Jenom konec komunikace

Základní téma inscenace lze jedním slovem pojmenovat jako nekomunikace. Z dialogů se stávají spíše monology jednotlivých postav. Jedině Louis (Radim Chyba) se svým příbuzným nijak razantně nesvěřuje. Tato činnost je pro něho natolik osobní, že se musí odehrávat někde mimo dosah členů rodiny. Prostřednictvím techniky live cinema se pouze my, diváci, dozvídáme důležité informace z minulosti této postavy. Louis se dobrovolně rozhodl, že po velmi dlouhé době navštíví svou rodinu, s níž nebyl v žádném kontaktu. Seznamujeme se s velmi citlivým člověkem, který má diagnostikovanou smrtelnou nemoc.

Na začátku představení se s Louisem vidíme nejprve přes obrazovky, zasvěcuje nás do děje a zdůvodňuje, proč jede na návštěvu ke své rodině. Následně přichází před jevištní konstrukci bytového interiéru, v němž se děj bude odehrávat, a pozdraví se se členy rodiny. Konstrukce částečně připomíná starý televizor, pouštějící pořad s rodinnou tématikou. Louis tímto gestem, bytím mimo rám scény, a zmíněným monologem zahajuje naši společnou cestu.

Inscenační tým postavu Louise situuje převážně do role posluchače, který během celé návštěvy znovu poznává členy své rodiny. V průběhu různých výstupů, například během nočního rozhovoru s mladší sestrou Suzanne (Magdalena Kuntová), nezastává pouze pozici naslouchajícího, ale i někoho, kdo se pokouší na základě svých interakcí s rodinou rozhodnout, zda jim chce tajemství v podobě své diagnózy sdělit.

V několika výstupech se některý z členů rodiny pokouší s Louisem vést dialog. Zvláště během těchto situací si všímáme vzájemné odtažitosti a napětí mezi rodinnými příslušníky. Celý zážitek návštěvy je velmi pomalý, až táhlý, jako bychom byli na tenkém ledu, což odpovídá skutečnosti, že se řeší nelehké rodinné téma, na které je potřeba více času. Jedná se také o zkoušku důvěry, zda si je Louis opravdu jistý, že se chce těmto (ne)známým lidem svěřit.

Jevu nekomunikace inscenátoři dosahují i s pomocí dalších prostředků. Během situací, při nichž spolu postavy vzájemně interagují, dodržují herci delší pauzy mezi promluvami. Repliky pak začnou vystupovat samostatně a nabývají právě tvaru monologů, které na sebe někdy ani nenavazují, a stávají se fragmenty pokusu o sdělení. Dalším způsobem, jak zvýraznit odcizení postav, je využití portů. Během prvního výstupu jsme svědky několika zvláštních úkazů, mezi postavami dochází k jakési pseudokomunikaci. Slova, která nejprve slyšíme, vycházejí z reproduktorů a herci jen otevírají ústa, aby docházelo k iluzi, že opravdu mluví. Tato synchronizovanost následně přestává být funkční, ústa se už tolik neotevírají, až postupně zůstanou zavřena úplně a postavy komunikují už jen skrze pohledy, ale z reproduktorů zvuk stále slyšíme. Použití portů nemá za cíl zvýšit hlasitost promluv, ale zdůraznit stav této rodiny, neexistuje žádný nástroj, který by tuto ochablost odstranil. Hlasitost není nejdůležitější, podstatnější je dovednost naslouchání a empatie.

V souvislosti s amplifikací některých replik inscenační tým chytře, pomocí zesilovačů, podtrhává různé zvuky z domácnosti (nalévání vody z karafy, polykání vody, drbání se, kroky, krájení atd.). Jedná se o fokus na sluchové vjemy, na něž se člověk může ve skutečném životě soustředit během trapných nebo nepříjemných situací, při nichž dochází přímo k hrobovému tichu – viz cvrlikání cvrčka v dílech komického žánru.

Příběh se rozhodně neubírá chronologicky, ale spíše retrospektivně-vzpomínkově a my ho čteme prostřednictvím Louise. Veškeré výstupy kromě úplně posledního jsou časově zpřeházeny. Se vzpomínkami se pojí mnoho aspektů, které na první pohled nemusejí být zřejmé. S již zmíněnou retrospektivou souvisí situace, v níž se Catherine (Sara Venclovská), Louisova nová švagrová, ptá Antoina (Jáchym Sůra), Louisova mladšího bratra, kam odchází. V ten moment Antoine zůstává sedět na pohovce a nikam se nepřesouvá. Později se z ničeho nic zvedá, opouští místnost a zastavuje se ve štronzu na schodech. Po krátké době se pozpátku vrací zpět na místo, z něhož vyšel. Nikdo kromě Louise si tohoto neobvyklého momentu nevšímá, což nasvědčuje tomu, že pouze Louis vnímá to, co my. Další pozoruhodnou situací je výstup odehrávající se na potemnělé scéně. Všechny členky rodiny jsou pro tento okamžik hrány jinými herečkami (Kateřina Kumhalová, Tereza Švandová a Ema Červenáková), čehož si pravděpodobně všimnou jen diváci v předních řadách. Atmosféra této scény působí velmi paranormálně až hororově, v níž je Louise jediný pevný bod. Ostatní nemusejí být, kým se zdají – ve výsledku jsou vlastně někým úplně jiným.

V průběhu scény mezi Matkou (Marie Ludvíková) a Louisem se z ničeho nic pustí obrazovka, na které vidíme Antoinea, který nic neříká, jen se dívá. Po chvilce se obrazovka zase vypne. Inscenační tým takto jemně poukazuje na případ mladšího bratra, kterého jsme doposud mohli vnímat jen jako typ nesnesitelného sourozence. Jeho krátké zjevení na obrazovkách nás donutí nad touto postavou více přemýšlet. Antoine konstantně bojuje s tím, že některé své komentáře nezamýšlel tím způsobem, jak si je členové rodiny vyložili. Sám si neuvědomuje význam svých slov a neví, co říká, protože je poznamenaný nekomunikací, která je v této rodině odvěkým jevem. Inscenátoři nás nutí zvažovat závažnost Antoinova případu, jelikož se jako v případě Louise také jedná o křehkou duši.

Inscenace se především soustředí na pozici rodiny v našich životech. Inscenační tým se zaměřuje na stav nefunkční rodiny, ale nedochází k žádným zásadním závěrům, jak by se celková situace dala zlepšit. Koncepce spočívá v přiznání, že rodina je zkrátka něco, co prostě fungovat nemusí, ani nemusí stát za záchranu, a je absolutně adekvátní dát tento názor najevo. Rodiny se rozpadají kvůli různým vnitřním sporům (otázky genderu, sexuality, finanční stránky atd.). Nemusíme se snažit zachraňovat něco, bez čeho se v životě obejdeme, nebo si můžeme sami vytvořit vlastní a lepší rodinu. Poslední dobou se téma tradiční rodiny a její posvátnosti stává středem společenského diskurzu, proto je velice vítané, že HaDivadlo se touto inscenací rozhodlo také přispět do diskuze.

HaDivadlo – Jean-Luc Lagarce: Jenom konec světa. Překlad Kateřina Neveu. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Milo Juráni, scéna Debora Štysová, kostýmy Sofia Plaskonisová, zvukový design Matúš Kobolka. Hrají Radim Chyba, Magdalena Kuntová, Jáchym Sůra, Sara Venclovská, Marie Ludvíková, Kateřina Kumhalová, Tereza Švandová a Ema Červenáková. Premiéra 18. listopadu 2023. Psáno z repríz 21. listopadu a 16. prosince 2023.

Text vznikl v rámci kurzu Tvůrčí psaní a redakční práce na Katedře divadelních studií FF MU.