A je to tady. Poslední den letošního ročního sympatického ostravského festivalu Spectaculo Interesse je za námi. Za celý týden jsme mohli vidět všemožné podoby loutkového divadla, představení pro děti i ryze pro dospělé, neživé aktéry z tradičních i netradičních materiálů, malé i ohromné. Odjíždím potěšena, inspirována a unavená. Bylo to krásné, ale bylo toho tak akorát. Ještě se ale na chvíli pojďme vrátit k závěrečnému dni.

Středeční den byl oproti deštivému úterku jasný a slunečný. Ranní procházka do divadla jen přispěla k nabrání pozitivní energie na další festivalový den, avšak v útrobách divadla tomu bylo jinak. Tento den byl ve znamení recyklace, smrti a hledání sama sebe.

Už po dvanácté se do Ostravy sjíždějí loutkáři a milovníci divadla z celého světa a město je zatím vítá příjemným počasím babího léta. Je tady další Spectaculo Interesse a s ním i týden naplněný rozmanitými podobami loutkářského umění pro malé i velké.

V pondělí se loutkářský program Spectacula Interesse rozjel naplno. Vedle hlavního programu, tento den patřící zahraničním hereckým dvojicím, plně nastartoval i off program. Pro děti jsou během dne připraveny aktivity v šapitó na výstavišti, rádi diskutující milovníci divadla mohou navštěvovat pravidelné poobědové LoutKECy v Loutkové kavárně a večery trávit s Loutkami v pytli v Cooltouru, kde na ně čeká každý den jiné představení. Rozmanitost každým coulem.

V úterý se Ostrava rpobudila do deštivého podzimního dne. Zdá se, že babí léto je definitivně fuč a polovina letošního Spectaculo Interesse téměř taky. Utíká to rychle.

Poslední festivalový den a jeho poslední představení mělo být třešničkou na dortu celého pětadvacátého ročníku plzeňského Divadla. Pro mě se tak stalo. Ale popořadě.

Kdyby neexistovalo divadlo, museli bychom si ho vymyslet.

Není času na řeči, třetí plzeňský den dále pokračuje v dávkování nepříjemných témat.

Plzeň se do druhého festivalového dne probudila značně chladná a uplakaná. Ale venkovní čina nebyla důvodem, proč měly čtvrteční produkce mohutné aplausy.

Festival UM UM má mezi ostatními divadelními festivaly jedinečné místo. Tím, že se pořádá mezi lesy a kopci, není povědomí o něm až tak rozšířené. To se však začíná po šesti úspěšných ročnících pomalu měnit. Hlavní organizátorka, režisérka Marika Smreková, na sebe navazuje stále nové tvůrce a teoretiky z několika zemí světa, kteří se vždy v obměněné sestavě podílí na přípravě nejen samotného festivalu, ale i jedné performance v režii Smrekové. Pozici Umumu není nutné obhajovat, (protože kdo zažil, rozumí), ale myslím, že je nutné shrnout jeho charakter právě pro specifickou neotřelost. Témata a dramaturgické linie se prolínají v jedné komplikované síti a účastníkovi dochází až postupně, jak jsou jednotlivé body programu promyšlené po obsahové i formální stránce.

Je tu opět září. Tedy, je tu již delší dobu, ale až nyní nastal čas na plzeňský Mezinárodní festival Divadlo, který letos slaví čtvrt století svého života. První dvě reflektovaná představení měla dost společných znaků – mrtvoly, vynikající protagonisty a velice dlouhou stopáž.

V Galerii Provinčný dom vystavovali ve třech místnostech dva samostatní výtvarníci a jedna autorská dvojice, z nichž někteří se zároveň podíleli na předchozí přípravě představení EYEKON(TACT). Vernisáž výstavy proběhla v neděli 10. září po páté hodině odpoledne.

Ikony jako neodmyslitelný prvek pravoslavného křesťanství. Ikony, jejichž zrak se do pozorovatele vpíjí a zanechává otisk jako rozžhavené železo. Ikony, jejichž zrak o nás zjistí i vypoví mnohé. EYKON(TACT), divadelní instalace zkoumající možnosti a sílu zraku i ostatních smyslů.

Je známo, že Ivan Olbracht věnoval tematice Podkarpatské Rusi hned několik svých románů. S Vladislavem Vančurou, v této spolupráci coby filmovým režisérem, se také podílel na tvorbě napůl hraného a napůl dokumentárního filmu Marijka nevěrnice (1934). Na první pohled úplný „bizár“ se soundtrackem Bohuslava Martinů, ale zároveň cenné svědectví doby. Na druhý pohled se perspektiva překlopí a jako absurdní se začne jevit způsob života, jak jej vedeme dnes.

Otázka „Co má v životě největší cenu?“ je podezřelá. Toto nás nikdo neučil. Odpovídáme jen neradi, bojíme se zesměšnění. A přece na to (pochopitelně) neexistuje univerzální odpověď. Dokumentární film Obrazy starého sveta (jenž byl po svém natočení až do roku 1989 v trezoru) na tuto otázku nehledá odpověď, nicméně všechny z těch, které byly nadneseny, nám mohou být inspirací.