Závěr středečního večera patřil Divoké kachně v Komorní scéně Aréna. Inscenace Ibsenova symbolistního dramatu o hledání místa v životě a jeho smyslu v režii Davida Šiktance se v programu prvního festivalového dne stala vrcholem nejen při pohledu na hodinky.

Hra Pověření proslulého východoněmeckého postmoderního dramatika Heinera Müllera jistě vzbudila v programu letošního ročníku PDFNJ nemalou pozornost. Müller nepatří ke kánonu často inscenovaných německých autorů i přesto, že se jeho texty svou nevázanou formou a filozofičností různorodým interpretacím samy otvírají. Možná však právě tato skutečnost klade tvůrcům v inscenování jisté překážky. Text potřebuje nejen převést na scénu, ale žádá si dostatečně nosné tělo, na němž jeho poslání vynikne. Inscenace Pověření ve zpracování činohry Staatstheater Hannover v koprodukci s Ruhrfestspielen Recklinghausen je vzpomínkou na mnohé mrtvé.

Pražská divadelní stagiona Venuše ve Švehlovce v prostorách bývalého kina se sama identifikuje jako „sluj pro současné živé umění“. Člověk zde může narazit opravdu na leccos divadelně velmi progresivního, což často vyžaduje na české poměry relativně otrlého diváka. V minulé sezóně zde vznikla inscenace Pornogeografie souboru Lachende Bestien v režii Michala Háby.

21. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka byl zahájen inscenací Hamleta snoubící umění dvou velkých tvůrců. Kanonizovaného Shakespeara v interpretaci současného významného německého režiséra Thomase Ostermeiera, uměleckého vedoucího berlínské Schaubühne. Klasické scény a děj Hamleta snad již nikoho nemohou překvapit, ani dojímat, a proto se na způsobu jeho zpracování jistě projeví opravdový režijní um.

Vždycky, když vyrážím do Ostravy, těším se. Z nějakého, mne samotné neznámého důvodu, mám to hornické město na severu nepředloženě ráda. Zřejmě lví podíl na tom má fakt, že sem zajíždím především na kulturní akce, které tady prostě a jednoduše pořádat umí. Vždy s nadšením, otevřeností a kvalitní dramaturgií. Potvrdil to i letošní druhý ročník festivalu autorského divadla a současného umění NORMA, odehrávající se letos v prostorech bývalého obchodu Bauhaus.

Stejně jako začátek, tak i závěr festivalu Janáček Brno patřil domácímu souboru opery Národního divadla Brno. Jako symbolická tečka za letošním ročníkem byla uvedena divácky oblíbená Její pastorkyňa. Půvabná opera vyprávějící příběh romantické, ale i tragické lásky moravské dívky Jenůfy.

Ambiciózní dramaturgie festivalu Janáček Brno uvedla v jednom večeru dvě moderní opery, jaké často na českých jevištích neslýcháme.

Calixto Bieito. Už jen toto jméno znalcům či milovníkům opery prozradí, co mohou očekávat od inscenace, na níž se podílel coby režisér. Rozhodně půjde o nevšední zážitek. Přesvědčit se o tom mohli i návštěvníci letošního ročníku festivalu Janáček Brno, když zavítali na představení opery Z mrtvého domu v podání Norimberského státního divadla.

Pátý festivalový večer přinesl českou premiéru světově uznávané video-opery The Cave autorské dvojice Steve Reich a Beryl Korot.

V rámci festivalu Janáček Brno uvedla brněnská opera Janáčkovu Káťu Kabanovou Roberta Carsena, hvězdy současné světové operní režie. Úspěšnější zahájení festivalu si lze těžko představit.

První festivalový den zakončila performance nezávislé divadelní skupiny Lachende Bestien s názvem variujícím téma a žánr COALHOUSE RAGTIME HORROR TERROR FUNNY SHOW, jež měla v Kutné Hoře svou předpremiéru. K samotné premiéře už ovšem nedospěla. Zřejmě na základě ne příliš úspěšného kutnohorského představení se inscenátoři rozhodli (alespoň podle zprávy na facebookové stránce skupiny z 16. září 2016) od premiéry na zahájení festivalu ...příští vlna/next wave... ustoupit.

V Kutné Hoře, pro potenciální diváky atraktivně lokalizované v příjemné dostupnosti do hlavního města, se na začátku září 2016 uskutečnil druhý ročník Divadelního festivalu Kutná Hora zaměřujícího se na původní projekty a „českou a slovenskou avantgardu“.  Za značně konvenčním pojmenováním festivalu se tak skrývají díla, která si zaslouží pozornost již jen pro svou originálnost a autorskou průbojnost, mnohdy zastiňující ambici najít si tzv. většinového diváka.

Plzeňský Mezinárodní festival Divadlo se nedělními produkcemi, jež otevřelo Naivní divadlo Liberec s pohádkou Čechy leží u moře, pomalu chýlil ke konci. Uvádění původně dětského repertoáru je v programu festivalu již tradicí a pravidelně se řadí k tomu nejlepšímu a nejočekávanějšímu, co lze na této přehlídce vidět.

Už ze zběžného průzkumu názorů v hledišti a foyer Nového divadla v Plzni jsem zjistila, že svůj report z Mezinárodního festivalu Divadlo budu psát navzdory většině. Ne, že by mne to nějak zvlášť těšilo, naopak – spíše překvapilo, leč nemohu jinak. Možná jsem přes zcela odpočinkové prázdniny ztratila „vybraný“ vkus, možná jsem jen prohloubila své osobité gusto, možná se jde jen o chvilkový výkyv a na příští přehlídce už budu zase přikyvovat či vrtět hlavou ve stejném rytmu jako ostatní. Prozatím se pokusím předat zprávy z opačné strany barikády.