Dopolední představení znamenají pro redakci, která odeslala číslo do tisku ve čtyři ráno, zvláštní výzvu. Představují vlastně budíček, snídani a začátek pracovního dne v jednom, zatímco svět ještě leží v lehkém mlžném oparu. Když jsem tak včera před polednem vstoupila do sálu Konviktu na představení Stand up Down, měla jsem pocit, jako by mě někdo přetáhl něčím po hlavě – hudba, muzikanti i moderátor interagující s publikem a určitý pocit trapnosti a nepatřičnosti daný jak náhlým vstupem do kontaktního stand-upového formátu záhy po probuzení, tak bujarým projevem moderátora. Přicházejí herečky a herci. Ubíhají první minuty a najednou si všechno začne sedat.

Simone Dede Ayivi dlouhodobě dává hlas marginalizovaným komunitám. Ve svém uměleckém výzkumu se systematicky zabývá tím, jak jsou tyto komunity reprezentovány ve společensko-politických souvislostech soudobých dějin Spolkové republiky Německo. Umělkyně se přitom hlásí k silné autobiografické motivaci, kterou uplatňuje při výběru zpracovávaných témat. V přípravné fázi pracuje nejčastěji metodou rozhovorů, jejichž obsah následně nabízí publiku v různých performativních tvarech. Mimo rozsáhlou divadelní tvorbu pro umělecké instituce je také aktivní publicistkou a spisovatelkou. Podílela se například jako spoluautorka na souboru esejů Your Homeland Is Our Nightmare, jenž je tematicky blízký projektu, který představila na letošní Divadelní Floře.

Plochu vymezenou předlohou využili tvůrci a tvůrkyně k tomu, aby okomentovali různé možnosti přístupu k inscenování opery. Lze si to představit jako kritické nahlédnutí práce s operními klišé a pietním zobrazováním kanonických předloh. Vizuální kód vychází vždy ze základní situace v textu – doznívání vlády předcházejícího panovníka, nástup Tita a etapa po požáru Říma. Jednotný a čitelný výtvarný styl inscenace, v níž je na začátku římské impérium zobrazené jako realistické prostředí korporátu, se překlápí v impérium pojaté v antickém duchu (vše se odehrává na pozadí sloupů, v tógách a vavřínových věncích). Ve druhé části se po pauze režijně komentuje předcházející část – zázrakem zachované ohořelé postavy vylézají na piedestaly jako sochy, načež je obklopí sbor návštěvníků a návštěvnic muzea. Na místo rozehrávání hereckých akcí nastupuje konvenční statický operní projev – ironicky přisouzený kamenným sochám.

Panna Marie představuje asi nejznámější ženskou aktérku novodobých dějin a její příběh nepřestává udivovat. Svědčit o tom může skutečnost, že se na letošní Divadelní Floře objevily hned dvě inscenace, jež fenomén její existence tematizují. Teresa Vittucci se mariánským kultem nechává inspirovat v politické rovině a nabízí jeho proto-feministickou adaptaci. Proč „proto”? V dovětku názvu projektu HATE ME, TENDER nacházíme sousloví „sólo pro budoucí feminismus“. Uvedené odkazuje podobně jako latinská předpona „pro“ k něčemu „(v)před, dopředu mířícímu“ stejně jako „proto“ k „prvotní, původní“ danosti. Jaké jsou tedy podle Vittucci průsečíky mezi původním mariánským kultem a jeho budoucí feministickou interpretací?

Osmý festivalový den se v Divadle na cucky uskutečnila premiéra inscenace Tanec dervišů. Ačkoli inscenace zachycuje dva různé příběhy, my jsme si s režisérkou Barbarou Herz povídali o jednom z nich, o osudu adiktologa Dušana Dvořáka odsouzeného za výrobu léčebného konopí. Režisérka, která se dokumentárnímu divadlu věnuje již několik let, nám odpovídala na to, na jaká úskalí narážela v průběhu tvorby této inscenace.

Po knižním vydání Baletek vyšlo s Miřenkou Čechovou bezpočet rozhovorů, kde mluví o kontextu jejich vzniku, o vlastních zážitcích z konzervatoře z devadesátých let i o reakcích, které vydání knihy vyvolalo. Rozhodli jsme se proto vést rozhovor jinak a mluvit o některých produkcích letošní Flory, dávání hlasu neviditelnému, hnutí MeToo a diskriminaci žen v profesním životě.

Pojem sociálně patologický jev označuje nevhodné a nezdravé jednání, které se odchyluje od normy a může být pro jedince i společnost potenciálně nebezpečné. K takovým jevům namátkou řadíme závislosti, různé druhy fanatismu, týrání, šikanu a poruchy, kdy se člověk ohrožuje sebepoškozováním nebo sebevražednými tendencemi. Tyto jevy se mohou vyskytovat samostatně, nebo jako reakce na patologické jednání druhého či zdánlivá ochrana před ním. V době dospívání a formování identity je prevence patologických jevů klíčová, a to nejen prevence takového chování u dítěte samotného, ale i jeho příprava na možnost, že se něco podobného bude dít ve všech sociálních skupinách, do kterých patří.

S ukrajinským spisovatelem, básníkem, překladatelem a hudebníkem Jurijem Andruchovyčem jsme se spojili na konci dubna prostřednictvím e-mailu. Autor Moskoviády byl velmi laskavý a ochotný odpovědět nám na několik otázek týkajících se jeho dojmů z Pařízkovy pražské inscenace, ukrajinského a českého přijetí její knižní předlohy, provázanosti ruské kultury a politiky i jeho nově chystaného románu. Ačkoli jsme si mohli pro naši komunikaci vybrat ze šesti jazyků, které spisovatel ovládá (včetně pasivního porozumění češtině), rozhodli jsme se nakonec pro korespondenční rozhovor v angličtině. Otiskujeme v našem překladu.

Přestože jejím jazykem je tělesnost, rozhovor s Adrienn Hód vedeme korespondenčně. Maďarská choreografka se vyznačuje experimentálním přístupem k tělu, důrazem na improvizaci a intimitu tvůrčího procesu. V roce 2007 založila taneční skupinu Hardworks, se kterou pravidelně vyjíždí do zahraničí a sbírá prestižní ceny. Mimo jiné se věnuje i filmové choreografii. A tak můžu jen konstatovat, že se těším, až se dnes budu moct s tvorbou této hvězdy současné maďarské taneční scény naživo setkat.

V roce 1983 poprvé vyšel román ruského spisovatele Vladimira Sorokina s přiléhavým názvem Fronta. Jeho stránky představují věrné zachycení fronty na neznámé zboží kdesi na chodnících moskevských ulic, v níž stojí nejen místní, ale i Gruzínci, Ukrajinci, lidé z venkova a dálných měst. Nakolik je Moskoviáda Divadla X10 právě frontou Sovětského svazu, jednotlivých sovětských republik a postupně jinak přemýšlejícího sovětského lidu na nahlédnutí do okolního světa?

Na Divadelní Floře asi není nutné režiséra a herce Jiřího Havelku představovat. Včera se festivaloví diváci a divačky mohli setkat s inscenací Vykouření, kterou Havelka nazkoušel se souborem brněnského divadla Husa na provázku. Ve druhé polovině 26. Flory nás čeká také premiéra opery Titus, kterou režíroval společně s uměleckou šéfkou souboru opery a operety Moravského divadla Olomouc Veronikou Kos Loulovou. O obou projektech jsme si příznačně povídali na červeném koberci zakrývajícím schody Moravského divadla.

Včerejší představení Vykouření a následná beseda otevřely otázku etiky v umění a trochu mimoděk obnažily fakt, že tvůrci ji nejenže nemají vždy promyšlenou, ale nemusí si ji být nutně ani vědomi. Celý problém Vykouření začíná u jeho základního tématu, a sice že je v něm vzývána bezmezná umělecká svoboda. Dosahuje se toho zejména prostřednictvím argumentu, že vše, co se odehraje na jevišti, je pouze znakem, který vždy reprezentuje jistou skutečnost. Z toho vyplývá, že vše, co jako publikum na jevišti vidíme, se děje „jenom jako“. Inscenace tak umění redukuje na abstraktní říší znaků plujících v jakémsi vzduchoprázdnu a ignoruje sílu a význam reprezentace. Jako kdyby tak tvrdila, že vše, co vidíme, vnímáme, zakoušíme (ať už v divadle, nebo mimo něj), neovlivňuje to, jak přemýšlíme, jak se chováme a jak jednáme. Ovšem reprezentace, které nás obklopují, utvářejí to, co považujeme za normální, utvářejí společenskou normu.

Představení tanečního projektu SOFT SPOT nabídlo divákům a divačkám druhého festivalového dne nevšední zážitek blízkosti více-než-lidského těla, které se chtělo i nechtělo dotknout toho lidského.

Počas zasadania tenisového klubu nastane problém pri výbere nového grila. Je problém len v grilovaní? Česká premiéra komédie v Mestskom divadle Zlín zaradená do programu divadelného festivalu Zaráz 2023.

Posedlost hazardem spojí na jeden večer šest mužů. Při nečekaném setkání se vyjevují skryté pravdy, ale lže se pořád dál. Kdo blafuje? Realisticky iluzivní ztvárnění Marberova textu zachází do nečekaných zákrut umění pokeru, je ale otázka, jestli se mu touto cestou daří nějak vyjádřit.