně, pokud změní svůj přístup k ostatním a vyjádří jim svou náklonnost, svůj soucit. Právě tyto pocity si divák po skončení Věčného života odnáší.

Odin teatret, Dánsko - Ursula Andkjaer Olsen a kol.: Věčný život. Režie Eugenio Barba, dramaturgie Thomas Bredsdorff, kostýmy Jan de Neergaard a kol., scéna Jan de Neergaard, Antonella Diana a kol. Hrají Kai Bertholdt, Roberta Carreri, Jan Ferselv, Elena Floris, Donald Kitt, Tage Larsen, Sofia Monsalve, Iben Nagel Rasmussen, Fausto Prom Julia Varley. Premiéra 12. září 2011. Psáno z reprízy 12. 5. 2017 na festivalu Divadelní svět Brno.