OST-RA-VAR 2016 - Hřeby v hlavě

Jak se nepovedlo uhodit hřebíček na hlavičku

Inscenovat nedramatický text se prostě někdy nevyplácí. Zvláště, převádí-li se do scénické podoby tak specifické dílo, jako je román Telurie současného ruského autora, Vladimíra Sorokina.

Sorokinovo dílo ukazuje skrze střípky životních příběhů mnoha postav tvář Evropy roku 2054. Evropy, která je postapokalyptickým středověkem; degradovaná evropsko-islámskými válkami a plná chaosu. Jediné Rusko odolává útokům barbarů. V zemi však byl opět nastolen totalitní režim a chudí obyvatelé přežívají v šedi dní při plnění pětiletky. Jediným útěkem z tohoto neutěšeného světa se stává nový druh drogy – telurové hřeby, jenž odborníci zatloukají přímo do mozku. Skrze chemickou reakci teluru s mozkem přichází ráj, sny a zapomnění.

Pavel Gejguš pro svou inscenaci Hřeby v hlavě, uváděnou v ostravském divadle Stará aréna, vybral z předlohy pro dramatizaci pouze některé scény, jež mají podávat celkový obraz světa, v němž se příběh odehrává. Problém celé inscenace však představuje silná literárnost textu, určující jej pouze ke čtení a ne k inscenování, jelikož s člověkem nedokáže mluvit divadelní řečí. Repliky tří herců, jenž těžce táhnou celou inscenaci na svých bedrech, tudíž nevyznívají. Herci sami vypadají ve svých rolích ztraceni, jakoby nevěděli, co nám vlastně říkají. Kamenem úrazu je v tomto případě nejspíše nedostatečné vedení ze strany režiséra. V románu se žádná z postav neobjevuje déle než v jedné kapitole, kterých se v díle nachází asi padesát a fungují jako střípky, skládající dohromady celistvý obraz společnosti onoho světa. Postavy tedy nejsou nikterak příběhově vykresleny. Herec si musí sám svoji postavu vytvořit, domyslet. Což vyžaduje nejen hercovu iniciativu ale i režijní vedení, jehož se, dle mého názoru, prostě nedostávalo v potřebné míře.

Občas se objevují záblesky procítěného herectví u představitelky jediné ženské role, Andrei Bereckové, nutící diváky vcítit se do bídné existence její postavy, mladé dívky zklamané životem. Berecková staví svoji postavu, tedy ve chvílích, kdy ví, koho a proč zrovna vytváří, na niterných emocích, vyvěrajících z jejího křehkého těla ven s výbuchy zoufalství v hlase a výrazných očích, kterými mluví k publiku. Nicméně napojení diváků na postavu se vždy záhy přeruší kvůli panujícímu zmatku z přechodů herců z jedné role do druhé, objevujících se v inscenaci několikrát. Málokdy se totiž podaří je přesně a zřetelně vykreslit. Divák tedy sleduje osudy jedné z postav, aby záhy zjistil, že se onen jedinec již na jevišti nenachází.

Až zbytečnou se ukazuje nefungující scénografie, jež pouze demonstruje vyřčený text. Jedinou výpovědí, kterou může dávat vystavěný oltář v zadní části jeviště, obsahující obraz Stalina a bustu Klementa Gottwalda, zůstává odkaz na spojenou historii totalitních systémů SSSR a Gottwaldova Československa, a tudíž také upozornění na možnost hrůzné společné budoucnosti celé Evropy.

Jako hřebík, zatloukaný do hlav diváků, nepřinášející však euforii, nýbrž ponurou náladu, působí zvuková stránka. Výběr hudby obsahuje technickou hudbu, melodie Bacha a hluk bombardujícího letadla, což doplňují další všemožné ruchy, jako např. zvuk přesypávaného štěrku. Zvuky v některých místech až moc hlasité a naléhavé jako kdyby onen hřebík tloukli hlouběji a hlouběji a snažili se nutit publikum k většímu prožívání děje. Takový postup však nemá význam, jelikož byť tematicky silná a velmi aktuální inscenace kvůli výše zmíněnému textovému problému u publika nerezonuje. Holt, výběrem textu Gejguš hřebíček na hlavičku neuhodil.

Stará aréna Ostrava – Vladimír Sorokin: Hřeby v hlavě. Režie, scénář, scénografie Pavel Gejguš, hudba Ondřej Malý, light design Jana Helebrandová, sound design Petr Sedláček. Hrají Andrea Berecková, Šimon Krupa, Jan Chudý. Premiéra 28. února 2016. Psáno z reprízy 8. prosince 2016 v rámci festivalu OST-RA-VAR.