Divadelní svět Brno 2017 - Den pátý - Zlaté srdce

Liebe, Liebe, Liebe

Theater Bremen přivezlo na brněnský festival hned dvě inscenace, jež nesou velmi podobné téma. Pondělní Dobrý člověk ze Sečuanu i cross-žánrový projekt Zlaté srdce se věnují otázkám života člověka pro druhé, jeho obětavosti, dobroty a nezištnosti. Zabývají se příběhy obyčejné a soucitné lásky k bližnímu a problémy, které z ní vyvstávají. Není tedy překvapením, že obě inscenace vznikly pod vedením režisérky Alize Zandwijk.

Zlaté srdce propojuje tanec a divadlo v mozaikovité představení plné abstraktních i zcela konkrétních motivů. V téměř prázdném, stěnami uzavřeném prostoru, sestavuje skupina čtyř herců a čtyř tanečníků až surreálný obraz, jehož hlavní esencí je láska. Pomocí pohybu, tance, zpěvu i vyprávění se snaží vyjádřit její různé podoby a nástrahy. Nutno však říci, že ne vždy jsem jejich poselství porozuměla.

Celým vyprávěním prostupují dvě linie, jež jsou rovněž nejčitelnější. Můžeme sledovat slabozrakou ženu (Nadine Geyersbach), jak téměř bez ustání věší prádlo na šňůry podél zdí, opakovaně myje toaletu na konci úzkého schodiště nebo do úmoru vytírá podlahu. Lze jí chápat jako zobrazení oddané a nesobecké mateřské lásky a starostlivosti. Ostatní se jí snaží pomáhat, ale ona si vždy bere všeho nejvíc a s prací končí vždy jen na chvíli. Druhá linie zobrazuje otce a syna. Guido Gallmann představuje stárnoucího může a jeho postupný fyzický i psychický úpadek. Opakovaně musí navštěvovat toaletu v patře a s každou návštěvou je na tom o něco hůř, až skončí zcela odkázán na pomoc svého syna (Robin Sondermann). Ten se mu věnuje s určitým sebezapřením, ale obrovskou láskou. Nosí jej, myje a trpělivě snáší i otcovu vzdorovitost. V závěru mu končí zcela nahý v náručí a on jej omývá a připravuje na poslední cestu. Tyto scény mají obrovský emoční náboj, zobrazují tvrdou realitu, již si možná často nejsme schopni ani představit, nic neskrývají, ale naopak jdou až na dřeň.

Kromě těchto dvou linií dobře fungují i vložená krátká podobenství, vyprávěná jednou z hereček Fanií Sorel. Kombinací angličtiny a němčiny cituje například známý biblický úsek o lásce nebo příběhy o dětech a jejich nezištných činech lásky. Sama se navíc stylizuje do malého dítěte, které klidně rozdá svůj poslední chléb i oděv. Taneční výstupy už ale svou srozumitelnost poněkud ztrácejí, snad mají představovat mileneckou lásku, snad přátelství, těžko říci.

V závěru nelze opominout hudební složku, jež tvoří zcela nedílnou a jedinečnou část celé inscenace. Podobně jako v Dobrém člověku ze Sečuanu se i zde opakuje princip přítomnosti hudebníka na scéně a vytváření veškerého hudebního doprovodu naživo. Tentokrát za ním stojí multi-instrumentalistka Maartje Teussink, jež inscenaci obdařila neutichající, atmosféru dokonale vystihující hudbou a podmanivým zpěvem.

Můj ryze osobní dojem z inscenace Zlaté srdce je poněkud rozpačitý. Nelze jí upřít vysokou kvalitu, co se týče výkonů, výpravy i nastudování, ale obsah se chvílemi zdál zdlouhavý a těžko pochopitelný, a to se odráželo i na určité netrpělivosti v publiku. Mnohé momenty se hluboce dotkly, jiné jen prošly kolem. Nicméně i tak zůstává Zlaté srdce silným a nevšedním zážitkem.

Theater Bremen, Německo – Alize Zandwijk: Zlaté srdce. Režie Alize Zandwijk, dramaturgie Liet Lenshoek, scéna a kostýmy Thomas Rupert, hudba Maartje Teussink, pohybový trenér Miquel de Jong. Hrají Gotta Depri, Guido Gallmann, Nadine Geyersbach, Miquel de Jong, Lotte Rudhart, Robin Sondermann, Fania Sorel, Maartje Teussink, Szu-Wei Wu. Premiéra 13. ledna 2017. Psáno z reprízy 16. května 2017 na festivalu Divadelní svět Brno.