Hlodání na duši a zamyšlení nad hodnotovým žebříčkem musel úterní program vzbudit u nejednoho diváka. Témata bohatá na skepsi a bezvýchodnost byla působivá rovněž díky hereckým výkonům, které je třeba vyzdvihnout hned zpočátku.

Theater Bremen přivezlo na brněnský festival hned dvě inscenace, jež nesou velmi podobné téma. Pondělní Dobrý člověk ze Sečuanu i cross-žánrový projekt Zlaté srdce se věnují otázkám života člověka pro druhé, jeho obětavosti, dobroty a nezištnosti. Zabývají se příběhy obyčejné a soucitné lásky k bližnímu a problémy, které z ní vyvstávají. Není tedy překvapením, že obě inscenace vznikly pod vedením režisérky Alize Zandwijk.

Anna Saavedra napsala hru, jejíž titul sice zní Olga, ale ani v tomto dramatu se hrdince nevyhnou muži, jež se jí místy snaží zastínit a kteří její mimořádnost zakrývali i během reálného života. Výjimečnost nejen inscenace, ale především postavy a jejího předobrazu podtrhuje lehkost a samozřejmost jejího bytí, na němž ale nic samozřejmého nebylo a není. Stejně rázně a přesto jemně dokázala sbírat a chystat houby na Hrádečku i existovat jako první dáma, kterou být nikdy nechtěla.

Pokud má svět přežít, musí v něm žít dobří lidé. Podobně jako starozákonní Hospodin hledal spravedlivé v hříšné Sodomě, přicházejí ve hře Dobrý člověk ze Sečuanu na svět tři bohové, aby objevili alespoň jedinou dobrou duši. Je ale vůbec možné žít v tomto světě a zůstat dobrým? Jak žít pro druhé, a přitom nezapřít sebe sama? A není přeci jen pro život jednodušší stát se člověkem chladným a sebestředným?

Absurdita a paradox se zdály být neplánovaným motivem třetího dne Flory. Vinul se v různých odstínech jako červená nit od začátku druhé části konference skrze všechny viděná představení až k vrcholu dne, představení Maxim Gorki Theater.

Ibsenův Nepřítel lidu se od roku 1945 inscenoval na českých scénách pouze devětkrát. Přesto například vedle Nory, Hedy Gablerové, Peera Gynta a Divoké kachny patří k těm častěji inscenovaným. Slovácké divadlo od roku 1957 uvedlo čtyři jeho dramata. Právě čtvrtou uvedenou hrou Henrika Ibsena v Uherském Hradišti byl loňský Nepřítel lidu v režii Zdeňka Duška.

V novém světě, Evropě zmrzačené třetí světovou válkou, pozorujeme defilé zdánlivě nesourodých postav. Na pozadí hrůzného konfliktu sledujeme příběhy rozmanitých životních osudů. Setkáváme se s čečenskou uprchlicí, rumunskou hospodyní, dánským právníkem, vdovou po baskickém důstojníkovi, rockerem z Faerských ostrovů či s malým chlapcem zoufale hledajícím svého ztraceného otce. Tematizovaná krize identit, vzájemné neporozumění, neochota sdílet společný životní prostor s lidmi jiné národnosti či všudypřítomné celospolečenské problémy spojené s humanitární krizí po útrapách války. To vše spojuje inscenace Eugenia Barby Věčný život v jeden celistvý útvar s naléhavým a notně znepokojujícím poselstvím.

Druhý festivalový den začal první částí mezinárodní konference Over the Edge věnované participativnímu divadlu a inovativní práci s publikem. Prodiskutovávalo se, co pro každého z nás znamená potýkat se s mantinely, (ne)být za hranou, zažít fiasko a chtít riskovat. O konferenci až příště, nyní jen konstatuji, že následující představení nastolené otázky zhmotnila v praxi.

Název dvacátého prvního ročníku Divadelní Flory pojmenovává leitmotiv dramaturgického konceptu festivalu – má jím být Tekutá Evropa. Termín evokuje neustálou změnu kontinentu způsobenou pohybem zevnitř i tlaky zvenčí, z ostatních částí světa. Co konkrétně v sobě tento široký pojem skrývá, se dozvíme v Olomouci během následujících deseti dnů.

Mayenburgův Mučedník upozorňuje na nebezpečí (především) náboženského extremismu. Pubertální kluk Benjamin propadne, ať už z důvodů chybějící harmonie v rodině či malého sebevědomí, Bibli a víře v Boha, jež se mu stává životním kodexem, jistotou i zbraní. Ovšem nejde ani tak o extremismus, jako o jeho příčiny. 

Budovatelé říše, inscenace Komorní scény Aréna, nejsou jen absurdní hrou o přehlížení palčivých problémů, s nimiž se vyrovnáváme jen planým žvaněním. Režie Vojtěcha Štěpánka klade důraz na přiblížení existenciální nejistoty prostřednictvím symbiózy herecké akce a pečlivě budované atmosféry nepříjemné naléhavosti odnímající divákovi garanci jistoty a bezpečí.

Činohra Národního divadla moravskoslezského představila na letošním výročním festivalu OST-RA-VAR dramatizaci prózy slovenského spisovatele Pavla Vilikovského. Jednalo se o inscenaci s názvem Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka, která dokumentuje několik měsíců v životě čerstvého čtyřicátníka, tuctového a naprosto nezajímavého člověka, jehož životní heslo zní „Proti větru se chcát nedá…". S nezadržitelnou vírou ve vlastní schopnosti se rozhodne, že ještě něčeho dosáhne jak v pracovním, tak v osobním životě. Tímto rozhodnutím spouští, přímo před očima diváků, změť tragikomických událostí.

Předposlední představení letošního festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR patřilo Divadlu Petra Bezruče a jejich nastudování známého titulu Spalovač mrtvol. Stejnojmenná groteskně hororová novela Ladislava Fukse vyšla poprvé v roce 1967. O pouhý rok později vznikl v režii Juraje Herze dnes už legendární stejnojmenný film s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským v hlavní roli a výtečnou kamerou Stanislava Miloty. Snímek zaznamenal velké úspěchy na mezinárodním poli, u nás se z něj bohužel na několik let stal film trezorový.

Schillerovo drama Úklady a láska se na dramaturgický plán Divadla Petra Bezruče dostalo jako náhrada za původně plánovanou Ibsenovu Noru. Režisér Mikoláš Tyc zasadil inscenaci do prostředí sportovního stadionu, avšak takováto aktualizace, bohužel, nefungovala s dramatickým textem.

Komorní scéna Aréna v minulé sezoně, na začátku roku 2016, uvedla inscenaci hry Urse Widmera o vrcholových manažerech, jež byli nečekaně vyhozeni z lukrativních pozic ve velkých korporacích. V rámci festivalu OST-RA-VAR byla inscenace z repertoáru Arény vybrána společně s Ibsenovou Divokou Kachnou, Vianovými Budovateli říše a Lidskou tragikomedií Ladislava Klímy.