23. DF No. 8: Bergmane, Bergmane, vystrč růžky!

Letošní Divadelní Flora je spojená s divadelní a filmovou osobností Ingmara Bergmana. Kromě toho, že festival nese název Šepoty a výkřiky, se na programu objevují mnohé jeho filmové tituly. Jak se bergmanovské téma promítá to inscenací, které se letos v Olomouci prezentují?

Divadlu Na zábradlí se na poslední chvíli (týden před začátkem festivalu) povedlo získat autorská práva pro provozování inscenace Persony, a tudíž jsme ji nakonec mohli v olomouckém S-klubu zhlédnout a organizátoři jí tak doplnit Bergmanovský repertoár. Již samotný název evokuje, že inscenace je úzce spojená s Ingmarem Bergmanem a jeho filmem Persona, a nejen s ním. Od začátku až do konce sledujeme odkazy k dalším Bergmanovým filmům, např. smrt hrající s člověkem šachovou partii o lidskou duši (Sedmá pečeť), manželský vztah na pokraji totální destrukce (Scény z manželského života) a mnohé další. Na řadu přichází i výjev z filmu, po němž je samotná inscenace pojmenovaná. Herečka Elisabeth Voglerová (Magdaléna Sidonová) přestala mluvit. Uzavřela se sama do sebe a prochází osobní očistou. V jednom dopise se zmiňuje, že cítí „jak se její duše narovnává“. Jedinou společnost ji poskytuje ošetřující sestra Alma (Jana Plodková), která nakonec splývá v jednu osobu s Elisabeth (postavy se oblékají společně do jednoho svetru a působí tak jako siamská dvojčata). Dnes jsme měli možnost inscenaci porovnat právě s Bergmanovým filmem. I když tvůrci inscenace tvrdí, že se před zkoušením Person na samotný film nedívali, film a část inscenace odkazující právě k filmu Persona jsou téměř identické. Používají přesná slova a v mnoha situacích se shodují. Ingmara Bergmana nám ještě blíže představila přední česká bergmanoložka Stanislava Přádná, která hovořila o jeho životě a na závěr komentovala ukázky z jeho filmů.

Bergman do své tvorby projektoval vlastní osobní život a především dramatický vztah, který měl se svými rodiči. Jeho otec byl přísný a Bergman se od něj izoloval, na rozdíl od matky, kterou miloval, ale měl pocit, že ona mu jeho lásku dostatečně neoplácí. Brněnské HaDivadlo festivalovému publiku představilo Maloměšťáky v režii Ivana Buraje. Ačkoli přímá souvislost s Ingmarem Bergmanem není doložena, je cítit ve vzduchu. Ocitáme se v rodinném prostředí rudě červeného pokoje, ve kterém dochází k postupnému rozkladu lidských vztahů a osobností. Pokoj je kýčovitě přeplněný nábytkem, ale přesto působí prázdně, dokonce i když v něm někdo je. Postavy si navzájem nerozumí, každý do pokoje vstupuje s vlastním problémem, ale navzájem se míjí. I když jsou si v těsné blízkosti, jako by od sebe byly kilometry daleko. Když sedí u jednoho stolu, každý je ponořen sám do sebe a ignoruje své okolí. Sklápí svůj pohled do talíře s obědem.

Starý pedantský otec (Cyril Drozda) neustále vyčítá svým dětem a i svému okolí neschopnost hnout se z místa a rozumně naložit se svými životy. V jeho slovech je děs, ale zároveň i pravda. Všechny postavy žijí jako na pokraji života, polomrtví, neschopni naplnit svoje životní cíle, nebo si nějaké vůbec stanovit. V matce (Simona Peková) se perou dvě osoby: ta, která chce před pedantským otcem bránit své děti a manželka, vždy oddaná svému muži. Jediný svěží vánek svobody a pozitivní energii do domu přináší generace mladých najemníků, kteří společně s rodinou bydlí.

  Celá inscenace se nese ve velmi pomalém tempu. Ticho mezi jednotlivými replikami by se dalo krájet. Když jsem se naladila na stejnou vlnu, byla jsem fascinována. „Já se tady dusím, já chci svobodně žít!“. Nakonec dochází k tragické události. Taťána se pokusí otrávit čpavkem. Člověk by si myslel, že se po takové události něco změní, ale ne. Maloměšťáci stále žijí svým pomalým a nudným životem. Nakonec všichni herci vystupují ze svých rolí (Táňa Malíková si hraje s mobilem, Simona Peková sundává paruku, Jan Lepšík si umývá saze z obličeje) a zcizovacím efektem tak rámují celou inscenaci a vytváří jistý nadhled pro diváka.

Maloměšťácí si i po tragické události žijí svůj stereotypní život. Větou: „a zatím, co si maloměšťáci žili svůj život, nevšimli si, že venku mizí příroda“, končí celá inscenace Maloměšťáků Ivana Buraje, který se snaží tohle realistické drama z počátku 20. století zasadit do dnešního kontextu a možná tak poukázat na to, že člověk vesměs stále řeší to samé – neustálou touhu něco dělat se svým životem, lidskou vnitřní nenaplněností a stagnací.

Zdroj fotografií: fotogalerie webové stránky Divadelní Flory

Divadlo Na zábradlí – Ingmar Bergman a Jan Mikulášek: Persony. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin, hrají Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Petra Bučková, Barbora Bočková, Jiří Vyorálek, Jakub Žáček, Vojtěch Vondráček. Premiéra 6. prosince 2018. Psáno z reprízy 22. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora. 

HaDivadlo Brno – Maxim Gokij: Maloměšťáci. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, scéna Lanka Jabůrková, hrají Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Cyril Drozda, Simona Peková, Jan Lepšík, Jiří Svoboda, Mark Kristián Hochman, Anna Čonková, Karel Vondrášek, Janevová, Marie Veselá. Premiéra 13. prosince 2018. Psáno z reprízy 22. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.