Zaráz 2023: V čem spočívá konflikt

Posedlost hazardem spojí na jeden večer šest mužů. Při nečekaném setkání se vyjevují skryté pravdy, ale lže se pořád dál. Kdo blafuje? Realisticky iluzivní ztvárnění Marberova textu zachází do nečekaných zákrut umění pokeru, je ale otázka, jestli se mu touto cestou daří nějak vyjádřit.

H: Režisér Mikoláš Tyc v minulosti s uherskohradišťským souborem nazkoušel inscenace Hra o pyžama (2016) nebo Perfect Days (2021), v poslední době spolupracuje převážně s Městským divadlem Brno, českými oblastními divadly a s brněnským Buranteatrem. Dramaturgyně Iva Šulajová působí ve Slováckém divadle od roku 2001, ze současně uváděných inscenací se podílela např. na inscenaci Tři sestry (2022) nebo Limonádový Joe (2022). Výpravu navrhnul Marek Cpin, výrazná osobnost současné scénografie, který v poslední době spolupracuje především s režisérem Janem Mikuláškem a Divadlem Na zábradlí.

J: V lednu minulého roku měla po deseti letech derniéru slavná inscenace tohoto textu v podání Dejvického divadla v režii Jiřího Pokorného. Jinak se Marberův text z roku 1994 v Česku zatím nehrál. V čem podle Tebe může být příběh šesti mužů hrajících poker aktuální i dnes?

H: Skupina mužů různých generací, kteří mají společný koníček. Cítím to jako aktuální, protože se s tím v různých podobách setkáváme i dnes. Do popředí vystupuje motiv peněz, dluhu, vztah otce a syna nebo velkých snů. Číšník s vizí bez prostředků Mugsy (Pavel Šupina), kuchař s odpovědností ke své rodině (Jiří Hejcman), majitel restaurace se synem zadluženým až po uši profesionálnímu hráči, který má taktéž své dluhy. Zatímco Pavel Šupina věrně hraje hyperaktivního jedince, Ash v podání Pavla Hromádky je úplně statický. Všechno se točí kolem partie pokeru. Proč to tak podle tebe bylo? Jak to na tebe působilo?

J: Poker je ústředním motivem příběhu a ve druhé polovině hlavním zdrojem napětí. Postavy jsou definovány svým vztahem ke hře, úspěch v pokeru jako by byl určující pro úspěch v reálném životě. Proti hráčství se vyjevují bolestivé momenty rodinných vztahů, které hazard negativně ovlivňuje. Skrze ně vystupuje tíživé téma závislosti, které se většina postav nedokáže ubránit.

Prostředí tvořené ambiciózními muži hnanými touhou po výhře je soutěživé, útočné, mnohdy až agresivní. Postavy si mezi sebou navzájem neustále dokazují svoji dominanci – ať už se jedná o peníze či o úspěch u žen. Hierarchie daná pozicí v podniku, kde spolu všichni pracují, zrcadlí poměr výher a proher při hře. Jako by karetní hra byla mechanismem, pomocí něhož se lze zdánlivě ze svého postavení v reálném životě zázračně vykoupit, ale zároveň mechanismem, který všechny hráče udržuje právě tam, kde jsou. Charaktery na mě pod vrstvou maskulinního humoru působily uboze, jako by se jejich příběhy dávno zasekly v jednom bodě a nejevily tendenci ke změně. První polovinu inscenace tvoří expozice postav a jejich vzájemných vztahů, která je trochu vyčerpávající až do momentu, než se na scéně objeví záhadná postava Ashe, vyvažující živost projevu ostatních svou dokonalou nehybností a dramatizující děj nečitelností v kontrastu k ostatním. Po přestávce se dynamika mění v závislosti na zvratech v jednotlivých kolech pokeru, která jsou v dramatickém textu přesně předepsána bez ohledu na diváka neznalého pravidel hry. Zatímco v malém prostoru Dejvického divadla viděli diváci hercům do karet a na stůl, režisér Tyc v sále o rozměrech Slováckého divadla tuto možnost neměl. V tomto ohledu inscenátoři nezvolili polopatické vysvětlování, ale důraz na hereckou komunikaci – ta je natolik přesná ve výrazech a proměnách tělesného napětí, že byly situace čitelné po celou dobu. I bez orientace v průběhu partií a bez výrazného osobního zájmu na konci příběhu jsem nereflektovala ubíhající čas, což mě dost překvapilo. Později jsme se mimochodem dozvěděli, že karty jsou před každým představením přesně namíchány a odpočítány tak, aby ve všech kolech padaly přesně ty karty, které jsou předepsány v textu. To posunuje realismus hry na novou úroveň a připadá mi jako obrovská škoda, že se tuhle informaci diváci nemají jak dozvědět. Mohli by ji třeba zařadit do promítání zajímavostí na monitorech ve foyer! Co z jevištního zpracování zapůsobilo na tebe?

H: Upřímně jsem byla překvapená scénografií. Marek Cpin je většinou odvážnější a extravagantní, kdežto tady se setkáváme s čistě popisnou, iluzivní, realistickou vizualizací interiéru plnou nepříliš výrazných zemitých barev. V první polovině se děj odehrává v kuchyni a hostinské místnosti nepříliš luxusní restaurace. Druhá část příběhu se přesouvá do suterénu restaurace, kam spolu každou neděli večer po konci směny všichni zaměstnanci odcházejí pít alkohol a hrát poker. Zajímavým detailem je obraz Psi hrající poker (Cassius Marcellus), který visí na zadní stěně suterénu. Jak název obrazu napovídá, jsou zde zobrazeni psi při hře pokeru. Evokuje to ve mně jakousi karikaturu dění na jevišti.

J: To je zajímavé, toho jsem si nevšimla. Moje pozornost se mimo nepřehlédnutelné protiklady Pavla Hromádky a Pavla Šupiny soustředila na majitele podniku (Pavel Majkus), u něhož jako by probíhalo největší dilema mezi vlastním neupřímným a částečně ztraceným synem a neschopným, ale čestným číšníkem. Jiří Hejcman své rozpory mezi rodinou a hazardem vyřešil v první polovině rozhodnutím hrát, takže v druhé polovině dostal prostor pouze na emocionální výlev vyvolaný alkoholem, Ondřej Kokorský dostal nejméně prostoru, neboť jeho postava neprochází žádným ani vnitřním konfliktem. Místy zveličená gesta ustupují civilnímu projevu v sarkasmech, kterými je text nabit, a zklidněnému projevu v pokeru.

H: Děj se příliš neposunoval kupředu, ale stále ve mně vyvolával určitý pocit napětí. Čekala jsem výraznější zápletku, která nepřišla. Očekávala jsem, že ten příběh mnohem víc vyeskaluje, protože spory kolem peněz a dluhů jsou často vyhrocené až do té míry, kdy je někdo vydírán, unesen nebo dokonce zabit. Ale tady nikdo v tomhle ohledu „neztratil rozum“. Sledujeme plynutí děje bez rozuzlení, jelikož všechny zvraty zůstaly ukryty v samotném pokeru.

J: Máš pravdu, že po expozici se příběh jakoby zmrazí a vývoj děje se přesune z osobní roviny do roviny pokeru. Je to vlastně jako sledovat utkání, jehož pravidlům moc nerozumíš a kde není komu fandit. Sama jsem těžko hledala motivaci pozorně sledovat hru, kola jsou repetitivní, protože nevíš, kdo má proti komu jakou šanci. Na konci Mugsy i přes svou údajnou neschopnost vyhrál velkou částku. Ale dozvěděli jsme se, jestli má ta výhra nějaký dopad na jeho život? Jestli je za ten den vůbec v plusu, jestli bude moct splatit dluh z předešlého týdne nebo jestli bude moct realizovat svoji vizi o vlastním podniku?

H: Já to pochopila tak, že ve výsledku je nepodstatné, jakou částku vyhrál, protože cílem hry je vyhrát.

J: No právě, ty sleduješ živé utkání, ale vliv toho „utkání“ na osobní rovinu vlastně nevidíš, herní rovina rozhodně převažuje.

H: Vždyť přece říkají, že cílem hry je vyhrát, a na částce nezáleží.

J: Aha, takže v inscenaci spíš než vliv jednoho konkrétního večera na osobní příběh, sledujeme vliv hazardu na osobní život. Ten se vyjevuje v jednom utkání. Na identifikaci s postavami není prostor, jejich motivace se banalizuje na cíl vyhrát dané kolo, což pro pocit vyvíjející se zápletky nestačí.

Hana Šimečková & Johana Jurášová

Slovácké divadlo – Patrick Marber: Dealer’s Choice (kdo rozdává, rozhodne). Překlad Dana Hábová, výprava Marek Cpin, hudba Jakub Kudláč, odborná spolupráce Petr Šilhavík, dramaturgie Iva Šulajová, režie Mikoláš Tyc. Hrají Pavel Šupina, Jiří Hejcman, Pavel Majkus, Ondřej Kokorský j. h., Jakub Zelinka, Pavel Hromádka. Premiéra 14. ledna 2023. Psáno z reprízy na festivalu Zaráz 19. ledna 2023.