Janáček Brno 2016 - The Cave

Pátý festivalový večer přinesl českou premiéru světově uznávané video-opery The Cave autorské dvojice Steve Reich a Beryl Korot.

Diváci čekající klasické operní představení byli z tohoto omylu vyvedeni ještě před samotným začátkem představení, na scénu totiž místo kulis a jiných rekvizit autoři situovali orchestr se zpěváky. V zadní části jeviště se pak nacházelo pět velkých obrazovek.

Základ video-opery The Cave tvoří zhudebněný dokumentární film, zaobírající se jeskyní, v níž byli údajně pohřbeni Adama a Eva a také Abrahám se svou ženou Sárou. Snímek zachycuje a interpretuje odpovědi dotazovaných, kteří odpovídali na otázky týkající se biblického příběhu Abrahama a jeho synů. V inscenaci tak nenalezneme žádné živé herce představující jednotlivé postavy tak, jak jsme tomu zvyklí u tradičních operních děl. Stávají se jimi samotní respondenti. Skrze své názory, pocity a někdy i domněnky nám vypravují příběh. Absence živých interpretů a jejich nahrazení elektronikou patří mezi znaky současných hudebních tendencí a ne vždy je přijímáno kladně. V případě The Cave však můžeme konstatovat, že vzhledem k interpretačnímu způsobu toto řešení představuje dobrou volbou. Dílo je rozděleno do tří celků. V každé části na stejné dotazy odpovídá jiná skupina lidí. Nejdříve jsou to Židé, potom Palestinci a jako poslední odpovídají Američané.

Kompaktní dílo The Cave pracuje se třemi odlišnými složkami, jež společně tvoří jednotný dobře spolupracující celek. Hudební a vizuální složky podporují část obsahovou, která zpětně ovlivňuje hudební i vizuální stavbu a strukturu. Skladatel Steve Reich se při tvorbě hudebního doprovodu inspiroval u českého skladatele Leoše Janáčka, přesněji řečeno pracoval s jeho nápěvkovou teorií. Stejně tak jako Janáček, Reich odpovědi respondentů detailně analyzoval a pak jejich intonovanou melodii převedl do notového záznamu. Na rozdíl od Janáčka propojujícího nápěvky v ucelenou melodickou frázi, však Reich jednotlivé nápěvky doslova rozpitvává. Nejdříve přehraje video s originálním textem a s náležící nápěvkovou melodií. Poté je text rozkouskován po slovech a orchestr současně jakoby nacvičuje melodii řečeného. Slova se nacvičují jedno po druhém a propojují se a až po nějaké době je opět přehrána celá fráze – jak mluvné slovo, tak hudební doprovod. Tento způsob snad umožňuje divákovi pochopit autorovu práci i samotnou teorii nápěvku, po chvíli však začne být tento postup nepříjemný a rušivý. Text neplyne přirozeně a pozornost diváka se tříští, stejně jako melodie. Obdobné řešení by snad fungovalo při půlhodinové skladbě, při dvouhodinové však poněkud ubíjí.

Nedílnou součástí celého díla je videoprojekce (Beryl Korot), díky níž vidíme jednotlivé respondenty, respektive herce hovořit. Promítání dokumentu probíhalo střídavě na pěti obrazovkách. Na jedné z nich mluví daná osobu, na druhé běží záznam z návštěvy muzea v městě Hebron, kde se jeskyně nachází, a na zbylých černé pozadí. Někdy byla projekce synchronizovaná, jindy byl obraz na monitorech časově rozfázován.

V inscenaci se objevují také jakési mezihry, kdy se na třech obrazovkách objevoval biblický text ve třech světových jazycích – anglicky, francouzsky a německy. Hudebnímu doprovodu v tuto chvíli kralovaly psací stroje, jejichž rytmus odpovídal postupnému objevování se textu na monitorech.

Vzorec objevování se jednotlivých výjevů na různých obrazovkách byl patrný, avšak pro diváka zavaleného náročností hudební složky a soustředěného na rozfázovaný obsah, se stalo téměř nemožným jej identifikovat. I přesto však perfektně korespondoval se zbylými složkami a nepůsobil jako rušivý element.

Náročný hudební part provedl pod vedením Pavla Šnajdra Brno Contemporary Orchestra. Zkušení hudebníci se s rytmicky velmi náročnou skladbou vypořádali dobře. Nutno však podotknout, že v hudebním partu chyběly jakékoliv gradace jak melodické, tak dynamické. Je však otázka, jestli to byla chyba orchestru nebo skladatelův záměr. Snad je to tím, že přirozený tón lidského hlasu se pohybuje v rozpětí velmi malého intervalu. Ať tak či tak, výše zmíněné vrcholy, jež napomáhají přirozenému toku děje, zde chyběly.

Video-opera The Cave rozhodně patří k neotřelým zkušenostem. Avšak i přesto, že já sama nejsem zastáncem tradiční Bel Cantové opery a pravidelně navštěvuji festivaly soudobé hudby, obávám se, že Steve Reich a Beryl Korot jsou pro mne příliš postmoderní. Z představení jsem šla domů unavená, permanentně opakující se motivy mi zněly v hlavě ještě, když jsem usínala. Časem jim dám určitě šanci, ale teď si raději pustím Janáčka.

Brno Contemporary Orchestra – Steve Reich, Beryl Korot: The Cave. Dirigent Pavel Šnajdr, scénická realizace Rosound – Radek Odehnal, zpěv Dana Toncrová, Lucie Kořínková, Jakub Kubín, Tadeáš Hoza. Psáno z premiéry 11. 10. 2016 na festivalu Janáček Brno.