Divadelní spolek LokVar má na repertoáru již přes deset let pohádku, která si pravděpodobně nenárokuje víc než převyprávění klasického příběhu v hezkých kulisách s trochou odlehčujícího rodinného humoru, jak se na kvalitní loutkovou inscenaci sluší a patří. Kromě toho ale vyprávění o Sněhurce ozvláštňují ještě hlasováním o jeho podobě. Zapojení publika do hry ale zůstává ozdobou, která nejde pod povrch.

Inscenácia Destrukce Divadla X10 na Divadelnom festivale Kutná Hora dramaturgicky dopĺňala intenzívne debaty na margo klimatickej krízy. Akým spôsobom artikuluje problémy ekológie? A aké monštrá v sebe ukrýva?

Súbor LokVar, pôsobiaci od roku 2002 a o 17 rokov mladší FRAS sa stretli na Divadelnom festivale Kutná Hora 2023, pričom tvorili linku cielenú na miestne diváctvo s malými deťmi. Návštevníci a návštevníčky mali príležitosť spoznať dve divadelné zoskupenia, ktorých tvorbu spája skutočnosť, že tvorcovia a tvorkyne oboch tímov majú študentské korene na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Predstavenie od LokVaru sa na festivale časovo prekrývalo s Tancem dervišů Divadla na cucky. Je preto potrebné priznať, že som 15 minút pred jeho koncom odišla. Z toho dôvodu sa táto recenzia sústreďuje primárne na predstavenie od FRASu, pričom LokVar je spomínaný len okrajovo.

Deviaty ročník Divadelného festivalu Kutná Hora odštartoval novšou inscenáciou Slovenského národného divadla Budete mať luft!. Web festivalu nás oboznamuje s jeho cieľmi, ako aj prezentovať „autorské projekty reflektující současné palčivé společenské situace“, čo je z inscenácie Pavla Viechy a Martina Krča jasne čitateľné. Ide o umelecké zobrazenie tragickej noci v obci Pobedim, pri ktorej bolo roku 1928 násilne zavraždených šesť ľudí. Súčasnosť a pálčivosť témy prichádzajú na stôl po uvedomení, že ide o násilne zavraždených šesť ľudí, ktorí patrili do rómskej menšiny obyvateľstva.

Unavená holčička přichází na scénu a zakrývá se dekou s motivem srnky. Je sice ospalá, ale něco ji udržuje vzhůru. Těší se na další příběh, který jí maminka vždycky před spaním čte. Maminka ale dlouho nepřichází. Když se konečně objeví, malá dívka nadšeně pobíhá po pokoji, hledá knížku a uvelebuje se k poslechu. Po chvílích vyrušování a napovídání, jakým směrem se má pohádka ubírat dál, nakonec holčička usíná. Tak začíná nová inscenace pro děti Divadla na cucky. Režie parafráze slavného filmu Tři oříšky pro Popelku se ujal Šimon Spišák a vytvořil spolu s herci inscenaci nejen pro dětského diváka.

Švandovo divadlo uvedlo na festivalu Divadelní Flora inscenaci Dějiny násilí, adaptaci stejnojmenné knižní předlohy Édouarda Louise. Ten se ve svých knihách převážně věnuje tématu homosexuality na silně maskulinním venkově a dospívání člověka odlišného od většiny obývající toto prostředí. Jedním z hlavních témat je znásilnění Eddieho a jeho vyrovnávání se s touto skutečností. V inscenaci sledujeme převážně vztah Eddieho a násilníka Redy a výslech policistů, následně doktorů.

Když si divák čte anotaci k inscenaci Iokasté režiséra Lukáše Brutovského, má dojem, že se tvůrčí tým rozhodl zobrazit nový ženský pohled na postavu Sofoklovy tragédie. Skutečně však dostává Iokasté prostor? Inscenace, jejíž premiéra proběhla 28. 10. 2022, byla vytvořeny ve Slovenském komorném divadle Martin v koprodukci s Městskými divadly pražskými v rámci sezóny RE:CYKLACE. Na slovenské scéně budou k vidění další dvě dramata věnující se ženským hrdinkám (Hekuba – premiéra 17. 2. 2023, Bačova žena – plánovaná premiéra na 9. 6. 2023) taktéž v režii Brutovského. Iokasté byla také uvedena v rámci dvou souběžně probíhajících festivalů – Divadelního světa Brno a Divadelní Flory Olomouc, kde jsem ji měla možnost zhlédnout.

Tělo, které je oproštěno od identity, ale které se snaží si svou identitu najít. Jak citlivě vlastně nahlížíme na tělo jako komunikační nástroj? Jak nás naše tělo definuje, když nepoužívá svou tvář, jejíž vyjádření je mnohdy tím, čemu dáváme největší váhu při komunikaci? Spojení tří žen – choreografky Adrienn Hód a tanečnic Martiny Hajdyly Lacové a Soni Ferienčíkové – hledajících v tělesnosti svůj význam a autenticitu. V taneční performanci Soft Spot objevují a otevírají svou křehkost, jež je společná všem tělům.

Divadlo na cucky uvedlo premiéru autorského monodramatu Barbary Herz s názvem Tanec dervišů s herečkou Veronikou Lazorčákovou, která se v průběhu inscenace mění v mnoho rozdílných rolí včetně dvou hlavních postav. Sledujeme dvě dějové linky. První je příběh uznávaného adiktologa Dušana Dvořáka, který byl zavřen na 6 let za pěstování léčebného konopí. Dále se jedná o příběh Evy, která se prostě narodila do špatné rodiny a nemá od života čekat moc, táta tvrdý alkoholik a matka psychicky slabá.

S tvorbou režisérky, performerky a choreografky Miřenky Čechové jsme se v rámci 26. Divadelní Flory měli možnost setkat hned dvakrát. Nejdříve se v roli performerky představila ve svém stand-upu Baletky, v němž do jisté míry nastínila tematické pole své tvorby – tedy nahlédnutí za oponu na první pohled pohádkového světa baletek. Obdobnému tématu se věnuje i performance Invisible II. Ta je zároveň součástí trilogie zabývající se životy žen-umělkyň, které musely z různých důvodů zanechat své vrcholové kariéry. Čechová tentokrát v roli režisérky prostřednictvím tzv. docu-dance (žánru taneční umělecké tvorby, který nabízí pohled do autobiografických zkušeností tanečnic a tanečníků) zprostředkovává výpověď bývalé sólistky baletu Národního divadla Moravskoslezského, Barbory Vašků Kafmannové.

Veronika Loulová se před nedávnem spolu s kolegyněmi a kolegy z kolektivu Run OpeRun stala uměleckou šéfkou opery Moravského divadla. Dnes festivalové publikum zhlédne premiéru jejího prvního tvůrčího počinu na této scéně. Na Titovi spolupracovala s režisérem Jiřím Havelkou a scénografy z uskupení Wariot Ideal. V rozhovoru se bavíme o její cestě z Prahy do Olomouce, o výzvách regionálního divadla nebo o tom, jak přistupuje k inscenování „zaprášené klasiky“.

Taneční inscenace choreografky Terezy Lenerové v dramaturgii Jana Horáka s názvem Existuje dojem bytí si klade za cíl zobrazit cestu od přírody a zvířecích projevů až k fixovaným společenským konvencím. Tvůrčí tým navázal také na výtvarný koncept Adama Vačkáře pro performanci Taxon a tehdejší výchozí úvahy o tom, jak lidský pohyb ovlivňují extenze končetin v podobě dřevěných větví. Tato dvě východiska byla propojena v jeden jevištní tvar.

„Ať už je člověk jakýkoli, má právo být milovaný a milovat. A o tom to přece je.“ Rozhovor s Tomášem Loužným, režisérem adaptace románu Édouarda Louise Dějiny násilí, kterou na 26. Divadelní Floře představilo Švandovo divadlo.

Herec Oskar Hes stříká do diváků sprej s těžce umělou ovocnou vůní. Chvíli trvá, než se aerosol začne usazovat v čichových buňkách. Silný pach dráždí sliznice a ne a ne odejít. Režisér Tomáš Loužný touto scénou ilustruje hrůzu, lepkavost i nesmyvatelnost znásilnění, kolem kterého se celá adaptace románu Dějiny násilí mladého francouzského autora Édouarda Louise odvíjí. Vzduch v divadelním sále ještě dlouho čpí tímto drastickým zásahem do svého přirozeného stavu, stejně jako se hlavní postava ještě dlouho, možná navždy, vyrovnává s traumatickou zkušeností. Eddie si ze znásilnění pamatuje svůj obličej zabořený do béžové látky a pach broskvové aviváže, jak publiku Hes do mikrofonu šeptem sděluje. Tento fyzický a přesto imaginativní obraz popisuji především proto, že se pro mě stal jakýmsi emblematickým momentem poetiky celé inscenace. Ta skrze divadelní prostředky hledá odstup od traumatických událostí, ale zároveň je ukazuje divákům a divačkám v celém spektru rozmanitých emocí.

Dopolední představení znamenají pro redakci, která odeslala číslo do tisku ve čtyři ráno, zvláštní výzvu. Představují vlastně budíček, snídani a začátek pracovního dne v jednom, zatímco svět ještě leží v lehkém mlžném oparu. Když jsem tak včera před polednem vstoupila do sálu Konviktu na představení Stand up Down, měla jsem pocit, jako by mě někdo přetáhl něčím po hlavě – hudba, muzikanti i moderátor interagující s publikem a určitý pocit trapnosti a nepatřičnosti daný jak náhlým vstupem do kontaktního stand-upového formátu záhy po probuzení, tak bujarým projevem moderátora. Přicházejí herečky a herci. Ubíhají první minuty a najednou si všechno začne sedat.