Bídníci, uvedení brněnským Divadlem Husa na provázku, jsou inscenací na motivy stejnojmenného románu Victora Huga. Režisér Michal Hába na ní spolupracoval společně s romským artivistickým sdružením Ara Art. Jedná se o zpracování světově známého příběhu romantického spisovatele Victora Huga, aktualizovaného do problematiky dnešních důležitých témat. Láska, pochopení, sociální nerovnost. Jak se píše v anotaci k inscenaci, Hábovi Bídníci jsou drzou inscenační freskou podle stejnojmenného světově známého díla, ukazující na kolektivní ztrátu citlivosti pro sociální problémy a nejistotu.

Mladého asijského kuchaře bolí zub. A tak se jeho kolegové rozhodnou, že mu ho vytrhnou přímo v kuchyni mezi syčícími wok pánvemi. V ten okamžik započíná existenciální pouť nejen vytrženého zubu, ale i všech lidí, kteří se v bistru nacházejí. Inscenaci Zlatý drak podle dramatu Rolanda Schimmelpfenniga uvádí na svém repertoáru Národní divadlo Brno v režii Martina Glasera.

Božetěch Lehmann je majitelem zastavárny a také domácím pavlačového domu. Kvůli svému hendikepu nikdy neopouští dům, nejdál se s pomocí berlí a protéz dostane jen před svůj byt, a to k zábradlí na chodbě, odkud mlčky pozoruje každodenní jednání a strasti okolních lidí. I přes to, že nemůže chodit a jeho přímý kontakt s lidmi mimo jeho byt je zcela minimální, se ho všichni obyvatelé domu obávají. Aby si nájemníci přilepšili a zjednodušili svou životní situaci, prodávají mu nejrůznější předměty, které mají alespoň minimální finanční hodnotu. Chamtivý a zatrpklý Lehmann má kontrolu nad nemajetnými a ustaranými nájemníky, kteří neustále přicházejí a odcházejí, opíjejí se v místní hospodě „U velkého kavárníka“ a žijí přítomností, jelikož ,,myslet na budoucnost je luxus, který si může dovolit jen ten, kdo nemusí myslet na to, co je teď“ (slova jedné z hlavních postav).

Ačkoli je prvotina Ödöna von Horvátha Nikdo (Niemand) už téměř sto let stará, od svého napsání v roce 1924 byla dlouhá desetiletí považována za ztracenou. V roce 2015 byl strojopis hry objeven ve Vídni a o rok později se v Theater in der Josefstadt uskutečnila její světová premiéra v režii Herberta Föttingera. V březnu 2017 se pak na komorní scéně berlínského Deutsches Theater konala německá premiéra režírovaná Dušanem Davidem Pařízkem. Inscenace Národního divadla Brno, uvedená v září 2021 v nastudování režisérky Aminaty Keita v divadle Reduta, je premiérou českou. Umělecký šéf Činohry NdB a dramaturg inscenace Milan Šotek tak titul v úvodním textu programu označuje za „horkou novinku“, jakými bývají nové hry významných současných dramatiků.

Dítě se schová do sáčku s kukuřicí, protože má strach. A pak usne. A pak přijde babička a nasype kukuřici do horké vody, aby dítěti uvařila kaši.  A než se dítě probudí, je uvařené. Zpracování románu Proč se dítě vaří v kaši rumunsko-maďarské spisovatelky Aglaji Veteranyi v Divadle Husa na provázku se stala první brněnskou režii Ondreje Spišáka, který stojí za řadou činoherních a loutkových inscenací na Slovensku, v Česku a Polsku, a hlavně za slovenským souborem Teatro Tatro. Momentální etapu jejich tvorby tvoří adaptace literárních předloh věnujících se otázkám o konceptu víry a možných existencí Boha, nebe a pekla. V jeho provedení vypráví desetiletá Aglaja své životní peripetie v sérii chronologicky na sebe navazujících příběhů podle toho, jak si je pamatuje, nebo co jí připadá důležité. Prokládá je ale i drobnými příběhy fiktivními, které si dětská hrdinka a členové její rodiny vymýšlí. Zároveň se objevují ještě varianty příběhu „Proč se dítě vaří v kaši“, které se různí podle toho, kdo je vypráví.

Princezna Ateh oděná do karmínově rudých třpytivých balonových šatů balancuje na dřevěném úchytu uprostřed červené stěny. Zatímco žal přítomný v jejím hlase podkresluje výpověď o tom, že si nepamatuje své vlastní jméno, jména svých blízkých ani žádná slova ze své původní řeči, se na stěnu promítají záběry brutálního ničení starověkých blízkovýchodních památek. Vytváří se jasné pojítko: paměť je základem pro utváření identity nejen v případě jedinců, ale i celých kolektivů a civilizací. Ztrátou mentálních i hmotných vzpomínek na minulost zároveň přicházíme o možnost znovuobnovovat a zpětně rekonstruovat identitu.

Inscenace Vnímání v režii Ivana Buraje premiérovaná v HaDivadle 4. října 2020 vypadá na první pohled jako „dítě pandemie“ – silně aktuální výpověď o změněném stavu lidského vnímání čelícího novým podmínkám způsobeným izolací a pocitovým zpomalením času („všechno se zastavilo“). Sama jsem ale přesvědčena o tom, že není nutné zůstávat v mezích této interpretace a omezovat se tím pouze na čtení touto cestou.

Dluhy, závislost, touha po svobodě, naivní plány, podivná otcovská péče. Šest postav s různými stereotypními vzorci chování. To vše pojí jeden balíček karet, který zdánlivě ovlivňuje velkou část dění na jevišti. Za tónů slavného hitu 60. let California Dreamin’ se odehrává mozaikovitý příběh londýnské šedi.

Anna cítí, že kvůli zhoršujícímu se psychickému stavu už nemůže dále utíkat před svou minulostí. V průběhu let ji zahalila vrstvami lží ve snaze distancovat se od svých vzpomínek. Její příběh ožívá v inscenaci Lapači prachu nezávislého uměleckého uskupení bazmek entertainment jako silná výpověď o nesnadnosti vyrovnání se s psychickým traumatem.

Lze po letech odloučení znovu navázat vztah se svými blízkými tak intenzivní, jaký byl před odchodem? Je absence citu k vlastním příbuzným odpustitelná? Mimo jiné i tyto otázky klade dramatizace Čapkova románu Hordubal v ostravském Studiu G.

Na stále palčivé téma česko-romského soužití se v autorské inscenaci Gadžové jdou do nebe nahlíží z obou perspektiv. Provázkovské herce totiž doplňují romští performeři, kteří svým úhlem pohledu přispívají k vyvažování zaužívané představy o Romech. Ze stereotypizujících se zde ve výsledku stávají stereotypizovaní.

Dvouhodinová pouť šumavskou divočinou ve Studiu Marta odkrývá všechny podivnosti lidské existence až na kost. Je život člověka a jeho šílenství pravdivější v úplné samotě?

Kdo byl Mejerchold? Jak přišel ke svému jménu? Jaký měl vztah se Stanislavským? Jak vypadá biomechanika?  Na tyto otázky se snaží odpovědět biografická inscenace ve Studiu Marta.

Život je odžit a zůstávají jen vzpomínky. Od určitého věku je to to jediné, co může člověk prožívat, znovu a znovu. Jenže co bychom dělali, kdyby se naše vlastní myšlenky a vzpomínky nedokázaly dohodnout? Jak můžeme usmířit boj, který se odehrává v nás samotných? Čemu můžeme věřit? České a německé verze událostí 20. století nejsou a pravděpodobně nikdy nebudou totožné. A jak se s tímto sporem vyrovnává žena, která byla přítomna všem středoevropským milníkům zmíněného století?

Inscenace Hana je adaptací stejnojmenného románu Aleny Mornštajnové, který si od vydání v roce 2017 vydobyl mezi čtenáři značnou popularitu. Jedná se o příběh židovské rodiny odehrávající se před, během a po druhé světové válce.